Verše donbaské básnířky Ljuby Jakymčuk (viz rozhovor na straně 6) ze sbírky Meruňky Donbasu v mnohém předznamenávají aktuální dění na východě Ukrajiny. Ztráta blízkých, výbuchy, exodus, zoufalství – to vše se odráží na pozadí tamější krajiny a přírodních dějů.
Š
R
Á
M
po výbuchu rozházené po stepi
Š – jako hedvábné nitky větru zapletené
ve stromech
R – hučí jako turbína letadla
Á – křikem rozevřená ústa
M – bez přestání volá mámu: máma,
kde je moje máma?
u pohozených písmen stojí bezmyšlenkovití –
jsou prázdní jako sklenice od majonézy
stojí bezdomovci –
jsou bosí jako stepní zvířátka
na něž uspořádali lov
ve válce není domov
dokonce ani když tvůj dům nedostal zásah
jako kachna nebo šedivý zajíček
ve válce není domov
a v domě se chvěje modrý mol plynu
který vysává zbytky tvého tepla
M
A
R
Š
rozházené po stepi
M – prsa matky, která krmila dítě během letu
A – halda nacuclá krví jako komár:
ještě trochu a praskne
R – ukousnutý jazyk, jen jazyk
Š – šedivé vlasy smíchané s trávou
a pak tam přicházejí vojáci
jejich domovem jsou holínky
a tyto holínky vydupávají MARŠ
19. července 2014, Kyjev
SKLÁDÁNÍ
ale voda vystoupá
a prorazí přes štoly a šachty
jako ruce rostlin
a voda jak láska
pohltí vše jedním lokem –
aby poskládala úlomky v celek
a narodí se moře
nové a živé
a porodí nové
avšak ne lidi
a oni poplují jako ryby
tam, kde lidi už nejsou třeba
22. srpna 2014, Lvov
GRANÁTY
nádech-výbuch
nádech-výbuch
smýkají mnou souhlásky
ale i samohlásky
smýkají mnou tiché
a dech
smýká mnou jak osikou
jako vosou vrženou v jeseň
kde čeká moje bolest
můj bílý skon
bez výbuchu
a bez nádechu
22. srpna 2014, Lvov
STÁŘÍM
zemřeli děd a bába
zemřeli v jeden den
v jednu hodinu
v jednu minutu –
lidi povídali, že to bylo stářím
chcípla jejich slepice
jejich koza a pes
(kočka zrovna nebyla doma)
a lidi říkali, že to bylo stářím
jejich chalupa se rozpadla
z chléva zbyla ruina
sklep zasypala hlína
lidi říkali, že se to rozpadlo
stářím
děti přišly pohřbít děda a bábu
Ola byla těhotná
Serhij byl opilý
a Soničce byly tři
a také oni zemřeli
a lidi říkali, že to je stářím
studený vítr svál žluté listí
a pohřbil pod ním děda, bábu, Olu, Serhije, Soňu
kteří zemřeli stářím
6. září 2014, Černivci
MRAKODÉŘI-MARODRAPY
rozčeš si vlasy na noc
protože tyhle mrakodrapy
už nerozčísnou žádný mrak
zašij rány domu
zalep je bílými křížky
tuhle popálenou kůži
rukou – jen bez nervů –
přikryj vyražené zuby oken
aby sem nevlezli marodéři
buď opatrná
vše, o co se můžeš pořezat
drž u postele
a řež, když je třeba, řež
ale přežij
23. srpna 2014, Lvov
HOUSENKY
její prsty zmrzly a ztenčily se
spadl z nich snubní prsten
zazvonil o asfalt
její prsty se chvějí ve větru
jako podzimní listí
když se u nohou plazí housenky
housenkové pásy tanků
u nohou její dcery
přicházejí ve dvou a nařizují
připravit ruce k potlesku
zkoumají občanský průkaz poprvé, podruhé
prohmatávají její prsty s mozoly
a nacházejí popáleniny, jen popáleniny
tam, kde měl být mozol na ukazováčku
od ostřelovačské pušky
říkají její krycí jméno
a možná, že není její –
žena-kurva
oni ji vysvlečou
oni ji prozkoumají
oni ji otočí
souloží
klejí
devět
(její oblíbené číslo)
v modrých overalech
(její oblíbená barva)
v potrhaných teniskách
(její oblíbené boty)
devět
na jednu s rozcuchanými vlasy
ne kurvu, ale ženu
a holčička se stočila do klubíčka
dívá se a nebrečí
