Možnosti míru v nedokonalém světě

Jak chápat motivy a cíle Ruska, které napadlo Ukrajinu, ale také ostatních aktérů zprostředkovaně zapojených do konfliktu? Proč je podle vás Ukrajina pro Rusko, Evropskou unii, ale i Spojené státy tak důležitá?

Ukrajina byla po celá léta tranzitní zemí obchodu s energií mezi západní Evropou a Ruskem. Přes Ukrajinu vedou významné potrubní trasy a za posledních dvacet let nastal několikrát moment, kdy hrozilo přerušení provozu. Zčásti to šlo na vrub vnitropolitických zvratů na Ukrajině, které jen potvrdily, že ten, kdo má pod kontrolou tamní režim, má ohromný vliv nejen na západní Evropu, ale také na Rusko. Rusko je přitom v podstatě malá země, má menší hrubý domácí produkt než Itálie, a je naprosto závislé na vývozu surovin. Jako u jiných těžebních ekonomik kdekoli na světě to jde ruku v ruce s nedostatečným rozvojem technologií, vysokou mírou korupce a enormní nerovností. V tomto smyslu se ovšem Ukrajina, tak důležitá pro Západ, od Ruska nijak zvlášť neliší – až na to, že její oligarchové pouštěli zemi žilou po dlouhou dobu od roku 1990, kdy stát prakticky vlastní, snad ještě víc.

Co máte na mysli Západem?

Spojené státy a západní Evropu, které vystupují jaksi samozřejmě jako představitelé všeho, co je na světě dobré, přestože mají v celé té hře své zájmy. A v podstatě kvůli těmto zájmům sílila nervozita, když se ruská vláda snažila vybudovat další produktovod, který měl Ukrajinu obejít. Teprve nedávno jsem zjistil, nakolik je tento obchodní zdroj významný pro všechny dotčené strany, a to včetně Spojených států, a dokonce i Francie.

Jak si vysvětlujete rychlý návrat rétoriky studené války i všech těch dělicích čar, které byly během minulých třiceti let převážně neviditelné?

To je pro mě pořád záhada. Obecná atmosféra mi do určité míry připomíná Evropu před rokem 1914, kdy tehdejší impéria připadala stále většímu množství občanů přežilá a nelegitimní. Mnoho vzdělaných a přemýšlivých lidí najednou začalo pociťovat, že nacházejí smysl své existence – byli zde nepřátelé, které bylo nutno porazit, a byla zde válka, kterou bylo nutno vyhrát, něco, co člověku stálo za přinášení nejvyšších obětí. Zachycují to třeba i díla Thomase Manna.

Další věc, která mě zaráží, je, nakolik se ztratilo povědomí o roli, již Spojené státy sehrávaly v geopolitickém vývoji posledních třiceti let – těch dvacet let války v Afghánistánu, invaze v Iráku, destrukce Blízkého východu. Kdo si vzpomene na to, jak Spojené státy sdělily světu a Radě bezpečnosti OSN, že se v Iráku nacházejí zbraně hromadného ničení a že z tohoto důvodu je nezbytné podniknout do Iráku invazi, bez ohledu na to, je­-li k tomu mandát OSN? Afghánistánu byla správa jeho věcí předána zpět teprve loni… A toto vše se zničehonic vytratilo a Spojené státy dál hrají roli ochránce mezinárodního práva a demokracie.

Vyjadřování v debatách, které o řešeních války vedeme, se prudce militarizuje. Jak hodnotíte tuto reakci?

Mohu nabídnout leda hypotézu. V roce 1945 bylo Německo poraženo na hlavu, jeho hlavní město dobyly nepřátelské jednotky, muselo se bezpodmínečně vzdát, bylo rozděleno a tím byla jednou provždy vypořádána takzvaná německá otázka. Zprvu bylo záměrem Washingtonu přeměnit Německo v zemědělskou společnost, deindustrializovanou a odsouzenou ke skrovnému rolnickému životu. Uplynulo ovšem jen pár let a převážil názor, že ve světě budoucnosti mají Němci místo a že je nemůžete natrvalo vyhladovět a poručníkovat. Bylo tudíž potřeba najít aranžmá, které by je integrovalo do funkčního mezinárodního systému bez ohledu na to, čím se provinili. Po morální stránce k tomu nezískali žádné právo, ovšem realisticky musíte připustit, že pokud nějaký národ nemůžete vyhladit, musíte pro něj najít modus vivendi.

