minirecenze

Jan Horníček

Kapitán Stellwerther

Kalibr 2022, 376 s.

Za debut Čarostřelec získal předloni Jan Horníček zaslouženě Cenu Knižního klubu. Detektivní příběh s příměsí tajemna, odehrávající se na konci 18. století v zapomenutých koutech Jizerských hor, zaujal propracovanou detektivní zápletkou a živými postavami. V letošní novince autor navazuje na prvotinu: hlavním hrdinou je opět otec Vilém, který se po vyřešení posledního případu usadil v Jizerských horách, kde působí jako kněz, učitel a pytlák. Horníček znovu využívá osvědčený model nesourodé dvojice detektivů, přičemž role se obracejí. Temný případ vyšetřuje Vilém společně s bývalým dominikánem a tajným policistou kapitánem Stellwertherem – neproniknutelným a bezohledným člověkem, najatým k dopadení Vilémova přítele doktora Šulce, který je podezřelý z vlastizrady. Pátrání po pachateli surových vražd rakouských agentů dvojici dovede až do chaosu revoluční Paříže, jež je nevyzpytatelná, nebezpečná a páchne rozkladem a výkaly. Rovnost a bratrství jsou zde jen maškarádou, která kryje politické boje. Ačkoliv je Kapitán Stellwerther výpravnější a téměř o sto stran delší než Horníčkův debut, jde o méně životné dílo – děj je poněkud děravý, detektivní zápletka čtenáře příliš nestrhne, a případu tak spíše jen zpovzdálí přihlížíme. Ovšem i tak se jedná o tuzemský žánrový nadprůměr, který lze doporučit. K dobru autorovi slouží také otevřený konec, který dobře ilustruje citace doktora Šulce: „Život je příběh napsaný idiotem, bez souvislostí a bez pointy. Bůh je mrtev a dějiny smysl nemají.“

Karel Kouba

Jan Zábrana

Havran. Básně z let 1954–1984

Torst 2022, 744 s.

Havran shrnuje básně Jana Zábrany, které nebyly knižně publikovány. Svazek je rozdělen do tří oddílů a opatřen zevrubnou ediční poznámkou. První část obsahuje sbírku Jeviště jednoho jara, cyklus Osm monotónních básní, básně z let 1954 až 1984 stojící mimo sbírky, sbírku Zeď vzpomínek a verše z deníků a zápisníků z nemocnic. Druhý oddíl tvoří materiál spojený se skladbou Havran, na níž Zábrana pracoval takřka celý tvůrčí život. Tento proces sledujeme od básně z roku 1965 přes fragmenty veršů v denících až po texty z nemocnice. Závěrečný oddíl tvoří juvenilie napsané před rokem 1954. Jde o heterogenní celek, v němž se verše odlišují formálně, stylisticky, délkou i kvalitou. Vedle jazykových hříček založených na rýmu nebo zvukomalebnosti stojí básně či veršové fragmenty hluboké síly. Čtenáře Zábranova díla nejspíš nepřekvapí témata ani motivy. Zato ale kniha podněcuje k úvahám o autorské intertextualitě. Jak nakládat s četnými variantami? Jak interpretovat poznámky v textu? Lze vykládat básně a verše z deníků bez znalosti prozaického kontextu? Úporná práce na Havranovi potvrzuje, že vztah k vlastnímu dílu je zde klíčovým tématem. Paměť osobní a básnická jsou nedělitelné. Vzpomínka na dávnou lásku bodne stejně ostře jako vzpomínka na nedokončenou báseň či obtížně hledané slovo. V nadsázce lze říct, že Zábrana našel v Janu Šulcovi kongeniálního editora – jeho záměr vydat Zábranovo prozaické, esejistické i básnické dílo v kompletní podobě včetně textových variant je úctyhodnou prací na „celý život“.

Anna Stejskalová

Candice Carty­-Williamsová

Queenie

Přeložila Silvie Mitlenerová

Host 2021, 368 s.

Queenie není přezdívka, ale jméno mladé Jamajčanky žijící v Londýně, která by chtěla být královnou večírků, královnou žurnalistického světa, královnou sexu a vůbec všeho. Jenže poté, co si od ní její kluk Tom dá pauzu, protože „ona je prostě moc“, začne se jí život rozpadat pod rukama. Čtenáři pak sledují její pád, který se jí podaří zbrzdit až těsně před naprostým sebezničením. Román psaný v ich­-formě, v němž vyprávění doplňují smsky a emaily, někteří recenzenti označují za „příběh černé Bridget Jonesové“ – také Queenie řeší svou váhu, své vztahy, navíc ale pochází z Karibiku a popisuje, jak to ovlivňuje její každodennost a vztahy s londýnskými muži, kteří očividně neumějí mluvit s ženou jako takovou, ale neustále komentují barvu její pleti, vlasy a tělesné proporce. Debut Carty­-Williamsové není jen příběhem jedné černé holky: život Queenie je plný násilí, ať už v rodině, na pracovišti nebo v intimních vztazích, a je vlastně fajn, že jí cestu z pekla jejího života neukáže princ na bílém koni, ale psychoterapeutka z poradny pro sexuálně přenosné choroby. Celé vyprávění je především generační výpovědí o tom, jak se žije mladým ženám v globalizované společnosti a kde všude na ně číhají nástrahy. Závěrem dodejme, že aktuální nejsou jenom popisované problémy, ale také jazyk, jímž se o nich píše. Dnešní holky už zkrátka nemluví jako za dob sester Brontëových – a je dobře, že se ostřejšího jazyka a mnohdy poměrně barvitých vulgarit nebála ani překladatelka.