zvedá mámin snubní prsten
schovává ho do pusy jako pes kůstku
a dívá se, jak housenky dožírají
jejich zelené město
19. září 2014, Kyjev
ALOE
došly náboje
začalo se střílet stromy
letěly samorosty
letěly topoly a kleny
letěly břízy a buky
s brouky a s housenkami
ona se rozkročila
svírala rozkousané rty
a zvedala ruce
nad hlavu
nebyl to Bůh, koho vzývala
ale ta mrcha
která taky mlčela
s nabitou ručnicí aloe
8. října 2014, Kyjev
MODLITBA
Otče náš, jenž jsi na nebesích
v úplňku
a v prázdném slunci
chraň před smrtí mé rodiče
jejichž dům stojí na linii ostřelování
a oni ho nechtějí opustit
jako hrob
chraň mého muže
který je z druhé strany války
a míří zbraní na šíji
kterou kdysi líbal
nosím na sobě tuto neprůstřelnou vestu
a nemůžu ji ze sebe sundat –
je pro mě jako kůže
nosím v sobě její dítě
a nemůžu ho ze sebe vypudit –
skrz dítě ovládá mé tělo
nosím v sobě tuto Vlast
a nemůžu ji vyzvracet
protože je jako krev –
teče v žilách
chléb náš vezdejší rozdej hladovým
a ať se přestanou navzájem pojídat
světlo naše rozdej temným
a ať se jim rozsvítí
a odpusť nám zničená města naše
ač my to neodpouštíme nepřátelům našim
a neuveď nás v pokušení
abychom nezničili tento zkažený svět
ale chraň nás od zlého
shodit tíhu naší Vlasti
jak levnou vestu neprůstřelnou –
těžkou a nepříliš užitečnou
chraň přede mnou
mého muže, mé rodiče
mé dítě a mou Vlast
pro Mašu, Marjanu a Marusju, 4. listopadu 2017
BABA
černé kuličky sazí letí z komína
nechávají za sebou stopy svých trajektorií
na bílém prostěradle oblohy
baba
baba
bum
jeden granát saze zasáhl můj vlas
a na mou dlaň se snesl jeho popel –
baba na lávce si vzala na hlavu šátek –
neprůstřelnou vestu
bílé kuličky sněhu letí z mraku
svou ledovou křídou
skřípou po černé tabuli nebe
baba
baba
bum
jeden granát sněhu zasáhl další můj vlas
ten zešedivěl, ale udržel se na hlavě –
baba na lávce pevněji utáhla šátek
a já jsem sama uprostřed města
přemýšlím, zda jsem se udržela
nebo už ležím s nepokrytou šedivou hlavou
přikrytá prostěradlem oblohy
na tabuli oblohy
pod nebem
ze kterého střílejí
černí
a bílí
pro O. Č., 17. listopadu 2014, Kyjev
RITUÁLNÍ SLUŽBY
(mimikry)
tento terorista vypadá jako keř
chvěje se ve větru a ztrácí poslední list
ale z nosu mu vychází pára – on dýchá –
a to je nevýhoda pro někoho
kdo chce být jako keř
tento terorista dělá, že je sníh
je bílý a neposkvrněný, ale
teplá kůže je nevýhodou pro ty
kdo ze sebe dělají sníh
tento terorista vypadá jako pěkná slečna
usmívá se na mě
doufá, že ji budu chtít líbat
možná, že dokonce budu chtít prozkoumat
její terorismus
tak nějak bezprostředně
ale já mám radši kluky, i ona je tedy
v nevýhodě
tento terorista jede na márách
s nápisem „rituální služby“
a to je pravda, jeho služby jsou rituální
sám z toho nemá radost
leží v rakvi
je bledý jako mrtvola
je studený jako sníh
nedýchá, jako by to byl keř
naučil se dokonce zastavovat své srdce
na kontrolním stanovišti
naučil se dokonce zastavovat své srdce
a zastavilo se mu omylem navždy
tento terorista je ideální
pokud uvěříme, že to není člověk
ale pouhý terorista
18. ledna 2015, Kyjev
ŘÍKÁ, ŽE TO BUDE DOBRÝ
říká: vybombardovali školu, do které jsi
chodila
říká: jídlo dochází, peníze nejsou
říká: humanitární pomoc z bílých kamionů
– naše jediná záchrana
říká: humanitární pomoc právě letěla kolem
rozmetaná granáty
škola není
jaké to je, když škola není?
