V mém domě teď bydlí okupant

V pořadu Foxtroty jste v galerii DOX představila pásmo složené z textů ukrajinských avantgardních básníků. Je vaše tvorba ovlivněna avantgardisty?

Řekla bych, že jsem se od ukrajinských avantgardistů učila, zejména od futuristů. Mám­-li jmenovat konkrétní osobu, mým mentorem je Mychajľ Semenko. Pochopitelně jsem s ním nemohla komunikovat přímo – když jsem se narodila, byl už dávno po smrti. Byl popraven v roce 1937. Studovala jsem ale v archivech jeho životopis a zkoumala, jak psal. Není to ovšem jen Semenko. Zbožňuji Henriho Michauxe, francouzského avantgardního autora. A také mám moc ráda Vasyla Holoboroďka, mého staršího ukrajinského současníka. Takže ano, navazuji na avantgardní tradici.

Mohla byste představit festival Metro do Kybynců? O co jde?

Projekt Metro do Kybynců je součástí mého rodinného příběhu. Všechno začalo, když moji rodiče na začátku roku 2015 odjeli z okupované Luhanské oblasti. Nechali tam dům, ve kterém – mimochodem – teď bydlí ozbrojenec takzvané Luhanské lidové republiky. Hledali jsme pro ně tedy nové bydlení. Neměli jsme moc peněz, jen na nějaký domek na venkově – asi pět tisíc amerických dolarů. Nemohli jsme si dovolit koupit byt ve městě, natožpak dům. Venkov se jim ale nelíbil, vesnice jsou jim cizí. A tak jsem jim navrhla: pojďme se podívat do Kybynců, kde se narodil Semenko. O Semenkovi toho ode mne slyšeli spoustu. Stal se z něj skoro člen rodiny, něco jako starý příbuzný, o kterém se často vypraví. Takže rodiče slyšeli i o Kybyncích, a když tam přijeli, to místo pro ně nebylo úplně neznámé. Znali jeho příběh a líbilo se jim tam. Zalíbila se jim hned první chalupa, kterou si tam prohlédli, a později se do ní nastěhovali. Takže cílem festivalu Metro do Kybynců nebylo pouze oslavit Semenka jako básníka, který se tu narodil a žil, ale také pomoct mým rodičům s adaptací. Ten festival jim pomohl se socializovat, díky němu se v té vsi stali známými – což je důležitá věc.

Kde Kybynci leží a jak se tam žije?

Je to velká vesnice, kde trvale bydlí asi třináct set obyvatel. Nachází se u Myrhorodu, Gogolova rodiště. Kromě festivalu se nám podařilo vytvořit tu i něco hmatatelného – získat grant a postavit altánek. A pak začala obecní samospráva shánět prostředky také na stavbu dětského hřiště, na revitalizaci veřejného osvětlení kolem altánku a tak dále. Rozvířil se kolem toho komunitní život. Zapojili se místní obyvatelé. Přitom dříve se tam celkem nic nedělo – byla to obyčejná, poklidná vesnice. Všechno se změnilo až díky festivalu, kam jsme nejdřív vozili televizní hvězdy, abychom tamní obyvatele zaujali. Třeba Jurije Makarova, který zde měl přednášku o Tarasu Ševčenkovi, nebo Kosťantyna Hrubyče, populárního moderátora pořadu o vaření, který dělal master class. Pak jsme začali zvát spisovatele a básníky, pořádat koncerty. Vlili jsme do té obce trochu života. Rodiče se tam zabydleli a ze mě se stala skoro místní. Někdy jdu po Kybyncích, zastaví auto a řidič mi nabízí, že mě sveze, třeba jen pět set metrů. To je milé. Ale v místním baru jsem se musela zastat svého manžela, na kterého doráželi: „Kdo jsi a co tu chceš? Ona sem patří, ale co ty?“

Jak to tam vypadá teď?

