Opomíjené dějiny

Moderní ukrajinská politika se ­zrodila v Kyjevě v šedesátých a sedmdesátých letech 19. sto­letí. Ve městě tehdy žila směs národností – Rusové, Poláci, Židé a Ukrajinci. Ukrajinci, především studenti a mladí intelektuálové, se setkávali v organizaci nazvané Hromada, tedy společenství. Nejaktivnějším z jejích vůdců byl Mychajlo Drahomanov, brilantní politický myslitel a polemik, podle jehož analýzy měly třída a etnicita tendenci se na ukrajinských územích slučovat. Velké pozemky vlastnili Poláci, Rusové nebo rusky mluvící Ukrajinci. Obchodníci a řemeslníci byli hlavně Židé hovořící jidiš. Ale rolníci, kteří v „obilnici Evropy“ tvořili většinu obyvatel, mluvili ukrajinsky a udržovali si kulturu odlišnou od ostatních národností. Tím pádem – tvrdil Drahomanov – právě rolníci měli zformovat základ ukrajinského hnutí, kdežto inteligence vzdělávaná v ruštině či polštině měla za povinnost naučit se psát ukrajinsky, aby mohla na venkově šířit ideje osvícenství a pokroku.

Počátky hnutí

Drahomanov si osvojil pokrokové ­ideály – vě­­řil, že celá Evropa směřuje k socialismu a podle něj také k anarchismu. Když ruská autokracie v polovině sedmdesátých let 19. století proti ukrajinskému hnutí ostře zakročila, byl nucen odejít do exilu, nejprve do Švýcarska a následně do Bulharska. V Ženevě Drahomanov vydával první ukrajinský socialistický deník pojmenovaný opět Hromada. Přikláněl se spíše k Bakuninovi než k Marxovi, ačkoli někteří z jeho nejbližších spolupracovníků se klonili na opačnou stranu (Serhij Podolynskyj si s Marxem i dopisoval a Mykola Ziber napsal o Marxově Kapitálu rozsáhlé pojednání), stavěl se proti raným projevům ukrajinského etnonacionalismu (sám své proukrajinské sympatie nespojoval s antipatií k ostatním národnostem žijícím na území Ukrajiny) a povzbuzoval socialistické hnutí na ukrajinských územích, která byla součástí habsburské monarchie, především pak v korunní zemi Haliči. Mezi ukrajinskými studenty, které získal pro socialismus, byl i básník, romanopisec a badatel Ivan Franko, považovaný za druhou nejdůležitější ukrajinskou literární osobnost po národním bardovi Tarasu Ševčenkovi.

Haličští socialisté v roce 1890 založili Radikální stranu, jež se orientovala na rolníky a do jejíhož listu Narod Drahomanov hojně přispíval až do své předčasné smrti v roce 1895. Koncem devadesátých let 19. století se mladší členové oddělili a založili Ukrajinskou sociál­ně demokratickou stranu, která představovala nejvýchodnější výspu austromarxismu. Ve Lvově a dalších západoukrajinských městech navíc na přelomu 19. a 20. století vznikaly socialistické skupiny v institucích středního a vyššího vzdělávání. Říkalo se jim „drahomanivky“ a směřovaly stále více doleva, až nakonec během první světové války skončily v protiválečném táboře takzvané zimmerwaldské internacionály. Jejich kádry vítaly bolševickou revoluci v Rusku a z jejich řad rovněž vyšli zakladatelé Komunistické strany západní Ukrajiny.

Od ukrajinizace k hladomoru

Když v roce 1917 propukla revoluce, na Ukrajině byla založena Ukrajinská strana socialistů­-revolucionářů. Podobně jako ruští eseři její stoupenci obhajovali spíše rolnickou než dělnickou revoluci. Ukrajinští sociál­ní demokraté a socialisté­-revolucionáři vyslali nejvíce členů do Centrální rady Ukrajiny, tedy ukrajinského revolučního parlamentu. Konflikty mezi Radou a bolševiky propukly už v roce 1917, nicméně někteří ukrajinští revolucionáři zformovali probolševické skupiny. Borotbisté (levicová odnož eserů) a zastánci nezávislosti z Ukrajinské sociálně demokratické dělnické strany nakonec založili vlastní komunistické strany oddělené od bolševiků. Další významnou rolnickou revoluční silou byla Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny v čele s anarchokomunistou Nestorem Machnem. Po občanské válce se většina ukrajinských území ležících v bývalém ruském impériu začlenila do Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). Následně byly všechny politické strany kromě bolševické Komunistické strany Ukrajiny zakázány.

