Na cestě k nezávislosti

Jako okamžik zrodu moderní české politiky se zpravidla udává rok 1848. Propuklo tehdejší „jaro národů“ také na Ukrajině, respektive v její rakouské části, Haliči?

Ukrajinský národ nebyl v té době ještě zdaleka tak zformovaný, takže jeho „jaro“ začíná až později. Ale nějaké politické aktivity se odehrávaly už od třicátých let. V obou centrech, rakouském Lvově i ruském Kyjevě, existovaly skupiny intelektuálů, které se snažily vzbudit zájem o ukrajinský jazyk a přicházely s myšlenkou ukrajinského národa. Národní hnutí na územích obývaných Ukrajinci však bylo v 19. století spojeno hlavně s polským národem. Je možné, že obou polských povstání proti Rusku v letech 1830 a 1863 se účastnili i nějací Ukrajinci, ale pokud vůbec, pak jen marginálně. Problém byl v tom, že velká část místních elit, soustředěných ve městech, byla polská nebo židovská a ve východnějších oblastech ruská. Ukrajinci jako takoví byli většinou rolníci, kteří sice udržovali ukrajinštinu při životě, ale neměli žádné velké politické ambice.

Takže proces analogický s naším národním obrozením se odehrál až ve 20. století?

Ten proces je třeba rozdělit na dvě části. Na území, které patřilo pod Rakousko­-Uhersko, existoval pro národní hnutí větší prostor, na druhou stranu tam ale Ukrajinci tvrdě naráželi na Poláky, kteří se v Haliči a Volyni snažili rozvoji ukrajinského národa bránit a ovládali tamní politiku. V ruské části s centrem v Kyjevě bylo ukrajinské národní hnutí vystaveno tvrdé represi. Mnozí intelektuálové, kteří byli jeho nositeli, byli vězněni a zemřeli ve vyhnanství nebo po návratu domů s podlomeným zdravím. To byl třeba případ básníka Tarase Ševčenka, jenž se posléze stal ukrajinským národním hrdinou. Potlačování čehokoli ukrajinského bylo neúprosné – jeden z carských ministrů dokonce prohlásil, že žádný ukrajinský národ nikdy neexistoval a existovat nebude. V rámci ruské říše se Ukrajinci začali prosazovat až na přelomu 19. a 20. století, zvláště po revoluci 1905. K českému národnímu obrození ovšem tento proces moc přirovnávat nelze, protože Ukrajinci to měli nepoměrně obtížnější a tamní nacionální hnutí bylo tak malé, že mělo jen zanedbatelný vliv na zbytek společnosti.

Vznikla tehdy nějaká koncepce podobná Palackého pojetí českých dějin? Bylo Chmelnyckého povstání ukrajinskou „husitskou revolucí“?

Na kozáckou myšlenku a Chmelnyckého povstání v 17. století se všichni ukrajinští nacionalisté od 19. století samozřejmě odkazovali. Ztotožňovali se i s Kyjevskou Rusí, o jejíž odkaz se dodnes přetahují s Rusy, ale jednoznačně „ukrajinský“ kozácký mýtus je dodnes pro ukrajinskou identitu důležitý. Hetmanský stát vlastně představuje zakládající mýtus samostatné ukrajinské státnosti. To bylo pro národní hnutí důležité, protože levobřežní Ukrajina, přičleněná na konci 17. století k carskému Rusku, byla počínaje vládou Kateřiny Veliké velmi silně rusifikována, a vědomí vlastní identity se tam postupně vytrácelo. A ještě horší to bylo po trojím dělení Polska, kdy byly k Rusku připojeny i velké části pravobřežní Ukrajiny.

V jakém stavu se nacházela Ukrajina a ukrajinské národní hnutí na prahu první světové války a v jakém po ní?