Eva Marková

Marlon James

Černý leopard, Rudý vlk

Přeložil Ladislav Šenkyřík

Slovart 2021, 647 s.

Jamajský spisovatel Marlon James se celosvětově proslavil románem A Brief History of Seven Killings (Stručná historie sedmi vražd, 2014), v němž se věnoval pokusu o atentát na svého krajana Boba Marleyho. Českému čtenáři se ale představuje až novějším počinem – prvním dílem plánované fantasy trilogie Temná hvězda, románem Černý leopard, Rudý vlk, který je označován jako „africká Hra o trůny“. Splétá v něm magickorealistické vyprávění o putování Rudého vlka, nájemného stopaře lidí, který díky svému čichu dokáže najít i stovky kilometrů vzdálené nevěrné manžely. Jeho největší zakázkou je ale vystopování malého chlapce, kterého se vydá hledat s partou kumpánů. Nechybí mezi nimi ani v titulu zmíněný Černý leopard, bytost, která se libovolně proměňuje v levharta nebo člověka. Příběh je plný krvavých a patřičně špinavých soubojů, ale také převážně stejnopohlavního sexu. Románová Afrika je území rozdělené na mocenské zóny, které spolu mají různé konflikty a zároveň z nich pocházejí více či méně „kompatibilní“ kmeny a rasy. Jamesova fantasy se vymyká především svým těžko přístupným jazykem, což je ale u knihy o více než šesti stech stranách (které tvoří jen první třetinu příběhu) spíš na obtíž. Nutno říct, že autorova snaha o nápodobu vyprávění afrických mýtů má své kvality, nicméně právě obří rozsah díla tuto snahu rozmělňuje a okruh případných čtenářů redukuje na hrstku těch, kteří si při dnešní záplavě knižních titulů dokážou najít desítky hodin na vcelku banální ságu.

Jiří G. Růžička

Veselí přátelé

(Smiling Friends)

Režie Zach Hadel, Michael Cusack, USA 2022, 89 min.

Premiéra v ČR červenec 2022 (HBO Max)

Díky HBO Max se k nám oficiálně dostávají nejen progresivní dětské animované seriály stanice Cartoon Network, jako Táborový ostrov nebo Za zdí zahrady (některé z nich už vysílá i dětský kanál ČT Déčko), ale také série z Adult Swim. Jde o noční vysílání Cartoon Networku určené pro dospělé, které proslulo excentrickou zábavou s frenetickým tempem, absurdním humorem a levnou výstřední animací. Nejznámějším titulem této produkce je momentálně seriál Rick a Morty, nicméně na streamu HBO teď můžeme sledovat ještě zběsilejší cykly, jako jsou Pan Nakládačka o satanistickém psu, Metalokalypsa o nejtvrdší metalové kapele všech dob nebo pásmo bizarních skečů Robot Chicken. Nejnovějším přírůstkem jsou Veselí přátelé. Vyprávějí o dvojici zaměstnanců firmy, která svým zákazníkům slibuje, že jim za úplatu vyloudí úsměv na tváři. Hned v prvním díle se naivní optimista Pim a apatický Charlie pokoušejí vrátit dobrou náladu muži, který chce spáchat sebevraždu a většinu dílu stráví s pistolí přiloženou ke spánku. Nejenže seriál kreslený jednoduchým stylem připomínajícím dětské cartoony dobře reprezentuje produkci Adult Swim, navíc patří k tomu nejlepšímu, co tu v posledních letech vzniklo. Tvůrcům Zachu Hadelovi a Michaelu Cusackovi se skvěle daří míchat momenty infantilního optimismu s nejčernějším cynismem a všední situace kombinovat se surreálnými momenty vypůjčenými z těch nejobskurnějších končin popkultury.