V Myrhorodu rozbombardovali vojenské letiště, jinak je tam celkem klid. Asi tři dny tam lidem nad hlavami létaly rakety, občas prolétají stíhačky, ale v podstatě je to klidné místo – tedy na poměry současné Ukrajiny.

Vaše básně ze sbírky Meruňky Donbasu dnes vyznívají úplně jinak než v roce 2015, kdy kniha vyšla. Některé jsou přitom ještě starší, třeba ty z cyklu Ňam a válka, pocházející z let 2007 až 2008. Co je inspirovalo? Zkušenost s rodičovstvím?

Ne, můj syn se narodil až v roce 2010. Ty básně jsem začala psát ve svém rodišti, v Pervomajsku, v roce 2007, když jsem přijela za rodiči. Je to fantazie o svéhlavém dítěti, které si hraje s vojáčky a s tanky, a tak začne válka. Nevím, kde se to vzalo. Pak jsem napsala projekt, se kterým jsem jela do Varšavy, do polského národního kulturního centra Gaude Polonia. Chtěla jsem se víc dozvědět o tom, jak začala druhá světová válka, a v Polsku bylo toto téma zpracováno mnohem lépe než na Ukrajině. Také tam bylo zpřístupněno mnohem více relevantních dokumentů. Možná mě ovlivnila i situace v Gruzii, na kterou Rusko zaútočilo a částečně ji okupovalo. Každopádně pocit, že jsme v nebezpečí, jsem měla už tehdy.

Meruňky Donbasu jsou věnovány komusi s iniciálami J. A. Mohu se zeptat, kdo to je?

To je Jurij Andruchovyč. Meruňky Donbasu vznikly nedlouho poté, co Andruchovyč v kterémsi rozhovoru řekl, že je asi třeba dát Donbasu a Krymu možnost, aby se odpojily. Mě to tehdy strašně naštvalo. Pochopila jsem, že tu máme skutečný problém: východ Ukrajiny je v současné ukrajinské literatuře opravdu málo zastoupený, a tak tu nebyl žádný mýtus ukrajinského východu. Vzala jsem to jako výzvu a začala na tom pracovat. Chtěla jsem vepsat Donbas do celoukrajinského kontextu. Chtěla jsem ukázat lidi, kteří tam žijí. Aby ten re­gion nereprezentovaly jen stereotypní popisy od autorů, kteří tam nikdy nebydleli, ale mají v ukrajinské poezii silný hlas. Chtěla jsem stereotypy o Donbasu proměnit v něco jiného. Vytvořit mýtus. Ukázat pracovnice ve fabrikách, horníky a další, kteří nemají svůj hlas a kteří jsou zobrazováni dosti karikaturně, hlavně tedy v médiích…

V roce 2012 nebo 2013 vyšla má poema časopisecky. Ale po roce 2014 dostala nové zabarvení – mimo jiné proto, že je tam řeč o ukrajinsko­-ruské státní hranici. Základní myšlenka je zhruba taková, že tam, kde už nerostou meruňky, začíná Rusko. Hranice kopíruje meruňkové sady.

Opravdu?

Ano, to je skutečná věc. Hodně lidí si spojuje východ Ukrajiny s meruňkami. Je jich tam opravdu hodně. Ale vzala jsem ten obraz jako symbol: ať se děje cokoliv, Donbas zůstává náš a jednou se nám vrátí. Protože tu rostou meruňky. Je to Ukrajina, protože v Rusku meruňkový život končí.

Po roce 2014 se objevilo několik literárních antologií, které chtěly představit ukrajinskou tvář literárního Donbasu, ukrajinskou identitu tohoto regionu. Proč byl dříve Donbas na kulturní mapě Ukrajiny tak slabě zastoupen?