Opět je to jiné v každém z těch dvou států. V menší, rakousko­-uherské části, tedy v Haliči a Volyni, jež někdy bývala nazývána „ukrajinským Piemontem“, vrcholí boje mezi Ukrajinci a Poláky, kteří tam byli dominantní. Na tom poměrně malém a přelidněném území probíhaly nejen ideové střety, ale Ukrajinci už tehdy sahali k taktice atentátů. V této době vlastně začínají dlouhodobě špatné vztahy mezi Poláky a Ukrajinci, které se ještě zhorší během jejich soužití v meziválečném Polsku. Co se týče Ruska, vzhledem k hlouposti carského režimu a rusifikační politice posledních dvou carů se na počátku 20. století po celém impériu včetně Ukrajiny objevují silná národní hnutí a rychle se radikalizují. Válka pak prohloubí krizi impéria a vede k ještě větší radikalizaci ukrajinského hnutí. Mezi lety 1917 a 1922 se tak odehraje několik pokusů o vytvoření nezávislého ukrajinského státu, které ale všechny dopadnou neúspěšně.

V meziválečném období zůstává ukrajinský národ rozdělený zejména mezi Polsko a Sovětský svaz. Vývoj v obou státech byl značně rozdílný. V čem tyto rozdíly spočívaly?

Odhaduje se, že v polském státě žilo až 14 procent Ukrajinců, a je třeba říct, že polská politika byla k ukrajinským požadavkům od počátku nesmlouvavá až brutální. To vyvolalo ostrou nacionalistickou reakci. Právě na polském území vznikají všechny radikální organizace, odtamtud pocházejí všechny významné postavy ukrajinského nacionalismu. Oproti tomu byl ukrajinský nacionalismus v Sovětském svazu velmi umírněný.

A to proto, že na sovětské Ukrajině byl režim k národním požadavkům vstřícnější, nebo naopak represivnější?

V zásadě obojí. Sovětský režim samozřejmě nastaví jasné hranice požadavkům politické autonomie, ale zároveň ve dvacátých letech přijde s umírněně nacionalistickým programem autonomie kulturní. Takzvaná ukrajinizace, která vychází z Leninových myšlenek o právu národů na sebeurčení, podporuje kulturní aktivity ukrajinského národa, rozvíjí ukrajinský jazyk, jemuž se musí v krátké době naučit i ruští úředníci, a podporuje vstup Ukrajinců do komunistické strany a státních úřadů. Což pochopitelně skončí v třicátých letech.

Na jakých ideových základech stavěl ukrajinský nacionalismus v meziválečném a válečném období? Čím se inspiroval?

Inspiroval se zejména v zemích nespokojených s vývojem po roce 1918 a s versailleským systémem. Velice výrazné jsou inspirace italským fašismem a později i německým nacismem, byť ty fašistické převažují. Klíčovou myšlenkou je ale velmi tvrdý nacionalismus. Na druhou stranu řada ukrajinských nacionalistů, včetně těch spjatých s takzvaným integrálním nacionalismem, bude po druhé světové válce prosazovat demokracii. Oni v podstatě využívali revizionistických států, nespokojenců se statem quo, k tomu, aby prosadili svůj ultimátní cíl – vytvoření nezávislé Ukrajiny. Ve chvíli, kdy mohli od Němců čekat pomoc v dosažení tohoto cíle, spojili se s nimi. Po druhé světové válce se ale budou snažit orientovat na Spojené státy a Velkou Británii a doufat, že po vypuknutí třetí světové války s jejich pomocí dosáhnou svých cílů.

Stalinská kolektivizace a industrializace dopadla na Ukrajinu obzvlášť tíživě, většina obětí sovětského hladomoru z let 1932 a 1933 zemřela právě tam. Jednalo se o zúmyslnou genocidu ukrajinského národa?

Jen předešlu, že v souvislosti s Ukrajinou se hovoří většinou o negativních stránkách industrializace, ale ona měla i stránky pozitivní. Byť to bylo za strašnou cenu, byla industrializace Ukrajiny úspěšná. Někteří historici dokonce tvrdí, že na konci třetí pětiletky měla Ukrajina stejný průmyslový potenciál jako Francie. Platí ale, že SSSR industrializaci financoval prodejem obilí na Západ. V britských archivech je vidět, že Britové o všem, co se na Ukrajině dělo, věděli, ale nic neudělali, protože patřili k největším importérům sovětského obilí.