je prázdná, je proděravělá, nebo vůbec není?
co se stalo s mou fotkou na nástěnce?
co se stalo s mou učitelkou ve třídě?
říká: jaká fotografie? kdo stojí
o tvou fotografii?
říká: škola se roztekla – tahle zima je příliš
horká
říká: učitelku jsem neviděl a nechtěj po mně,
abych se díval
říká: viděl jsem tvou kmotru – už tu není
utíkejte
opusťte všechno a utíkejte
nechte dům, spíž s meruňkovou zavařeninou
a růžové chryzantémy, které kvetou
na verandě
zastřelte psy, aby se netrápili
opusťte tuto zem, opusťte
říká: nemel nesmysly, do země denně
spouštíme rakve
říká: bude to dobrý, záchrana se blíží
říká: humanitární pomoc už je na cestě
2. prosince 2014, Kyjev
NÁVRAT
chceme domů, tam, kde jsme zešedivěli
kde nebe se vlévá do oken modrými proudy
kde jsme zasadili strom a vychovali syna
kde jsme postavili dům, který bez nás chátrá
a naše cesta kvete minami kavyl
a mlha zakrývá krátery
vracíme se zhořklí, málomluvní,
s pocitem viny
chceme svůj dům a trochu toho míru
chceme postát, nadechnout se vlhkosti
vytáhnout fotky z rodinných alb
jedeme domů, tam, kde jsme vyrostli
čekají na nás rodiče, mohyly a stěny
půjdeme pěšky, ač budeme bosí…
když nenajdeme dům tam, kde jsme ho
nechali
postavíme nový mezi meruňkami
z modrého nebe, z oblaků nadýchaných
6. a 8. března 2015
PODPIS
bubnuješ
na dveře mých zad
suchým kašlem
přinesli mi tě
jako dopis
a chtějí to podepsat
na prázdné stránce –
pláště světců jsou též bílé
myslím si a
podepisuji
mé písmo utíká ulicí
schovává se za barikády
které se hroutí do pekla
vypálenými duhovkami
Domu odborových svazů
z duhovek vycházejí andělé
v temném oblečení
andělé už nenosí své uniformy
protože to jsou andělé
můžou si vybírat
a my ne
pak je všude takové bílo
jako uvnitř pytlů se sněhem
takové bílo
jako na pláštích těchto světců
kteří mě zachraňují ve svištění kulek
takové bílo
jakým září jen štěstí
a na bílém pozadí
malá
černá
tečka
podpisu
probodla
papír
plášť
spánek
25. února 2014, Kyjev
OBOČÍ
ne ne, nevezmu si černou sukni
černé střevíce ani černý šátek na hlavu
přijdu za tebou v bílém –
budu-li muset přijít
a devět bílých sukní
budu mít jednu pod druhou
sednu si před zrcadlem
(to bude zakryté tkaninou)
škrtnu sirkou
ta ohoří a já
ji nasliním
a přes své černé obočí
namaluju další
a budu mít dva páry obočí
svoje a tvoje nad ním
ne ne, nevezmu si černou sukni
vezmu si na sebe černé obočí
tvoje na sebe
30. září 2014, Kyjev
Z ukrajinského originálu Abrykosy Donbasu (Vydavnyctvo staroho leva, Lvov 2015) vybral a přeložil Alexej Sevruk.