Ve dvacátých letech 20. století ukrajinský komunismus vzkvétal. Halič (dříve součást Rakouska­-Uherska) a Volyň (bývalou část ruského impéria) zabralo Polsko. Mnozí Ukrajinci žijící tehdy v Haliči se počítali k sovětofilům a s velkým zájmem sledovali události v sovětské Ukrajině. V Polsku trpěli diskriminací, zatímco v USSR se rozvíjely ukrajinské kulturní, vědecké a vzdělávací instituce. Nemálo ukrajinských intelektuálů z Haliče udělalo tu chybu, že se přestěhovali na Ukrajinu za prací, která odpovídala jejich talentu, například ve vědeckých institucích na různých encyklopedických projektech. Ve třicátých letech je stalinský režim všechny zavraždil.

Kulturní kvas v USSR dvacátých let každopádně stojí za pozornost. V tomto období takzvaní národní komunisté rozvíjeli avantgardní umění, literaturu i divadlo a věnovali se plodné vědecké práci v oborech ukrajinských dějin a dalších společenských věd. Dvacátá léta byla desetiletím ukrajinizace – v kulturních otázkách tehdy Ukrajina v podstatě postupovala vlastní cestou. Ve třicátých letech s nástupem stalinismu však byla politika ukrajinizace formálně ukončena. Překotná kolektivizace SSSR vyústila v rozsáhlý hladomor v letech 1932 a 1933, který nejhůře dopadl právě na Ukrajinu, kde v jeho důsledku přišly o život téměř čtyři miliony lidí. A čistky během třicátých let vedly k uvěznění či popravení téměř celé ukrajinské komunistické elity. Přední národní komunisté – vedoucí komisař pro vzdělávání Mykola Skrypnyk a proletářský spisovatel Mykola Chvyljovyj – raději spáchali sebevraždu.

Po válce

Tyto strašlivé události vymazaly dřívější sovětofilství v Haliči v Polsku. Socialistické strany tam existovaly i nadále, ale děsilo je, co se dozvídaly o ukrajinských územích za sovětskou hranicí. Ve Lvově ve třicátých letech existovala miniaturní levicová národně komunistická strana, která po krátký čas vydávala i časopis. V roce 1939, po paktu Ribbentrop­-Molotov, Sověti západní Ukrajinu zabrali. Všechny politické strany byly rozpuštěny nebo se rozpustily samy a svou činnost přirozeně neobnovily ani za nacistické okupace. Jediná politická organizace, která přežila sovětské i nacistické mezidobí, byla pravicová Organizace ukrajinských nacionalistů, jež měla letité zkušenosti s podzemní konspirační činností.

I když socialistická agenda od počátku třicátých let v ukrajinských zemích skomírala, jednomu pozoruhodnému ukrajinskému socialistovi se podařilo přežít všechny perzekuce sovětského i nacistického období a zemřel až v roce 1967 v Detroitu. Roman Rozdolskyj se pro socialismus nadchl jako mladík ve lvovské drahomanivce. Stal se členem Komunistické strany západní Ukrajiny a také jedné z malých protistalinistických skupinek levicových komunistů, které ve třicátých letech působily v Haliči ovládané Polskem. Když Sověti v roce 1939 zabrali západní Ukrajinu, ­uprchl do Krakova ovládaného Němci. Za napomáhání Židům, kteří utíkali z ghetta, byl zatčen a deportován do Osvětimi, kterou přežil. Po válce se přestěhoval do Detroitu, kde pracoval na brilantní interpretaci Marxova ekonomického myšlení, knize The Making of ­Marx’s Capital (Vytváření Marxova Kapitálu, 1977).

Mimoto po druhé světové válce v emigraci působila skupina národních komunistů a také několik bývalých nacionalistů, kteří se posunuli nalevo a shromáždili se kolem listu Vpered (Vpřed), jenž vycházel mezi lety 1949 a 1959. Socialistické myšlení rovněž pronikalo k některým disidentům perzekvovaným v SSSR. Zásadní je práce Ivana Dzjuby Internacionalismus, nebo rusifikace, kterou napsal v roce 1965. Tato kritika poststalinistické sovětské národnostní politiky z marxistických pozic kolovala na Ukrajině v rukopise – tiskem mohla vyjít pouze na Západě. Význačná je také osobnost matematika Leonida Pljušče, kterého sovětské úřady v roce 1972 zatkly za činnost v disentu a internovaly ho v psychiatrické léčebně. Masivní kampaň za jeho propuštění v západních zemích vedla k tomu, že mohl vycestovat do Francie, kde napsal vzpomínkovou knihu Na karnevalu dějin (1976, česky 2018), v níž líčí své věznění a obhajuje humanistický marxismus.

Autor je historik.

Z anglického originálu Ukraine’s socialist heritage, publikovaného na webu časopisu Spilne / Commons, přeložila Silvie Mitlenerová. Redakčně kráceno.