Antonín Tesař

Tereza Unzeitigová, Ondřej Dušek

Praha 2050

Galerie Mimochodem, Praha, 23. 6. – 30. 9. 2022

Před pár lety by to byl jen špatný sen nebo dobrý apokalyptický film. Tohle léto ale zasáhl dým z lesních požárů skoro polovinu republiky, a výstava, kde Praha vypadá jako kulisy z Šíleného Maxe, tak najednou působí docela umírněně. Co by dříve bylo úsměvnou fantazií, stává se dnes čím dál realističtějším obrazem budoucnosti. Šest velkoformátových ilustrací ukazuje, jak se česká metropole – dost možná – promění vlivem klimatické krize. V roce 2050 se podle Terezy Unzeitigové a Ondřeje Duška bude společenský život z velké části odehrávat pod zemí, kde lidé aspoň na chvíli najdou úkryt před neúprosným vedrem. Ve stanici metra Smíchovské nádraží vznikne neoficiální tržiště a také opravny čím dál nedostupnějšího zboží. Kvůli vysokým cenám ropy ubude aut, a tak v ústí tunelu Blanka vyrostou stánky a atrakce všeho druhu a Barrandovský most pokryjí solární panely, zatímco ve vysychajícím korytu řeky pod ním budou prát pradleny. Naléhavost ilustracím dodává i fakt, že autoři na výstavě spolupracovali s urbanisty a odborníky na klima či městskou dopravu, takže na panelech vidíme adaptační strategie, které se na mnoha místech planety dávno uplatňují. Budoucnost už nesymbolizují létající auta a futuristická architektura, ale spíše zchudlí obyvatelé snažící se přežít, všudypřítomný represivní aparát, žhnoucí beton, spálená vegetace a prach. Ostatně i samo umístění výstavy v galerii v podchodu pod Palackého náměstím je symbolické – v roce 2050 se možná jinde než v podzemí vystavovat nebude, tak proč si nezačít zvykat už teď.

Alžběta Medková

Molière

Lakomec

Audiokniha, Radioservis 2022

Novou rozhlasovou adaptaci Molièrovy hry Lakomec uvedl Český rozhlas na stanici Vltava v lednu tohoto roku. O pár měsíců později se hra objevila i v podobě CD a také je ke stažení na streamovacích službách. Za adaptací stojí spolu s dramaturgyní Renatou Venclovou režisér Lukáš Hlavica, který se v poslední době věnuje právě novému uchopení klasických dramat (nedávno jsme tu referovali o Jiráskově Lucerně). Aby taková adaptace byla úspěšná, je třeba začít kvalitním a řekněme i populárním obsazením. Rozhlasovému Lakomci vévodí Ivan Trojan v hlavní roli Harpagona, lakotného otce, který má zálusk na mladou Marianu (Klára Suchá), po níž ale touží i jeho syn Kleant (Filip Kaňkovský). Zamotaná historka, v níž hraje důležitou roli půjčka, jež má mladým milencům pomoci k svatbě a zároveň rozšířit Harpagonův kapitál, připomíná ztřeštěné komedie s Louisem de Funèsem, který si ostatně v jedné z filmových adaptací Harpagona také zahrál. Zápletka s nečekaným odhalením identity otce a dcery zase jistě inspirovala Jiřího Brdečku při psaní Limonádového Joea, v němž padouch nebo hrdina jsou všichni jedna rodina. V nové inscenaci se každopádně ukazuje, že Molièrovy dialogy v překladu Vladimíra Mikeše jsou stále živé, a současného posluchače hra pobaví, jakkoliv dnes působí už trochu otřepaně. To ovšem hlavně z toho důvodu, že za více než tři století, která od vzniku a uvedení hry v roce 1668 uplynula, se dílem inspiroval nespočet dalších autorů.

Jiří G. Růžička

Otoboke Beaver

Super Champon

LP, Damnably 2022

Jsou desky, které by měly být studovány už jen proto, že demonstrují, jakými způsoby se dá „myslet žánr“, k němuž náležejí, a podněcují imaginaci tam, kde se většina z nás spoléhá na komfort osvědčených postupů. A protože predikce je fundamentální funkcí mozku, podle některých neurovědců dokonce funkcí primární, zpravidla nás ani nenapadne očekávání narušit a „přepnout se“ z pasivního modu do aktivního zaujetí. Jsme svázáni, aniž si to uvědomujeme – jako tvůrci i jako konzumenti. Album Super Champon japonské skupiny Otoboke Beaver ovšem představuje vyšší level. Osmnáct tracků o celkové délce jednadvacet minut pracuje naprosto sebejistě s nepředvídatelností. Ačkoli jde v zásadě o hardcorepunkovou nahrávku, všechny čtyři členky kapely ukazují, jak si lze žánr podmanit a mít nad ním absolutní kontrolu. Zběsile rychlé punkové skladby, včetně těch několikavteřinových, hýří nápady, jednotlivé nástroje i vokál zpěvačky Accorinrin spolu skvěle komunikují a z mnoha okamžiků přímo čiší hodiny debat ve zkušebně, jež patrně musely proběhnout, aby do sebe všechno zaklaplo. Přitom si deska zachovává autentickou syrovost, jen ji spojuje s technickou precizností a dotažeností. A právě tento netypický amalgám nahrávku – potažmo kapelu – staví do pozice žánrové anomálie. Otoboke Beaver si váží posluchačova času a do každého momentu se plně vkládají, aby nám naservírovaly inteligentní chaos vysmívající se sešněrovanosti tradiční společnosti i paternalistickým internetovým komentářům.

Lukáš Pokorný