Román jako bumerang

„Ale vůdce ukázal na okraj úžlabiny a všech pět se po čtyřech plazilo po suché trávě, všech pět semknutých jako jedno tělo, kolem bzučely zelené masařky, až konečně rozeznali, co to tam čouhá ze žluté pěny na vodě: obličej mrtvoly hnijící mezi rákosím a igeliťáky, které tam zavál vítr ze silnice, snědá tvář, na níž se hemžila myriáda černých užovek a která se usmívala.“ Téměř tři sta stran souvislého textu, prakticky neděleného do odstavců, jsem přečetla na jeden zátah (a nikoli proto, že bych nevěděla, co s volným časem, ani proto, abych stihla uzávěrku čísla) a rozdýchávala to ještě asi dva dny. Možná bych měla mírnit prvotní nadšení? Nebýt nekritická? Hledat, co se dá románu vytknout? Moje úvahy ale skončily závěrem, že Období hurikánů (Temporada de huracanes, 2017) je novela total.

Mezi krásou a hnusem

Vše začíná nálezem mrtvoly ženy přezdívané Šamanka ve fiktivním pueblu jménem La Matosa (nomen omen: španělské sloveso matar znamená zabít) v mexickém státě Veracruz. V osmi kapitolách čteme osm velice zvláštních promluv vypravěčky, která sice v ději nevystupuje, je však natolik všudypřítomná a vševědoucí, že se dostává do myslí postav a začíná mluvit za ně. Projevuje se to stylovými skoky od konvenčního vyprávění k silně hovorovým až vulgárním monologům a zase zpět. Dělení na kapitoly se shoduje se změnami úhlu pohledu a hlavní hrdinky a hrdinové tak projdou několikerým vyobrazením. Zároveň společně s novými informacemi o vraždě postupně vycházejí najevo další a další bolestivé a trapné pravdy ze životů hrdinů, až nakonec čtenář obyvatele La Matosy zná, jako by v ní nejen vyrostl, ale byl důvěrníkem všech svých sousedů. Šamančiných vrahů je mu pak skoro líto.

Románem defilují ženy, které jen dělají, co mohou (od těhotné třináctileté „indiánky“ přes stárnoucí prostitutku po frustrovanou, zakomplexovanou oběť despotické babičky), rozložená mužnost (můžeš s buzeranty souložit, abys měl peníze na drogy, ale chraň tě ruka Páně, aby se ti to líbilo) i na hlavu postavené feminicidio (problém pro Veracruz stejně akutní dnes jako před pěti lety; loni zde bylo zavražděno 162 žen, z toho 83 vražd splňuje definici feminicidy, tedy vraždy ženy proto, že je žena). Vyprávění začíná mrtvolou a jako bumerang se k ní v závěru vrací. V první kapitole se s násilím setkáváme v konkrétní podobě, v poslední je vidíme očima starého hrobníka: jako nevyhnutelné a všudypřítomné. A na své cestě dějem se tento bumerang setkává – v každé scéně a s každou další postavou – opět s násilím. Přesto jedna hrůznost střídající druhou čtenářsky neunaví, vyprávění totiž neustále balancuje mezi krásou a hnusem.

Nikdo není jen oběť

Období hurikánů pohltí a vtáhne. Jazyk textu ponouká číst dál a dál, nedovoluje knihu odložit, dokud nedojdeme aspoň na konec kapitoly. Největšími tahouny románu jsou nicméně postavy: kryptická Šamanka, melancholická smažka Luismi, strejc a bývalý frajer Munra – ti všichni se postupně vybarví především jako lidé zbavení mystéria, pohánění tužbami a motivacemi okresního formátu. Plastičnosti postav Melchor dosahuje právě tím, že je představuje skrze několikery oči. Nikdo kromě otčímem znásilňované Normy a snad i samotné Šamanky není stoprocentní oběť, nikdo není stoprocentní viník. Autorka násilí na ženách neomlouvá, ale zároveň se nespokojuje s tím, že násilníka označíme za monstrum a dál se neptáme. A co je snad nejdůležitější ze všeho, angažovanost románu tu nejde na úkor literatury.

Zároveň se nejedná o snadnou četbu. Román Juana Rulfa Pedro Páramo (1955, česky 1983) sice Garcíu Márqueze kdysi ohromil natolik, že podle svých vzpomínek nešel spát, dokud knihu nepřečetl podruhé, nicméně vyznat se v množství vypravěčů a skocích v čase, na nichž Pedro Páramo stojí, vyžaduje pozornost a čtenářskou pečlivost. Podobně Fernanda Melchor na začátku každé kapitoly skoro jako by začínala nanovo a skoky ve stylu, jež předznamenávají změnu úhlu pohledu vyprávění, dokážou čtenáře vyhodit z konceptu. Například monolog mladé Yesenie ve třetí kapitole, do té doby vedený v er­-formě, najednou obsahuje zájmena „nás“ a „my“ a pak se zase vrátí do třetí osoby. Čtvrtá kapitola zase vypráví sled událostí z pohledu Munry, pak zničehonic přepne, jako by Munra vypovídal u soudu, a po pár větách Munrova promluva opět zní jako přisprostlý a přiopilý proslov chlapa, který se potřebuje nad ránem vypovídat.

S minimem popisů a maximem ukecaných výpovědí nevzdělaných, v bídě žijících lidí Fernanda Melchor stvořila celý svět. Násilí nejen na ženách je pro Mexiko velké téma. Období hurikánů nicméně není důležitou knihou proto, že zpracovává aktuální problémy společnosti, v níž se pohybuje její autorka. Důležitější je, jakým způsobem to dělá – neaktivisticky, nečernobíle, komplexně. A především je kniha nádherně napsaná. Brutální, strhující a krásná.

Autorka studuje iberoamerikanistiku.