Sukuby

„Vařily hlavy,“ řekla Eberleová.

Profesor Fredrick se lekl. Zdálo se, jako by se mu někam zatoulaly myšlenky. Vařily hlavy. Upřel pohled na tu zvláštní štíhlou ženu a potom se znovu zadíval do jámy s lebkami.

Takže varná jáma, uvědomil si.

Navzdory spalujícímu slunci se v čistém vzduchu vrchoviny zachvěl. Naleziště mu na mysl přinášelo představy násilností, znásilňování. Řada nadšených studentů bušila do stěny horského hřbetu devítikilovými krumpáči. Jiní lopatami odkrývali amorfní tvary, které ze zapomnění věků dávno minulých vykutalo posledních šest dní archeologických prací. Kolem se zvedala mračna prachu. Hektický cinkot kovu dopadajícího na kámen zněl jako povědomá píseň. Fredrick touto prací – dolováním zdušených civilizací zpod silné zemské krusty – strávil celý život. Ale takto se ještě nikdy necítil. Připadal si jako vetřelec.

Eberleová stála vedle něho a do jámy shlížela jako bůh stojící na okraji propasti. Byla opravdu kost a kůže a docela vysoká, bledá – Fredrickova ženská obdoba. Rovné šedočerné vlasy měla kolem vyzáblého obličeje zastřižené jako helmu. Na své útlé tělo měla neúměrně velká prsa, která jí silně vypínala khaki pracovní blůzu. Velkýma bleděmodrýma očima upřeně sledovala postup vykopávek. Když se usmála, ve štěrbině mezi rty byla vidět řada ostrých bílých zubů.

Měla podivnou kvalifikaci: archeoložka­-socioložka. Fredrick četl mnoho jejích statí v odborných časopisech; její dílo – aplikace společenské mechaniky na mytologii – ho fascinovalo. Na celém světě byla také možná jedinou odbornicí na obskurní přediberskou rasu Ur­-lok. Fredrick se jí ozval do Států, když archeologický průzkum Oxfordské univerzity začal vynášet na světlo věci, které neměly ve zkoumané oblasti co dělat.

Kenotafy. Dolmeny. Obrovské masové hroby uprostřed životem kypící anglické krajiny.

Britští letečtí průzkumníci oxfordské odborníky vyrozuměli hned, když se na topografických snímcích objevily první výmluvné rysy. Napřed měli za to, že jde o urnové pole. Univerzita pověřila Fredricka a jeho tým, aby započal s archeologickým výzkumem; v té oblasti pátrala po ztracené saské osadě od doby, kdy před dvaceti lety došlo k objevu několika britonských knih. Fredrick si hned prvního dne na nalezišti uvědomil, že narazili na něco úplně jiného.

Vařily hlavy, vnikl mu do mysli tichý hrdelní hlas Eberleové. Řeznice. Kanibalky.

Velké dieselové rypadlo chrlilo do kropenaté oblohy hluk a výfukové plyny. Mladí stratigrafikové u stěny nejhlubšího porubu pečlivě manipulovali se specializovanými nástroji. Čas se zde neměřil v letech, ale ve vrstvách, v pohybech štětců z velbloudí kůže a v prachu. Do otvorů ve vlhké hlíně a jílovité břidlici se zaváděly fluorové sondy. Ne, toto nebylo urnové pole – toto byla kobka umrlců.

Kolem údolíček se chvěly vysoké stromy, jako by trpěly bolestí. Naleziště vypadalo, jako by ho někdo vybombardoval, bylo poseté krátery. Ušmudlaní studenti z šachty vyzvedávali kbelíky plné cetek a odnášeli je zavěšené na tyčích přes ramena. Pásový dopravník vyvážel z hlavního výkopu kusy kamení a lidské kosti.

„Ur­-loky,“ řekl Fredrick. „Takže už jste si jistá?“

Eberleová na upraveném Nikonu F otočila makroobjektivem. „Není o tom pochyb,“ sdělila mu. „Všechno, co našli vaši lidé, dokonale odpovídá archiváliím z doby římské okupace. Máme tu archeologický objev desetiletí.“

Své velké oči poté znovu upřela do jámy. Třpyt, který se v nich objevil, vyvolal ve Fredrickovi představu chtíče.