Co se týče hladomoru, to je skutečně těžké rozsoudit. Klíčovou roli v prosazení teze o genocidě sehrál Robert Conquest svou knihou The Harvest of Sorrow [Žně smutku, 1986], v které v podstatě shrnul myšlenky, jež psali Ukrajinci v USA a Kanadě již od třicátých let. Je pravda, že přístup k Ukrajině byl nejtvrdší, Stalin nenáviděl rolníky i nacionalisty – a obojí na Ukrajině našel. Jeho kroky během hladomoru situaci jen zhoršovaly a kolektivizace tam na rozdíl od jiných republik proběhla do konce třicátých let stoprocentně. Na druhou stranu existují i dokumenty, které naznačují, že nebylo v zájmu SSSR zlikvidovat na Ukrajině rolníky, bez nichž stát nemohl produkovat obilí na vývoz, z čehož se financovala industrializace. Podle některých historiků tak oněch pět a půl milionu obětí bylo především důsledkem chaosu v zemi. Na něm se podepsal mimo jiné příliv desítek tisíc ruských „kolonizátorů“, kteří měli jasnou představu o podobě modernizace, věřili v kolektivizaci a ukrajinští rolníci pro ně byli představiteli zpátečnictví, a tak se k nim chovali hůř, než se po nich vyžadovalo z centra. Roli však mohl sehrát i nacio­nalistický moment – Rusové, kteří žili na Ukrajině, byli zmíněnou „ukrajinizací“ znevýhodněni a využili situace třicátých let, kdy se do vedení dostávají právě Rusové, mimo jiné i k útokům na umírněné ukrajinské nacionalisty, kteří tam měli předtím silné pozice. Silné argumenty zkrátka existují pro obě verze a ani různým rusko­-ukrajinským fórům, která probíhala od devadesátých let, se nepodařilo dospět k jednoznačnému konsenzu.

Druhá světová válka je nepochybně nejkontroverznější etapou ukrajinského národněosvobozeneckého hnutí. Mám na mysli spolupráci s nacistickým Německem – jaký byl její rozsah, které složky se do ní zapojily, a kdy naopak proti nacistům vedly odboj?

To úzce souvisí s vývojem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Ta vznikla v ro­­ce 1929 ve Vídni a ve třicátých letech působila hlavně v Polsku, kde zorganizovala řadu atentátů na polské politiky. Nejslavnější akcí byl úspěšný atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého v roce 1934. To už je akce Stepana Bandery, který se na počátku třicátých let dostane do vedení OUN. Bylo mu tehdy něco málo přes dvacet let, vůbec celé to hnutí bylo velmi mladé. Bandera se následně dostal do vězení, kde byl až do vypuknutí války, kdy se mu podařilo uprchnout. Okamžitě se přihlásil do služeb Němců, protože mu bylo jasné, že v sovětském záboru by jej nic dobrého nečekalo. Od té doby spolupracuje s nacistickými organizacemi, které si připravují cestu na sovětskou Ukrajinu. Bandera tam už mezi lety 1939 a 1941 vysílá skupiny nacionalistů a ve chvíli, kdy nacisté zaútočí na SSSR, už tam má připravené početné buňky, které doufají, že s pomocí Němců vyhlásí nezávislý ukrajinský stát. To se také stalo – ovšem bez porady s Němci. Ti měli jiné cíle a Ukrajince nepodpořili. V té chvíli se rovněž štěpí OUN na melnykovce, tedy stoupence Andrije Melnyka, a banderovce. Obě frakce pak spolu bojují, čímž se vzájemně oslabují. Němci Banderu záhy odchytí a pošlou do koncentračního tábora, kde je zavřený až do roku 1944, kdy jej sami propustí, protože válku prohrávají a doufají, že by mohl na Ukrajině vyvolat chaos. OUN ale není jen Bandera, jsou to i další postavy, třeba vůdce Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Roman Šuchevyč, jeden z těch, kteří bojovali pod německým velením. Známé jsou prapory Roland a Nachtigall nebo dobrovolnická SS divize Galizien, což jsou velmi kontroverzní momenty ukrajinských dějin – existují doklady o účasti těchto oddílů na holokaustu, masakrech Poláků, ale i Ukrajinců, kteří vzdorovali německé okupaci. Velkou kontroverzí jsou právě útoky UPA proti Polákům ve Volyni, kde během necelého roku zahynulo až sto tisíc lidí.

Bandera je dodnes kontroverzním symbolem ukrajinského nacionalismu. Když mu bylo v roce 2010 posmrtně uděleno vyznamenání Hrdina Ukrajiny, Evropský parlament vyjádřil nad tímto rozhodnutím politování. Jak je na Ukrajině hodnocen dnes?

