Devítičlenný Ensemble Nist-Nah z francouzského Nantes na svém debutovém počinu Elders navazuje inspirativní dialog s gamelanem. K tradiční indonéské hudbě, hrané převážně na bronzové perkusní nástroje, přistupuje s respektem a poučeně, ale zároveň čerpá i z mnoha dalších vlivů.
Ačkoli se může zdát, že fúze gamelanu se žánry západní hudby si stále udržuje punc originality a novátorství, zdaleka se dnes nejedná o neprobádané území. Od prvního uvedení gamelanu v Evropě, k němuž došlo v roce 1889 na Světové výstavě v Paříži, kde gamelanový orchestr učaroval Claudovi Debussymu, se hudbou, která se hraje především na indonéských ostrovech Jáva a Bali, inspirovali Colin McPhee, Benjamin Britten, Henry Cowell, Lou Harrison a další hudební skladatelé. Zaměříme-li se na současnost, vedle skladatelů, jako jsou Evan Ziporyn a Michael Tenzer, kteří studovali balijský gamelan a jsou s ním důkladně obeznámeni, existuje po celém světě včetně Česka – a přirozeně i v samotné Indonésii – řada souborů, které se kromě tradičního repertoáru zaměřují i na nový repertoár pro gamelan, jenž často čerpá inspiraci právě ze západní hudby. Rozhodně nelze opomenout album Urban Gamelan (1984), na němž britská skupina 23 Skidoo idiosynkratickým způsobem propojuje gamelan s industrialem, acid elektronikou, hip hopem či dubem. Za zmínku stojí i originální nahrávky Bumi Uthiri (2018) nebo Malar (2022) indonéského elektrogamelanového tria Uwalmassa, které prorazilo i v Evropě a vystoupilo například ve známém berlínském klubu Berghain.
Rozhodně však neplatí – a mohu to potvrdit na základě vlastní zkušenosti –, že by včleňování hudebních principů indonéské hudební tradice do západní hudby (anebo naopak) bylo cosi jednoduchého či intuitivního. Nehledě na důležitou úlohu, kterou zastává v indonéské společnosti, se gamelan ve svých strukturálních principech od západní hudební tradice dost podstatně liší: důrazem na konce rytmických frází, laděním, polyrytmičností nebo cyklickou formou. A tím pádem je i do určité míry rezistentní vůči plytkým a namátkovým propojením.
Je to gamelan? Není to gamelan?
Ensemble Nist-Nah, devítičlenný orchestr usazený ve francouzském Nantes a vedený australským bubeníkem a perkusistou Willem Guthriem, se v gamelanových vodách pohybuje sebevědomě. Jeho tvorba má mnoho příměsí a čerpá z rozličných žánrů, ale je z ní cítit úcta k tradici a erudice, kterou například Irena a Vojtěch Havlovi na dost možná doposud jediném tuzemském pokusu o inovativní přístup ke gamelanu, albu Tajemná Gamelánie (1992), naprosto postrádají.
Jádro francouzského souboru tvoří nástroje javánského gamelanu, nicméně od většiny gamelanových ansámblů se odlišuje přítomností dvou bicích sestav a několika podomácku vyrobených perkusních nástrojů. Ačkoli se bicí objevují jen zhruba v polovině skladeb alba, díky tomu, že se témbrově výrazně vzdalují indonéským nástrojům, na nahrávce vynikají. Nejčastěji za nimi sedí samotný Guthrie, v jedné či dvou skladbách ho doplňuje druhý bubeník či bubenice. Guthrie je taktéž autorem většiny skladeb, což ale rozhodně neznamená, že by jeho motivací bylo jen doplnit své bicí nástroji, které znějí a vypadají exoticky. Spíše je tomu tak, že bicí tvoří rytmickou oporu kompozice a koordinují její jednotlivé složky. Přebírají tudíž úlohu, kterou v gamelanu běžně plní buben kendang. Při poslechu alba i z provedení naživo je evidentní, že jde o ryze kolektivní produkci, jak se ostatně mohli přesvědčit posluchači, kteří Ensemble Nist-Nah viděli na některém ze dvou květnových koncertů v Česku.