Když to vztáhneme na současnou situaci, v důsledku ukrajinské války nás žádná bezpodmínečná kapitulace Ruska nečeká a do Moskvy nevstoupí žádné spojenecké jednotky, jelikož Rusko je jaderná velmoc. Přesto bude zapotřebí zamyslet se konstruktivně nad budoucím světem a nad místem, jaké v něm bude Rusko mít, i nad tím, jakou nabídku lze Rusku učinit coby zemi, která zahájila vojenskou invazi do sousedního státu a dopustila se ohavných krutostí. V určitém okamžiku bude nutný mír, který obsáhne i Rusko. Nebo skutečně chceme – slovy předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen – demontovat ruskou industriální společnost vrstvu po vrstvě, tedy chceme obdobu Morgenthauova plánu? Nakonec se budeme muset naučit uvažovat o poválečné éře nikoli z pozic morálního potrestání, ale realisticky: jako o míru v nedokonalém světě.

Jak se vám jeví ekonomické a politické sankce?

Nanejvýš pravděpodobně mají dopad na ruskou střední vrstvu, ne však na oligarchy, a sáhlo se po nich s nadějemi, že se občané obrátí proti režimu. Stejné naděje byly za druhé světové války vkládány do toho, že bombardování německých měst přiměje obyvatele, aby povstali proti nacistům, ovšem historický výzkum ukazuje pravý opak. Zda sankce skutečně povedou k politické revoluci v Rusku, tedy zůstává otevřenou otázkou. Netuším ani, jestli povedou k hladovění, jako tomu bylo v Německu po druhé světové válce.

Zatím jsme se ale vůbec nezmínili o Číně. Čínské vedení si je jisté, že čím více bude Rusko trestáno a izolováno od Západu, tím více se bude obracet k Číně o podporu. Čína je schopna využít většinu zdrojů, které má Rusko na prodej. A pokud Rusům nezbude jiná alternativa, dočkají se od Číňanů opravdu mizerných obchodních podmínek. Je přitom nejasné, nakolik Číňané umožní Rusům přístup k vyspělým technologiím, aby mohli rozvíjet svou ekonomiku nad rámec pouhého zdroje surovin. Domnívám se, že Číňané a Američané se chystají na velkou vzájemnou konfrontaci a pro svůj nadcházející střet shromažďují spojence. Západní Evropa přitom patrně zůstane pevným spojencem Spojených států a Rusko se stane spojencem Číny, přičemž karty budou vynášet Spojené státy a Čína, zatímco západní Evropa a Rusko budou každý ve svém táboře hrát druhé housle. Sen o tom, že se s koncem mocenského monopolu Spojených států po roce 1990 a vzestupem Číny vytvoří pro Evropu prostor, v němž se rozvine ve třetí velmocenské centrum, se rozplynul.

Invaze na Ukrajinu uvrhla do chaosu celé uspořádání po roce 1989. Jak tato válka ovlivní budoucnost levice?

Pro některé zelené proudy v levicovém spektru to může být příležitost přejít do západního mainstreamu a zapomenout na rizika, která plynou ze spojení s jakoukoli mocností, jež si činí aspirace na globální hegemonii. Pokud ještě existují zbytky levice, která má na tento přístup kritický názor, jejím problémem bude, že nemá žádné velké spojence. Neexistuje žádná čínská levice, která by se mohla spojit s tou evropskou, jež by se zase mohla spojit s levicí americkou. Ti, kteří se v každém z těchto tří bloků stavějí kriticky ke kombinaci kapitalismu a militarismu, jsou izolovaní uvnitř i navenek.

Německo provádí ohromné změny ve své zahraniční i vnitřní politice. Jak to dopadne na evropský projekt?

Sepisuji o tom právě malé pojednání, které rámuji otázkou: Co je důležitější pro západní Evropu – Evropská unie, nebo NATO? Pokud jde o NATO, je západní Evropa přívažkem Spojených států, ovšem pokud jde o Evropskou unii, existuje přinejmenším možnost větší nezávislosti na USA. Obávám se, že válka otázku přednosti NATO či EU nijak neurovnala. Celou show řídí NATO, zatímco EU má za úkol dotovat hraniční státy NATO, kam teď bude spadat možná i Gruzie, západobalkánské země nebo Ukrajina po devastaci válkou. V tomto smyslu bude úlohou EU udržovat veřejný pořádek a politickou a hospodářskou stabilitu takovým způsobem, aby tyto země mohly být přijaty do NATO. Můžeme tomu říkat „civilní pomocná složka NATO“. Nezapomínejte, že smlouva NATO dnes nevyhlašuje pouze územní obranu v Evropě, ale definuje bezpečnostní zájmy členských států jakožto globální a celosvětové. Myslím, že podstatou věci je zde úsilí Spojených států připravit se na konfrontaci s Čínou, využívat Evropskou unii jako nástroj připoutání Evropy k Severoatlantické alianci a propojit NATO s dlouhodobými americkými strategickými zájmy.