V těch nejkontroverznějších letech, tedy 1943 a 1944, byl v Sachsenhausenu, ­takže neměl přímý politický vliv. Netvrdím, že by s tehdejšími akcemi nesouhlasil, ale krvavá rozhodnutí dělali Roman Šuchevyč, Dmytro Kljačkivskyj a další osobnosti UPA. Přesto je Bandera vnímán jako kontroverzní i na Ukrajině. Byl to muž, který šel tvrdě za svým cílem a neštítil se ničeho, aby toho cíle dosáhl. Ve zmíněných letech, když byla UPA největší místní vojenskou silou, zabíjeli její členové nejen Poláky, Židy a sovětské partyzány, ale také Ukrajince, domnělé či skutečné zrádce z vlastních řad. To pokračovalo i po válce. V letech 1945 a 1946 nebylo snadné žít na Ukrajině. Byli zde sovětští vojáci, kteří po vás třeba něco chtěli, a když jste jim to nedali, mohli vás na místě zastřelit. A když jste jim vyhověli, dozvěděli se o tom banderovci a zastřelili vás jako zrádce. Tohle zůstává dodnes v mysli mnoha lidí, kteří si pamatují, že jejich dědeček byl zabit banderovci, dokonce i na západní Ukrajině. Situace se ale hodně změnila po oranžové revoluci v roce 2004 a hlavně po Majdanu. Novodobí nacionalisté se s Banderovým odkazem snaží pracovat, většina z nich si však uvědomuje, že jsou tam tyto temné stránky.

UPA pokračovala v boji až do roku 1950. Sám Bandera i další postavy OUN ale odešli do emigrace. Jak vnímali tyto dvě složky hnutí běžní Ukrajinci?

Bandera odešel do Německa, kde jej nakonec nechal zabít Nikita Chruščov. Určitě měl i nadále nějaký vliv, ale klíčový nebyl exil, skutečným vůdcem se stal velitel UPA Roman Šuchevyč. UPA přitom musela zcela změnit strategii. Jestliže v letech 1943 a 1944 na Ukrajině představovala významnou vojenskou sílu, proti Rudé armádě neměla šanci. Sověti v roce 1946 provedli takzvanou velkou blokádu, kdy úplně odřízli západní oblasti Ukrajiny od zbytku země i SSSR, bylo tam posláno až dvě stě tisíc vojáků, a povstalcům, kteří zpočátku utržili zdrcující porážky, protože byli zvyklí bojovat ve velkých formacích, nezbylo než se uchýlit k partyzánskému způsobu boje. Samozřejmě ale věděli, že proti pravidelné armádě nemají šanci, a je obdivuhodné, že se drželi až do roku 1950. Do velké míry se přitom soustředili na propagandu. Vyprodukovali statisíce letáků, esejů i pojednání, které mají někdy až charakter vědeckých statí a z nichž se dá skvěle poznat, jak tehdy přemýšleli. Doufali v třetí světovou válku, záhy ale pochopili, že ani Američané a Britové nejsou zcela na jejich straně. Většina z nich skončila tragicky – buď je pozabíjeli, nebo se zabili sami, protože neměli jiné východisko. V rámci propagandistické práce pronikali v roce 1946 také na Slovensko, kde se pokoušeli přesvědčit místní obyvatele, že SSSR je pro Československo a západní demokracie hrozbou. Bylo to občas až naivní, ale nikoli násilné. Československá komunistická propaganda mluvila o tom, že u nás zabíjeli lidi, ostatně to známe ze čtvrtého dílu Majora Zemana, ale jak ukazuje slovenský historik Michal Šmigeľ, není to pravda. Až později přecházely přes Československo skupiny, které se snažily probít na Západ.

Byly ty pokusy úspěšné?

Moc ne. Pár lidí snad prošlo, ale většina byla chycena. Jsou i seznamy vůdců UPA, z nichž vidíte, že mnozí z nich zemřeli na československém území.

Jak běžní Ukrajinci pohlíželi na sovětský projekt?

