Zážitek realismu

Filmoví tvůrci pěchovaní do škatulky takzvané pomalé kinematografie obvykle v rozhovorech opakují stále táž východiska, tytéž vzletné cíle a velké vzory: „Filmy mají rozvíjet samotnou schopnost vidět, sledovat skutečnost odvíjející se nám před očima…“ „Podstatnější než rozumět je naučit se vnímat a cítit zpří­­tomňovaný svět…“ „Příběh, zápletka a význam musí ustoupit před vlastní existencí předmětů, přírody, živých bytostí…“ „Při zachycování esence života a hmoty není na škodu nepředvídatelnost, otevření se omylu, neznámu a nahodilosti, jako když někam vtrhne život sám…“ A především: „Mimo kino může film stěží fungovat.“ Toť melanž z výroků Tsai Ming­-lianga, Carlose Reygadase a Michelangela Frammartina, jimž všem nejde o nic menšího než vyjádřit filmem „pravdu existence hmoty v časoprostoru“. Zdá se, jako by měli jeden přístup, jejich filmy ovšem diferencuje množství různorodých metod a účinků.

V regionalistické tvorbě posledního jmenovaného, kalábrijského rodáka a milánského filmaře, videoartisty a pedagoga Michelangela Frammartina, se odhalujícímu oku kamery opakovaně poddává atmosféra ekonomicky chudé, avšak přírodními poklady oplývající a spirituálním nábojem prodchnuté Kalábrie. Členitá krajina strážená majáky a starobylými městečky, posetá pasteveckými usedlostmi na horských planinách a podsklepená neprobádanými komplexy žije pomalým rytmem, zatímco v kině před plátnem pádí čas.

Majestát propasti

Ve svém třetím filmu Díra vtahuje Frammartino do tohoto zapomenutého prostředí i svět za jeho hranicemi. Poprvé pracuje se stereotypem o „dvou Itáliích“ – zaostalém a ospalém rurálním jihu, odkud mládež masově prchá na vyspělý, hektický, ekonomickým zázrakem bující průmyslový sever, kde pro mrakodrapy není vidět nebe. Kultura modernity, rychlosti a masové zábavy se připomíná nejprve skrze obrazovku černobílé televize sledované místní komunitou přímo na ulici městečka v srdci kalábrijského přírodního parku Pollino. Nato do kraje přijedou mladí členové Piemontské speleologické skupiny, aby zde prozkoumali a zmapovali propast Bifurto. Napůl tajný nadšenecký podnik vyústí v srpnu 1961 objevem nejhlubší evropské jeskyně.

Frammartinovi se roku 2016 naskytla příležitost do jejích krkolomných útrob sestoupit s vlastní výpravou. Její členy a členky oblékl do kombinéz z šedesátých let, vyzbrojil vybavením z téže doby a nechal je sondovat temné hlubiny pochodněmi z populárních časopisů, z jejichž ohořelých stránek dopadlých na dno propasti na nás hledí dávno mrtvé, ale v jistém smyslu přece jen stále živé osobnosti. Režisér přitom prohlásil, že Díra není rekonstrukcí památné expedice, ale osobní poutí v jejích stopách. V duchu Roberta Bressona nezamýšlel vytvořit teatrální spektákl o triumfálním dobytí přírody, ale autentický kinematografický zážitek z její velikosti. Protagonistům ztělesněným neherci Frammartino nedává psychologický rozměr, nesděluje jejich jména, nenahlíží jim příliš do tváří. Nezajímají ho „příběhové zlomy“, ale pomalý proces putování obtížným terénem. Při náročném sestupu k nitru země zaujímá stejnou pozici jako reportér z archivního pořadu, který se při pohodlném výjezdu zdviží na vrchol milánského mrakodrapu Pirelli prohlašuje za průvodce po těžko přístupných místech a za zprostředkovatele emocí.

