Strach se zelenýma očima

Debata kolem filmu Men by mohla sloužit jako skvělý příklad všeho, co je špatně na dnešní módní nálepce „elevated horror“. Mnoho recenzentů snímku vytýkalo, že je to málo přesvědčivá studie toxické maskulinity, že nezkoumá dost do hloubky truchlení po zemřelém manželovi a že se svou společenskou agendu snaží uhrát moc lacino. Všechny tyto názory předpokládají, že nám novinka Alexe Garlanda nabídne pronikavý společenský komentář maskovaný za hororový film. Za poměrně krátkou dobu – nanejvýš pěti let – jsme se tak od stavu, kdy kritikové chválili jakýkoli aspoň trochu funkční společenský přesah hororových filmů, dostali do bodu, v němž po hororech chceme nejen, aby takový přesah měly, ale také, aby byl objevný, komplexní a přesvědčivý. Je však otázka, zda „elevated“ horory, včetně těch nejvychvalovanějších jako Uteč (Get Out, 2017) Jordana Peeleho, Babadook (The Babadook, 2017) Jennifer Kentové nebo Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) Ariho Astera, takovým nárokům vůbec dostojí.

Auteurský horor

Společnost A24, která za Men stojí, si svou značku vybudovala právě na filmech, v nichž jsou hororové zápletky podány enigmatickým stylem, který až do konce leccos ponechává zahalené tajemstvím. Odvíjejí se v pomalém tempu a jejich vizuál dýchá neurčitým mysticismem. Jinak řečeno, korespondují s trendy současného artového filmu odvozeného od modernistických auteurů padesátých a šedesátých let, čímž v podstatě aktualizuje postupy určitého typu hororů ze sedmdesátých let, které už tehdy často točili ambiciózní filmaři – zmiňme tituly, jako jsou Obrazy (Images, 1972) Roberta Altmana, Teď se nedívej (Don’t Look Now, 1973) Nicolase Roega, Piknik na Hanging Rock (Picnic at Hanging Rock, 1975) Petera Weira nebo i Hodina vlků (Vargtimmen, 1968) Ingmara Bergmana. Pro tyto tvůrce nebylo důležité se skrze hororové tropy nořit do ožehavých společenských témat. Zajímalo je vlastně totéž, na co se soustředí mnoho úplně klasických hororů – monstrozita, šílenství a chaos. Jen si k jejich ztvárnění brali na pomoc postupy z jiné umělecké tradice.

Men do této linie zapadají naprosto hladce. Je to další z příběhů o ženách ocitajících se uvnitř paranoidní noční můry, ve kterou se změnila jejich každodenní realita. Kromě již zmíněných Obrazů sem patří Karneval duší (Carnival of Souls, 1962) nebo Hnus (Repul­sion, 1965), ale také třeba nedávno česky vydaná novela Anyi Martinové Tráva (2016, česky 2021), která má s Men překvapivě mnoho společných motivů. Žádné z těchto vyprávění není zvlášť subtilní, naopak, jsou to příběhy excesů a šoku. Garlandův film využívá tentýž model: mnoho věcí se záměrně děje bez vysvětlení a postavy jsou konfrontovány s proudem iracionálních a děsivých událostí, které krouží kolem jednoho či několika málo epicenter, jež jsou ústředními tématy filmu. V případě Men je to zvláštní spojení nebezpečné mužské dominance a divoké přírody. Hlavní hrdinka, snažící se vyrovnat se sebevraždou manžela, se dostává do izolované vesnice, kterou obývají muži s nápadně podobnými tvářemi. Nejspíš nejde tak úplně o lidi – možná jsou to mytičtí „zelení muži“, známí ze stovek vyobrazení zdobících starou architekturu. Každopádně na ženu začnou bezdůvodně útočit.

Predátoři z Gloucestershiru

Garlandova vize osamocené ženy obklopené muži rozhodně není – a ani nemá být – bůhvíjak promyšlenou metaforou patriarchátu. Je to sugestivní, velmi tísnivá a nepříjemná fantazie, která má svůj předobraz v konkrétních reálných situacích, jež jsou nicméně zveličené do groteskních proporcí. Zároveň se rozhodně nejedná o přímočarý nebo hloupý film. Spojení různých forem arogantního a predátorského mužského chování s přírodními, folkhororovými a ekohororovými motivy je nečekané a vytváří zvláštní napětí. Současné horory se k přírodě často obracejí jako k hrozivé majestátní říši, jejíž zákonitosti jsme už dávno zapomněli, takže se snadno staneme její obětí. Zároveň příroda bývá odrazem naší vlastní vnitřní divokosti a zvířeckosti, s níž si neumíme poradit.

Z čistě vizuálního hlediska se horor Men zabývá přírodou daleko důkladněji než pat­riarchátem. Garland a jeho kameraman Rob Hardy zaplnili film krásnými záběry krajiny anglického Gloucestershiru, z nichž řada má čistě meditativní funkci – jsou to přírodní výjevy, ve kterých neprobíhá žádný děj. Noční můra se spustí ve chvíli, kdy se hrdinka prochází lesem a narazí na starý tunel. V kostele na oltáři pak uvidí velký portrét zeleného muže. I závěrečná monstrózní matrjoška, jejímuž postupnému rozkrývání hrdinka přihlíží, má charakter něčeho primárního, fyzického, přírodního a pohanského. Film je tajuplný především tím, že neustále spojuje pocit ohrožení ženy v mužském světě s obrazy evokujícími přírodní mystiku – přitom se ale nedozvíme, jak spolu obě věci souvisí.

Pravda rituálu

Diváky, kteří jsou zvyklí si z dnešních hororů vyzobávat závažná témata a těmi se pak za­­­obírat, Garlandův snímek samozřejmě provokuje, protože záměrně zůstává nedořečený a otevřený. Stejně jako mnoho dalších filmů od A24 se chce řídit spíš zákonitostmi rituálu než pravidly klasické narativní konstrukce. A daří se mu to lépe než mnoha jiným titulům z produkce studia. V mnoha ohledech nás přitom nechává tápat, kdežto v jiných je zase velmi doslovný. Chápeme, že jde o příběh, v němž se hrdinka vyrovnává s traumatem a kvůli tomu proniká až ke spodním, iracionálním proudům světa i vlastního vědomí. Chápeme, že cesta ke smíření vede přes konfrontaci a že je to konfrontace vypjatě děsivá. Ze závěrečných scén je evidentní, že v nich dochází ke katarzi. A přesto ve výsledku nedokážeme racionálně pochopit a popsat, co se vlastně stalo.

Síla Men spočívá v tom, jak intenzivně tento film dokáže evokovat každodenní situace a vyprávět klasické drama o smíření, a zároveň být nepolapitelně unikavý, hledáme­-li podstatu toho, o čem vypráví. Namísto sociál­ních fobií nám nabízí ryzí mystiku – pohled na známé věci cizíma, zelenýma očima.