 

*

Výkopy byly téměř u konce. Už překročili rozpočet. Fredrick se s Eberleovou ubíral ke stanům kolem posledního shluku stromů. Shlédl na své hlínou umolousané kožené boty, stejný pár bot, v nichž chodil po bezpočtu předchozích nalezišť. Od Gallipoli po Ninive, od Jericha po Knóssos. Byl ztracený v myšlenkách, chtěl se usmívat. Uvažoval o sobě jako o přízraku budoucnosti. Všechna ta kdysi velká města byla předurčena k tomu, aby po nich o tisíc let později kráčely Fredrickovy staré boty. Pohřbený čas. Celé civilizace uvězněné pod vrstvami jílu. Kráčel po světech a uvědomil si, že jednoho dne bude někdo jako on kráčet po něm.

„Budeme slavní,“ zašeptala Eberleová.

„Cože?“

Dál se vlekla k plátěným příbytkům a neodpověděla mu. Z naleziště s rachotem vyjížděla nákladní auta, jejichž pružiny sténaly pod důkazy starých dob. Hromadami bronzu a dávného železa. Brože, spony, kryty příčlí a ozdobné nadloketní náramky. Bedny plné keramických střepů vydechovaly na burácejících korbách mračna pradávného prachu. Objevili množství příborů, umně vyrobeného a stále ostrého kuchyňského náčiní. Ploché čepele s dlouhými střenkami, původu očividně jiného než saského nebo fríského. Eberleová jim říkala cnifs. Nástroje, jimiž se přinášely lidské oběti. Našli několik obrovských kotlů. Fek­-chettles. Ze všeho nejvíc však Eberleovou vzrušily rukopisy. Do dnešních časů přečkaly v kvalitně vyrobeném hliněném nádobí v půdě s vysokým obsahem dusíku; téměř všechny vyfotografovala, než pergameny na prach rozložil neúprosný vzduch, než si nekonečno vzalo, co mu odedávna náleželo.

Zastavili na rozcestí, aby se zadívali na závěr exodu. Nákladní auta pokračovala v pohybu s bednami plnými útrob jiné doby.

Poslední vůz toho odvážel víc: kosti.

Kolik jam odkryli? Kolik hrobů? Kolik příkopů napěchovaných lidskými hlavami?

„Exhumace těch hrobů bude trvat měsíce,“ poznamenala Eberleová.

„Tolik času nemáme,“ opáčil Fredrick. Vzdoroval rostoucí tíze svého věku. Jeho opálená vrásčitá tvář připomínala koryto vyschlého potoka. „O tom se s vámi potřebuju pobavit. Nezbývají nám možná ani hodiny.“

„Co tím myslíte?“ ohradila se zkoprněle. „Copak si neuvědomujete, co tady máme? Tohle naleziště je jediný fyzický doklad existence Ur­-lok na celém světě. Už nejsou žádnou mlhavou záhadou. Tohle naleziště dokazuje, že to byly reálné bytosti.“

„Já vám řeknu, co je ještě reálnější. Recese. Daňové sazby. Inflace. Myslíte si, že ve Státech to máte horší? Tohle je Anglie. Oxford teď s největší pravděpodobností zarazí další financování. Platil nás, abychom našli anglosaské urnové pole.“

Rozpačitá Eberleová začala brunátnět. „Tohle jsou ale dějiny. Copak se můžou otočit zády ke svým vlastním dějinám?“

Klidně, pomyslel si Fredrick. „Budeme mít příležitost přesvědčit je o opaku. Dnes ráno sem přijede rozpočtový manažer. Jen si prostě nedělejte velké naděje.“

Jejich kroky zachřupaly na plevelem po­­rostlé stezce. Slunce s blížícím se soumrakem vypadalo zvláštně deformovaně – disk rozžhaveného oranžového světla ztrácející tvar pod pomalým a stálým tlakem planety Země.

Fredrick odhrnul plátěnou chlopeň stanu. Když vešla dovnitř, zadíval se za ní, na její křepký stín. Na okamžik ustrnul, pak do stanu vstoupil i on, aniž se přestal zamýšlet nad otázkou, kolik tisíc lidí zde muselo být zmasakrováno.