Cinefilova sluj

Divákovy emoce nejmocněji rozechvívá vrstevnatý zvukový design, který nás vtahuje do tajů prostoru mimo záběr podobně jako poeticky observační symfonie Victora Kossakovského z prostředí poznamenaných lidskou kulturou. V obklopení ruchy z říše za prahem viditelného, osvětleného a poznaného jsem si připomněl Bressonovu poznámku o vzdáleném zapísknutí lokomotivy zahrnujícím v sobě celé nádraží. Díky systému Dolby Atmos 5.1 se prostor rozšiřuje, prohlubuje, vylévá z rámů plátna i speleologických map a děsivě obestírá diváka dezorientujícími zvukovými přeludy, charakteristickými pro akustiku propasti, v níž rezonují ozvěny sebenepatrnějších šelestů. Průzkumníci se tak ocitají na nejasném pomezí mezi blízkým a vzdáleným, dávným a nedávným, reálným a vsugerovaným. Ideální branou do Frammartinovy Kalábrie je stejně jako u těch nejbombastičtějších blockbusterů jen a pouze kinosál vybavený solidní zvukovou aparaturou. Pouze v cinefilově sluji Díra patřičně duní a dokazuje neschopnost televize, streamingu, DVD či Blu­-Raye plně zprostředkovat filmové zážitky.

Také stroze observační kamera mistra Renata Berty si pohrává s mimozáběrovými jevy. Mraky táhnoucí po nebi odezíráme ze stínů putujících po povrchu plání a skalních masivů. Film od prvního záběru provokuje neviditelné, skryté a zastíněné: v jícnu pomalu se prosvětlující jámy nestojí živí lidé – z temnoty vystupuje jen sugestivně tvarované sousoší stvořené přírodou. Přes všechny opozice se zde hledají spíše vazby, a to jak mezi lidmi z různých regionů, tak mezi přírodou a člověkem, který je do ní neoddělitelně vsazen. Parametrický styl filmu, založený na opakování a variacích situací, obrazů i ruchů, systematicky propojuje všechny přítomné organické i anorganické formy existence coby částice jednoho ekosystému. Nejprominentnějšími motivy jsou přitom světlo a neartikulované volání rozléhající se prostorem.

Dobrodružství transformace

Jak speleologové pronikají dále a hlouběji podzemím vstříc neodvratnému konci, vyhasíná v paralelních výjevech život starého pastevce. Lékař mu prohlíží zornici svítilnou, zatímco kužel reflektoru v jeskyni nabírá podoby příslovečného světélka na konci tunelu. Neživý komplex splývá s živým organismem, jímž proniká zkoumavý, diagnózu hledající pohled specialisty. Když poté dědovi svlažuje přítel rty kapkami vody, zanechá výprava v podzemí kameru na místě, z něhož se – jak postupně odcházejí průzkumníci – pomalu vytrácí světlo, až opuštěný aparát osamí v naprosté tmě, prostoupené jen kapáním podzemní vody. Postup jeskyní tak vyznívá jako cesta životem, kdy stín padá na minulé, zatímco vpředu nevyhnutelně čeká poslední slepá síň.

U Frammartina však není konec nikdy definitivní, cosi po něm vždy zůstává a nově začíná. Jeho starci umírají, aby jejich duch nabyl nové formy, prosákl do půdy, prodchl éter a zamlžil brýle přeživších. Témuž dobrodružství transformace režisér zasvětil svůj předchozí, pythagorejský snímek Čtyřikrát (Le quattro volte, 2010), v němž duše staříka prochází ve čtyřech blocích čtyřmi stadii, od lidské formy přes zvířecí a rostlinnou až po minerální. Snad právě z vědomí nesmrtelnosti vychází svatý klid vrásčitých tváří kalábrijských dědů i meditativní prolnutí poetického vyprávění s plynutím času, subtilními proměnami prostoru a bytím živé i neživé přírody.

Autor je filmový publicista.