Přehlídka témbrů a technik
Úvodní skladba alba Geni/Tirta je dvousečnou tour de force, která začíná smrští kmitajících rytmů, podpořených proměnlivými, místy až sólujícími bicími, nad kterými se vznáší jednoduchá repetitivní melodie hraná na metalofony. Po několika opakováních této „strofy“ kompozice dospěje k „refrénu“, který vyniká výrazným unisono motivem, jejž Guthrie zdůrazňuje hrou na přechody. S každým návratem tématu dochází ke znatelnému zpomalení a při opakovaném poslechu se z houštiny rytmů vynořují další a další melodické vrstvy. Je to jako mít možnost prozkoumat celou strukturu pod lupou – teprve pak dokážeme plně docenit její detaily. Skladba poté rázem přejde do silně kontrastní polohy, ve které střídmé a zároveň monumentální gongy společně s charismatickým zpěvem ve stylu sindhen v podání Jessicy Kenney a s údery kemanaků (bronzových nástrojů ve tvaru banánu) budují intenzivní rituální atmosféru.
Následující Overtime posluchače po éterickém konci předcházející kompozice vrhá opět do freneticky rychlého sledu izorytmů, tvořených různými nástroji s odlišnými témbry (klapavými, cinkavými, zvonivými), a místy připomíná poskakování pokličky nad hrncem s vařící se vodou. Skladba Planeker zase začíná jednoduchým beatem gongů, který doplňují skákavé údery na přechody a na ráfek virblů obou bicích sestav. Melodie hraná na sadu melodických gongů bonangu, která jako by zpomalovala a zase zrychlovala pomocí rozkodrcaných triol, kvintol a dalších odchylek od výchozí rytmické struktury, se tu střídá s klapavými údery na dřevěné perkuse, a vytváří tak zajímavý kontrast. Je to zkrátka bezbřehá přehlídka témbrů, technik a možností hry na perkusní nástroje.
Pro fajnšmekry i nezasvěcené
Ústřední, titulní kompozice představuje jakousi exkurzi do prapůvodního světa zvuku – čistého proudu témbrů nesvázaných jakoukoli strukturou. Zahajují ji rozechvělé táhlé tóny metalofonů rozeznívaných smyčci, ke kterým se postupně připojují melodické i velké dunivé gongy, gendery, sarony, dřevěné bicí nástroje a další perkuse. Tyto zvuky se náhodně prolínají a zhruba od poloviny sedmé minuty je prořezávají pomalu se formující seskupení repetitivních úderů, nad kterými se začne rozléhat noisový hlomoz neznámých kovových předmětů, doplňovaný stupňujícím se hromobitím velkých gongů, všelijakým vrzáním a dalšími ruchy. Po dosažení dramatického vrcholu skladby gongy postupně odeznívají a nahrazuje je zvonění a cinkání, prokládané jemnými tóny metalofonů. Konec skladby svou zvukovou rozvolněností a smířlivostí připomíná obřady v buddhistických chrámech nebo hinduistické bohoslužby na Bali.
Popis čtyř z celkových šesti skladeb alba dostatečně ilustruje šíři technik a přístupů ke hře na gamelan v podání Ensemble Nist-Nah. Vzhledem k multižánrovému a kosmopolitnímu nastavení souboru si nahrávku vychutnají nejen gamelanoví fajnšmekři, ale i nezasvěcení posluchači. Troufám si říct, že pro druhou skupinu se album může stát vstupní branou do hudby, která svým nezaměnitelným zvukovým charakterem, strukturální komplexností a více než tisíciletou tradicí (předávanou až do 20. století bez jakékoli formy zápisu) fascinuje hudebníky i posluchače po celém světě.
Autor je překladatel a hudebník.
Ensemble Nist-Nah: Elders. Black Truffle 2022.