Těžko říct. Ukrajinské autory z Donbasu mnozí brali jako autory obecně ukrajinské a přehlíželi jejich regionální specifika. Příkladem může být politický vězeň, disident a oběť komunistického režimu Vasyl Stus, který strávil v Doněcku větší část svého života. A také má báseň o donbaských meruňkách…

Nebo Serhij Žadan, ačkoliv ten je spojován s Charkovem…

Žadan je ze Starobilsku, což je sice Luhanská oblast, ale historicky to je Slobožansko, což je jiný region. Nicméně je jedním z nemnoha autorů, kteří psali přímo o Donbasu i o Luhansku – o něm pojednává román Vorošylovhrad, což je starší název města Luhansk. Není to ale ani tak o Luhansku, jako o ukrajinském východu, o Divokých polích.

A ani už zmíněný Vasyl Holoboroďko nebyl spojován se svým rodným Luhanskem. Mluvilo se o něm jako o „básníkovi kyjevské školy“… Existují tedy velká jména původem od nás, ale přivlastňovaly si je jiné regiony. A nikdo to nereflektoval. Když jsem se dostala do Kyjeva, bylo pro mě důležité zdůrazňovat, že jsem z Luhansku. Říkali mi: „Ty máš ale pěknou ukrajinštinu.“ Mělo to znít jako lichotka, jenže mě to uráželo. Copak když jsem z Luhansku, musím mít špatnou ukrajinštinu? Nebo ji vůbec nemám znát? Bylo v tom něco povýšeneckého, i když se tvářili, že je to kompliment. Ale ve skutečnosti to působilo opačně.

Moje inspirace je vlastně rozčílení. Byl to motor, díky kterému jsem začala psát. Musela jsem psát, abych ten problém vyřešila, přinejmenším pro sebe. Aspoň ve svých textech.

Takže jde o kompenzaci?

Tak nějak. Pokud nemůžete zabít Putina v reálném životě, můžete to jako autor udělat ve svém textu. Tak jsem to udělala v divadelní hře Stěna. Její hrdinové se tu vysmívají strůjci války a posléze ho zničí. Zkrátka, pomocí textů se lze mstít, lze si vyzkoušet některé věci. Nebo napravovat křivdy.

To je privilegium spisovatele – tvůrčí svoboda…

Ano, je to forma moci. Můžete něčeho dosáhnout prostřednictvím svých textů. Narace je mocný nástroj.

Říká se, že múzy ve válce mlčí. Někteří ukrajinští autoři ale tvoří i dnes. Lidé z Kyjeva, básníci, kterým se podařilo utéct z Buči, tvůrci v emigraci, spisovatelé v obleženém Charkově, dokonce básníci v armádě… Mnozí přímo komentují válku. Co si o tom myslíte?

Někdy ve válce psát můžete, jindy to není možné. Když probíhá útok na vaše město nebo když je okupováno, váš mozek neustále monitoruje situaci a vyhodnocuje nebezpečí: zda je dané místo bezpečné, jestli za chvíli nepřiletí raketa… Děje se to neustále, dokonce i když se vám zdá, že na to nemyslíte, váš mozek stále pracuje tímto způsobem. Uvědomujete si to ještě, když přecházíte hranici, ale už za několik dnů přijde úleva, máte jasné myšlenky a můžete přemýšlet jinak. Dokud jsem byla v Kyjevě – odkud jsem odjela koncem března –, nemohla jsem psát. Zabývala jsem se dobrovolnickou činností. Bylo potřeba chránit město, okupanti byli i v naší čtvrti. Pak je z města vytlačovali, probíhaly pouliční boje. S mým mužem jsme se na tuto válku chystali – byla jsem si jistá, že válka bude. Nakoupili jsme osmdesát litrů benzínu, natankovali jsme plnou nádrž. Ten benzín se pak hodil během pouličních bojů. Jeden náš soused má vinohrad, vyrábí víno, a měl tedy hodně láhví. Dal nám je všechny, bylo jich několik set. A materiál pro Molotovovy koktejly byl přesně to, po čem byla tehdy poptávka…