 

*

Nenucenost, s níž Eberleová hovořila, ve Fredrickovi vyvolávala rozpaky. Posuzovala několik snímků obřích kotlů. „Ur­-loky prováděly věci, při nichž by Vlad Napichovač vypadal jako Čáryfuk. Stahování z kůže, kastrace, čtvrcení těl – tohle všechno bylo součástí jejich umění. Uměly vydrancovat celé osady, ale ne kvůli kořisti nebo za účelem rozšiřování území. Šlo jim o infydels, kteří jim měli posloužit buď jako obřadní oběti a otroci, nebo jako potrava. Zvláštní důraz kladly na obětování dětí z dobytých území. Nejcennější oběť objektu jejich víry představovala novorozeňata. Muže zajímaly jako otroky. Ženy zabíjely na jídlo. Všechny ženy mimo jejich vlastní pokrevní linii Ur­-loky považovaly za duchovní protivnice. A tak je jedly.“

Když si Fredrick naléval čaj z termosky, třásla se mu ruka. Do tváří jim z čaje stoupala pára.

„A tyhle kotle, tyhle chettles?“ Eberleová ukázala na další snímek. „Mají obsah skoro čtyři sta litrů. Ty naplňovaly krví a vařily v nich své slavnostní pokrmy. Spočítala jsem si to. Víte, kolik lidských obětí byste potřeboval, kdybyste chtěl získat čtyři sta litrů krve?“

Fredrick se po jejím nechutném dotazu bezděčně zachvěl. „Kolik?“ odvážil se zeptat.

„Asi pětasedmdesát.“

Panebože, pomyslel si Fredrick.

„Děti pekly po desítkách na dolmenech,“ pokračovala, když si vymetla prach z vlasů. „Velkou roli u nich hrálo mládí, nebo bych spíš měla říct spirituální cyklický přerod lidského pozemského bytí v nekonečno. Z toho pramenila ta rituální obsese obětování mladosti. Všechno to byla výměna, přenos, gesto vzdání holdu realizované prostřednictvím duchovního napodobení.“

„To je absurdní,“ řekl Fredrick.

„Vážně? To si vážně myslíte? Ur­-loky tvořily velice tajnůstkářskou okultní společnost. Žily přes tisíc let mezi Kelty, Goidely a Britony, kteří neměli téměř nebo vůbec ponětí o jejich přítomnosti. Výraz Ur je mimochodem předstaroanglické odvozené slovo se stejným významem jako weik nebo wicc.“

„Čarodějnice,“ nadhodil Fredrick.

„Ano. Bavíme se o subkulturním náboženském systému z doby před prvními evropskými záznamy. O čarodějnicích, které existovaly dřív než čarodějnictví. Podstatou všeho byl přerod. Uvažovaly, že obětováním mládí mohou toto mládí metamorfovat v objekt své víry. Víra a oběti. To je základní kámen všech náboženských systémů včetně křesťanství.“

„Křesťané nepekli děti na dolmenech,“ podotkl Fredrick.

„To ne, ale přečtěte si, jací byli křesťané před Kristem, předtím, než byly předpisy Starého zákona vymýceny Novou úmluvou. Věřili ve stejného Boha, a přesto byli neblaze proslulí svými oběťmi. Přečtete si Leviticus, pokud na to budete mít žaludek. Je to univerzální postoj, pane profesore. Je to důkaz svatosti.“

„Svatosti? Co má vaření lidského masa ve čtyřistalitrových kotlích plných krve společného se svatostí?“

„Tu krev,“ odpověděla. „Esenci života. Byl to symbol a dá se říct, že každé náboženství funguje na základě mechanického využití sociálních symbolů. A dá se také říct, že náboženství demonstruje společenské vnímání naděje prostřednictvím víry.“ Odmlčela se, aby se pousmála. „Krev, esence života. Není snad pití krve všeobecným symbolem věčného přetrvávání a svatosti? Druidové to dělali šest set let před narozením Krista. Slyšel jste někdy o svatém přijímání?“

„Výborně,“ řekl Fredrick. Cítil se otráveně, unaveně. Co si rozpočtový manažer asi tak pomyslí, když uslyší, co byly Ur­-loky ve skutečnosti zač? Zalitoval, že raději nenašli to fádní urnové pole.

Eberleová před ním rozprostřela další fotografie. Na jedné byla hluboká varná jáma. „Ur­-loky měly zvláštní slabost pro lidské mozky pomalu vařené v lebce. Hlavy se několik hodin dusily ve vlastní šťávě, pak se vyjímaly a otvíraly ranami kamenných palic. Měly otroky vycvičené přímo za tímto účelem. Říkali jim cok­-braegans, což doslova znamená vařiči mozků. Mozky se potom ještě vřelé podávaly na hromádkách pečené ovesné kaše.“

Fredrick cítil, jak se mu obrací žaludek. Do hrdla mu stoupaly zvratky.

