Návrat do první republiky

Miloš Urban se po čtyřech románech s námětem ze současnosti (Přišla z moře, 2014; Urbo Kune, 2015; Závěrka, 2016; Kar, 2019) obrátil do časů minulých. Konkrétně do zlaté éry první republiky před vypuknutím hospodářské krize, tedy do druhé půle dvacátých let 20. století. Stejně jako v případě staršího románu Praga Piccola (2011) si Urban za jeden z motivů zvolil dnes již neexistující historickou reálii, totiž rozsáhlý areál holešovických jatek. A podobně jako v románu nazvaném podle českého automobilu mu návrat do minulosti svědčí.

Praha plná hermafroditů

Hrdinou a zároveň vypravěčem Továrny na maso je mladý muž Leon Hebvábný, který je „stejně výstřední jako jméno, které nosí, a přesto se snaží žít výhradně svou prací a pro svou rodinu“, jak se píše na obálce. Tento odborník na neonové osvětlení se stane zaměstnancem největších jatek v českých zemích, které vznikly podle chicagského vzoru. Na povolání vedoucího reklamního oddělení je náležitě pyšný, stejně jako na svoji rodinu, ženu Blanku a dvě malé děti, jimž se snaží věnovat tolik času, kolik jen při svém náročném zaměstnání může. Jenže do jeho života vstoupí kriminální zápletka spojená s nekalou (a navíc sudeťáckou) konkurencí z Liberce a také krásná a nevyzpytatelná femme fatale v podobě sekretářky Darji Kopecké.

Ani detektivní vyšetřování, které nakonec přijde tak trochu vniveč, ani Leonovo předvídatelné zamilování se do asistentky ovšem nepředstavují nosný prvek příběhu. Tím je čím dál rozbujelejší transsexualita neboli hermafroditismus, jak znělo dobové označení – tedy fenomén dnes velmi aktuální, občas až naléhavě apelativní. Ačkoliv se Leon se svým zvláštním příjmením i neobvyklým zevnějškem (útlá, skoro zženštilá figura a dlouhé zlaté vlasy) jeví jako jeho ideální představitel, nemá s ním nic společného. Performance provozované v pražském podniku Koruna, kam ho usilovně zve slečna Kopecká, jej naopak odpuzují. Ukazuje se ovšem, že hrdina je jedním z mála, koho nejednoznačná sexualita nepřitahuje. A aby to autor akcentoval, neváhá pomalu z poloviny Pražáků učinit transsexuály.

Nemohu si pomoct, ale zdá se, že autor je v tomto aspektu poměrně bezradný; kromě akcentování uvedeného fenoménu a doložení jeho „přirozenosti“ v nedávné minulosti vlastně neví, jak jej umělecky ztvárnit, a polehoučku ho obchází. V tom je propastný rozdíl oproti Zpovědi lišáka (2018, česky 2021), vynikající próze amerického univerzitního profesora Jordyho Rosenberga. Ten nachází doklady o trans­sexualitě ještě ve starší historii a odhaluje je prostřednictvím zkoumání jazykovědce Votha, který náhodou narazil na rukopis o proslulém londýnském zloději Jacku Sheppardovi z počátku 18. století. U Rosenberga se – i vzhledem k jeho vlastní psychosexuální identitě – jedná o sugestivní prezentaci problémů, s nimiž se jedinci téhož založení dodnes setkávají. A to navíc prostřednictvím poznámek a vysvětlivek k rukopisu, jež postupně přerůstají ve vědcovu zpověď.

Nejsem dobrý spisovatel

V Urbanově próze se takové osobní angažovanosti nedočkáme, což není výtka, ale prosté konstatování. Český prozaik je ovšem znovu silný ve vykreslení dobového koloritu, blýskne se nejedním dobovým detailem a s chutí odkazuje i na vlastní knihu Praga Piccola. Zdá se přitom – a v tom spatřuji rozdíl oproti mnohým předchozím Urbanovým prózám –, že autor nakládá s nastudovanými fakty volněji, funkčně je vkládá do tkáně příběhu a nemá potřebu se jimi předvádět. Další silnou stránkou knihy je komika a slovní humor, kterým Urban hýří obzvláště na prvních stránkách, kdežto později jeho esprit notně opadá. Kupříkladu na straně 18 se sebeironicky píše: „Předem, nebo vlastně trochu i zadem, se omlouvám, že ne­­jsem dobrý spisovatel, ostatně nejsem žádný spisovatel, a když vám předkládám jeden malý, řekněme ‚nucený výsek‘ z příběhu pražských ústředních jatek, snažím se být úsporný a co nejvíce maso oddělovat, jak radí skvělí spisovatelé, a že jsem jen amateur a chci jazykem, který nebude v ničem nikterak archaický – pokud jsem schopen se archaismům vyhnout –, říci to, co se mi stalo, a nejen mně, ale i těm kolem, a co nás, ten houfek lidí, s nimiž se nějak potkáme v životě, osudově ovlivnilo.“ Taková „sebehana“ je od nositele nejedné literární ceny jistě sympatická.

Co se v Urbanově psaní bohužel nemění, je fakt, že mu „nejdou“ pointy. Po celou dobu vyprávění je sice prostřednictvím nejedné zámlky a nedořečenosti udržováno nadějné napětí, to se však nedaří v závěru zúročit. Recenzentovi se alespoň nechce věřit, že by mohlo – znovu a zase – jít o hru se zklamáním čtenářského očekávání. V každém případě je dobře, že se Urban vrátil k námětům z minulosti, jeho autorskému stylu dokonale vyhovují. Stejně jako malý rozměr knihy a grafická úprava Pavla Růta. A jako výmluvný, a přitom znejišťující a nejednoznačný titul.

Autor je literární historik a kritik.