V létě, když je sranda - básnická redukce

Šli jsme minulý týden na Říp, ani nevím proč. Byli jsme tři a alej o sto čtyřiceti třech stromech vrhala dostatek stínu, abychom si v prudkém slunci viděli do očí. Svá pořadová čísla nesou tu lípy na plechových tabulích. Na asfaltu pod nimi je kdosi bílou barvou přičinlivě zopakoval. A protože se traduje, že každý pravověrný Čech sem musí alespoň jednou za život, hřa­dují při úpatí památného vrchu tři stánky. První je z latí, zamyká se visacím zámkem a koupíš v něm obrázky na lednici. Druhý je vyspravenou maringotkou, čepuje a smaží, čeho je českým žaludkům potřeba. Ve třetím dostaneš láhve vína.

Nahoře je situace přívětivější. Až na širokou lysinu vrcholového plácku panuje tu všeobecný stín. Před chatou s nápisem „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ sedí česká rodina. Otec, matka, děti dvě a jeden větší pes uškrcený na vodítku. Otec, funkčně oděný, chodí do chaty pro „pivčo“. Nabízí je asi osmiletému synovi a zběsile se chechtá. Syn tomu nerozumí, jeho dětsky kulatý instinkt mu velí mlčet. Zato máma si radostně přihýbá, svírá bledou dceru za krkem a zlověstně říhá. Dcera mrká bolestí.

Míjíme velkorysou předzahrádku, kde si zpocená dvojice pochvaluje, že jim výčepní dovolil sníst si v místě vlastní svačinu. Přidám do kroku, když tu se mezi kameny – málem jsem na ni šlápl! – válí knížka. Zvedám ji, je to Karla Tomana Melancholická pouť. Rozhlížím se, kdo z přítomných Čechů ji může postrádat. Čtu namátkou verše: „Den hříšně kvet a smál se askesi/ až ve klášterní ticho/ a páter Němec vzdychal ‚Poesie!‘/ šňupal a hladil břicho.“ A slyším otce od rodiny vyprávět synovi o tom, jak se báječně poblil, když se posledně opil.

„Hele, to je asi ta rotunda,“ ozvou se odkudsi vroucná slova. A skutečně, je tady. Je oblá a přerostlá mezi nízkými stromy. U vchodu do ní se tísní několik dobrých Čechů. Ztrácejí hlavu ve stínu středověkého portálu, s vystrčenými zadky se sunou dovnitř. Z útrob rotundy zní kovový hlas reproduktoru, který důkladně a zbytečně křísí jakýsi mýtus. Hrst pravověrnějších Čechů sedí na lavicích kolem stavby. Dýchají v bezpečném dosahu odpadkových košů. Bezradně se rozhlížejí pod ne­­očíslovanými jasany. Čekají, co se bude dít. Musí se přece něco dít, když už se ocitli na vrcholu. Trojici zvlášť naditých odpadkových košů vytrvale obléhají vosy. Čtu si, tak aby to žádný Čech neviděl, Tomanovu báseň o smuteční vrbě zasazené do dlažby tovární čtvrti.

Neděje se nic. Ztepilý muž v cyklodresu se spravedlivě rozčiluje. Rotunda se mu nehodlá vejít do záběru. Poponáší kolo tam a zpátky. Kolo mu padá na kameny a ty z něj odírají barevný lak. Pak muži spadne i mobilní telefon. Prudce si stáhne obě cyklorukavice a mrskne jimi o zem. Rotunda je pěkná kurva!

Toman: „a srdce, které nežádá nic,/ přinesu zas“.

U plechové tabule, na které je fontem hlavního uzávěru plynu napsáno „Na tomto místě byl 10. května 1868 vyzvednut základní kámen na stavbu Národního divadla“, se mě paní v sandálech a růžové halence ptá, jestli je tam – míní zřejmě pod zábradlím, o které se opírám – vidět něco zajímavého.