Ale jakmile jsem poprvé odjela z Kyjeva, na vystoupení do Evropy, už na cestě jsem začala psát. Chci tím říct, že když člověk nemusí dbát o holé přežití, získá čas myslet také na něco jiného. Pak můžete přemýšlet o tom, co se děje kolem a jak o tom psát. Ačkoliv – stále mám pocit, že všechno, co se děje, vlastně už znám, už jsem o tom všem napsala. Je to takové déjà vu. Když někdo z mých kolegů napíše něco rádoby objevného, říkám si: Vždyť o tom jsem psala v roce 2014 nebo 2015! Na facebooku, v básních, všude možně. Ale rozumím tomu, je to normální. Zkušenost je jen vaše.

Další věc: autoři jako Serhij Žadan nebo Sofija Andruchovyč v rozhovorech mluví o tom, že je třeba, aby uplynul nějaký čas, protože teď neexistuje jazyk, kterým by se o dnešním dění dalo psát. Je tu tedy problém s jazykem. Ale tento problém je také z roku 2014, jenom je teď jeho rozsah mnohem větší. Ukrajinský jazyk se totiž rychle mění. Jazyk je systém znaků, který odráží to, co probíhá v našem životě nebo v našem nitru. Mezi jazykem a realitou je velmi silné pouto. Je tu přítomno neustále, jen není vždy viditelné. A když se realita silně proměňuje, jako se to děje během války, mění se i jazyk. Slova mění své významy. Jsou tu stovky slov, která změnila význam. Slovo „chodba“ například už neoznačuje prostor přechodu z veřejné sféry do sféry osobní, do bezpečí. Ve válce se sama chodba stává tím bezpečným místem. Dá se tu ukrýt před nálety nebo před ostřelováním, pokud nemůžete jít do krytu. Protože chodba má zpravidla dvě nosné stěny a během ostřelování se právě doporučuje vyhledat místo se dvěma nosnými zdmi a bez oken.

Jiným příkladem jsou ježci…

Roztomilá zvířátka…

Možná před válkou. Dříve to bylo milé zvířátko. Teď je první asociací ke slovu „ježek“, prvním významem, který vás napadne, konstrukce z kovových traverz, jejímž účelem je zastavit tanky. I slovo „světlo“ změnilo svůj význam. Z kladného se stalo čímsi záporným. Protože světlo v noci odhaluje naše města, ukazuje nepříteli naše obydlí. Můj známý vyprávěl případ z Irpině, kdy raketa přiletěla kvůli fotobuňce. Muž šel kolem domu, svým pohybem aktivoval fotobuňku, která rozsvítila světlo, a právě do tohoto domu se zhruba za čtyřicet minut strefil dělostřelecký granát. Ze světla se tak stalo něco nebezpečného…

Takže když dnes používáte slova, která změnila nebo rychle mění svůj původní význam, cítíte se dost nejistě. Nevíte, o čem můžete psát, ani jak o tom psát. Je potřeba vymýšlet nové způsoby pro zachycení nové zkušenosti. Kromě toho probíhá inflace slov, která se užívají příliš často. Třeba slova „válka“, a vůbec veškerých slov spojených s boji. Zatímco dříve označovala něco neobvyklého a strašného, něco prudce agresivního, teď je to cosi všedního. Ať chceme nebo ne, stále ta slova opakujeme, zvykáme si na ně a slova se opotřebovávají, stírají ze sebe původní význam, znehodnocují se. Taková slova vůbec nemohu užívat, když o něčem píšu. Neužívám teď slovo válka. Snad jen když je to potřeba pro zachycení něčeho velmi specifického. Pokud slyším báseň, kde se to slovo opakuje desetkrát, nic to se mnou nedělá, vůbec to nefunguje. Protože to slovo ztratilo svou hodnotu, v básních zní jako výplň.

Druhá strana tohoto procesu ovšem spočívá v tom, že vaše starší texty získaly jiné vyznění…

To ano. Jazyk teď funguje jinak. A vyvolává zcela nový prožitek.