„A slyšel jste o býčích žlázách ze Skalistých hor? Ur­-loky měly svou vlastní verzi. Lidská varlata obalovaná v kukuřičné mouce a smažená na sezamovém oleji. Rády měly také morkovou pomazánku, která často plnila funkci jakéhosi předkrmu. Morek se smíchal s pálivou paprikou a divoce rostoucí cibulí, povařil, až se srazil, a výsledná směsice se podávala na pšeničných plackách. Bylo to něco na způsob dnešní paštiky na opečeném toustu. Z obřadních pokrmů – vyhrazených pro nejvýše postavené kněžky – neblaze proslul ‚děložní chléb‘. Lidské dělohy se nadívaly mletou pšenicí a kvasnicemi a pekly v kamenných pecích. Místo šťávy se pak chléb často poléval mužským semenem.“

Děložní chléb, zopakoval si Fredrick s nelíčeným odporem.

„Nad ohněm se rožnily marinované vaječníky. Z plic se vyrábělo pyré, to se pečlivě smíchávalo s lesními malinami a vařilo jako anglický pudink. Jazyky, rty a obličejové svaly se mlely, kořenily, balily do lidské kůže a nakonec se do křupava smažily v oleji. Nejslavnějším obřadním pokrmem z urlocké dílny byl entrillus­-brok, což znamená ‚střevní rolka‘: sekaná střeva balená do lotosových listů a vařená v páře z vřící krve.“

Fredrick zesinal a neschopen slova na ni třeštil oči. V ústech měl sucho jako na poušti, a Eberleová pokračovala ve svém přehnaně detailním líčení pradávné kuchyně.

„Pokud jde o ty kotle, pod těmi se zatápělo, až to v nich burácivě vřelo. Do kolotající krve se házely vybrané orgány jako játra, slezina a ledviny a pravidelně se míchaly. Všechny větší svaly se umně krájely na plátky a přidávaly do směsi. Postupně se přisypávaly i bylinky a koření a před koncem tepelné úpravy se nezapomínalo ani na zeleninku.“

Zeleninku. Fredrickovu mysl na okamžik zahalila mlha příšerných představ. Na mysli mu vyvstaly obrazy urlockých jatek, kde se lidské bytosti filetovaly jako pstruzi, kde se z břišních dutin systematicky vyjímaly ty nejlahodnější části a kde se podřezávala hrdla a nemilosrdně vyprazdňovala do rozpálených kotlů. Děložní chléb, přeříkával si v duchu. Střevní rolky. Opravdu mohlo existovat takové společenství? Opravdu mohla duchovní víra někoho přimět, aby pekl novorozeňata? „Paní Eberleová,“ nadechl se, když ze sebe mlhu setřásl. „Až přijede ten manažer, myslím, že byste ho mohla těchto kulinářských podrobností ušetřit. Bude chtít vědět, proč jsou Ur­-loky důležité z archeologického hlediska. Co mu řeknete?“

„Pravdu,“ odpověděla Eberleová. „Urlocké společnosti dominovaly ženy. Ty na mužské plémě pohlížely jako na nutné zlo. Když některá z Ur­-lok přivedla na svět mužského potomka, toto dítě bylo okamžitě obětováno objektu jejich víry. Urlocké velitelky útočily na cizí osady oddíly tvořenými výhradně mužskými otroky z předchozích dobyvačných tažení.“

„Tomu je trochu těžké uvěřit.“

„Možná tomu jen věřit nechcete. Nechcete jen uvěřit tomu, že ženy existovaly jako společenská skupina nadřazená mužům, třebaže v dějinách by se takových příkladů našla celá řada.“

Vážně? Fredrick si to nemyslel. „A jak to prováděly? Jak dokázala skupina odpadlických amazonek zotročit celá mužská společenství?“

„To je legitimní otázka, pane profesore,“ připustila. „Bohužel na ni neexistuje žádná jednoznačná odpověď. Jak už jsem uvedla, Ur­-loky byly čarodějnice. Okultními odkazy na jejich společenství překypují starořímské archiválie, a i když Keltové po sobě zanechali jen pramálo písemných památek, v tom málu, co po nich zbylo, je toto všechno jasně zdokumentováno.“

„Takže čarodějnice, říkáte? Chcete mi říct, že Ur­-loky vládly tisíc let určitému území proto, že muže zaklínaly?“