Od konce čtyřicátých let jsou dominantní postavy OUN většinou mrtvé, organizace rozprášená, po Stalinově smrti se nicméně sovětská politika zmírňuje. Chruščov samozřejmě na Stalinově politice sám participoval, ale i proto, že dlouho na Ukrajině působil, přivedl si do vedení řadu Ukrajinců a za jeho éry se z Ukrajiny stala do značné míry privilegovaná republika, alespoň mezi těmi neruskými. Dařilo se více integrovat ukrajinské elity do řízení země a dá se říct, že se Ukrajinci podíleli na sovětském projektu. Až na přelomu padesátých a šedesátých let vystoupili takzvaní šedesátníci, spisovatelé, kteří mluvili o tom, že Sovětský svaz je imperiální projekt zaměřený proti Ukrajině, což se dnes spojuje s postkoloniální interpretací. Pozoruhodné ovšem je, že jak šedesátníci, tak účastníci disidentského hnutí, kteří se začnou nacionalizovat za Brežněva, jsou z velké části příslušníky nové, sovětské elity. Většina z nich vyrostla v sovětských školách, podporovali Stalina, plakali, když zemřel, a až později přecházeli na nacionalistické pozice.

Takže nacionalistické bylo i ukrajinské disidentské hnutí?

Ano. Ono je to dané i brutálním útokem vedeným za Brežněva, v roce 1972, proti ukrajinské komunistické straně (KSU). Brežněv je známý jako představitel „stability kádrů“, systému, v němž všichni funkcionáři zůstávali na svých pozicích dvacet, třicet let. Ne tak na Ukrajině. Ten útok byl veden proti Petru Šelestovi, hlavě Ukrajinské sovětské socialistické republiky, ale posléze fakticky proti celé ukrajinské komunistické straně, v níž došlo k ohromným čistkám, které ji vlastně rozprášily. A jednalo se znovu o útok proti ukrajinskému nacionalismu, tentokrát reprezentovanému Šelestem, který v roce 1970 vydal knihu Naše sovětská Ukrajina. Roli ovšem mohl hrát i boj o moc uvnitř KSU, kde se do čela dral Volodymyr Ščerbyckyj, který pak vládl tvrdou rukou až do roku 1989.

Takže perestrojka se na Ukrajině neprojevila?

Ščerbyckého vedení bylo opravdu hodně konzervativní, mnohem konzervativnější než to v centru. Rovněž o ukrajinské KGB bylo známo, že byla krutější než ta ruská. Řada disidentů zůstávala léta zavřená, mnozí ve vězení zemřeli, další vyšli ven s podlomeným zdravím. To se změnilo až po Ščerbyckého pádu a v posledních dvou letech, kdy perestrojka přecházela do jakéhosi chaosu a kdy se i disidenti začínali politicky aktivizovat a tlačit na nezávislost Ukrajiny. Ovšem proti Litvě či Lotyšsku to bylo velmi umírněné, tam nacionalisté v roce 1989 už klepou na dveře, kdežto prvním prezidentem samostatné Ukrajiny je zvolen komunista. O rozpadu Sovětského svazu rozhodl Boris Jelcin, ne ukrajinští nacionalisté.

Platí stále, že je Ukrajina rozdělena na západní a východní část, nebo prochází v posledních letech v důsledku ruské agrese jakousi urychlenou poslední fází konstituce národa?

Zajímavé jsou výsledky týmu harvardských ukrajinistů kolem Serhije Plochije, který toto téma sledoval. V devadesátých letech byl rozdíl mezi západem a východem Ukrajiny značný, což se projevovalo při všech volbách. Západ byl mnohem nacionalističtější, východ více inklinoval k ruské kultuře. Prvním předělem byla oranžová revoluce. Hodně to souvisí s tehdejším prezidentem Viktorem Juščenkem, který se formování nové ukrajinské identity věnoval. A zásadní pak byl Majdan a začínající válka s Ruskem. Většina dat ukazuje, že po Majdanu se nová identita, která převažovala na západě, posouvala do centrálních oblastí až ke Kyjevu. Když jsem začal někdy v roce 2011 jezdit na Ukrajinu, ukrajinsky se mluvilo v pěti městech na západě, jinak převažovala ruština. To se změnilo a dnes ukrajinština zasahuje i řadu východních oblastí. Válkou si tedy Rusko rozhodně nepomohlo. Hodně lidí na východě a jihu země bude možná dál mluvit rusky, ale dnes se převážně vnímají jako Ukrajinci. A jejich počet se bude zvyšovat.