„To netvrdím já sama. Přečtete si ty archiválie. Podle dochovaných písemností Ur­-loky rituálně vyzývaly objekt své víry, aby je v boji proti nepřátelům obdařil určitou mocí. Ale na tom sotva záleží. Já v okultismus nevěřím, pane profesore. Ale věřím, že je důležité studovat funkci urlockého společenství coby sociálního útvaru. Musíte ovšem připustit, že míváme tendenci rychle se vysmát věcem, které neumíme objektivně nebo vědecky vysvětlit…“

Fredrick během tohoto vysvětlování přestal její slova plně vnímat. V hlavě mu její tirádu začal velice zvolna vytěsňovat jistý obraz. Viděl vesničany v hrůze prchající před hromobitím kopyt, snášejícími se stíny a výhružně pozdviženými meči a válečnými sekerami. Viděl masakry nevinných lidí, trupy bez odťatých končetin, které zůstávaly ležet v prachu zvířeném odbíhajícími koňmi. Viděl mohutné blyštící se čepele, které se na pozadí zapalovaných příbytků zaklesávaly do nahodile vybíraných těl. Viděl ženy stínající hlavy. Viděl nemluvňata vytrhávaná z náručí ječících matek. Krásné silné ženy s mrštnými těly ve válečném odění uprostřed těchto hrůz seskakovaly z koní, až jim dlouhé tmavé vlasy vlály jako hřívy. Hlavy odťaté z mrtvol dosud se cukajících v prachu pak shazovaly do kouřících jam. Všude prýštila krev. Vzduchem se nesl ohlušující řev. Nádherné Ur­-loky poroučely otrokům s prázdným výrazem v očích, aby umírající i mrtvé rychle vykuchávali. A v tomto otřesně jasném výjevu profesor Fredrick zahlédl tvář jednoho z oněch nuzných služebníků.

Byla to jeho vlastní tvář.

„… a jak politováníhodné jsou sklony naší přemoudřelosti přehlížet všechno esoterické a záhadné.“

Fredrick opět přicházel k vědomí. Jeho staré srdce se zklidňovalo jako po nenadálém úleku, výjev vyprchával a zvolna ho nahrazovaly třpytivé oči a úsměv Eberleové.

„Co se s nimi stalo?“ zeptal se. Aby se vzpamatoval, napil se čaje. Ten mezitím vychladl.

„To s jistotou nikdo neví. Podobně jako Mayové a lid Tai’tk i Ur­-loky podle všeho zmizely během specifického časového úseku. Nemáme důkazy, které by podporovaly teorii o případném vojenském podmanění nebo genocidě. Stejně nepravděpodobný je hladomor nebo nějaká epidemie. Já sama bych na základě nomenklatury jejich náboženství tipovala, že nejspíš zmizely v důsledku předem promyšleného populačního rozptýlení.“

„Co vás k takové myšlence vede?“

„Jednoduché konotativní posouzení jejich náboženské praxe. Každý aspekt urlocké kultury je důkladně zaznamenán ve starořímských archiváliích. Ur­-loky, podobně jako druidové a hinduisté, praktikovaly náboženství, které mělo ascendentní povahu. Tělesný život vnímaly jako proces duchovního očišťování. Je více než pravděpodobné, že usoudily, že dosáhly dostatečně vysoké duchovní úrovně čistoty, pročež se rozptýlily mezi okolní obyvatelstvo tak, jak jim to nařizoval objekt jejich víry.“

Fredrickovu tvář křivila nechápavost. Objekt jejich víry. Pokud se nepletl, Eberleová toto sousloví už několikrát použila. Sice se jí ptát nechtěl, ale neudržel se: „Co přesně bylo tím objektem jejich víry?“

„Podle starých Římanů mu říkaly Ardat­-Lil, ačkoliv podobné nebo dokonce identické božstvo uctíval bezpočet dalších náboženských systémů. Zamyslete se nad odvozeninami ze střední nebo staré angličtiny: loc ve slově Ur­-loc a Lil ve slově Ardat­-Lil. Vzniká tak liloc, což lze přibližně přeložit jako smilný duch.“

Profesor Fredrick tomu stále nerozuměl.

Eberleová se na skládací židli významně opřela. Pak se sotva postřehnutelně pousmála. „Ardat­-Lil byla sukuba.“

 

Z anglického originálu Succubi (Necro Publications, Sanford 2000) přeložil Milan Žáček. České vydání knihy připravuje nakladatelství Carcosa.