Urbanistickým problémům Karlína jsme se věnovali už v A2 č. 22/2021. Za současným mohutným stavebním rozvojem se skrývají i konkrétní osudy jeho obyvatel, kteří byli ze čtvrti postupně odsunuti. Gentrifikace dopadá hlavně na místní Romy.
„Karlín, ó Karlín,/ má černou duši, ó Karlín,/ tamtamy buší, ó Karlín,/ má zvláštní chuť,/ vzduch je jak rtuť, překrásně voní,“ zpívá ve známé písni Ivan Hlas. Já jsem se do Karlína přestěhovala v září 2017. Kamarádka mi gratulovala, že se stěhuju do Karlína krásnějšího než kdy dříve, do trendy čtvrti plné příjemných podniků a upravených parků. Můj pocit byl ale jiný – tušila jsem, že se stěhuju do laboratoře globálních městských procesů, kde pro mě bude nejlepším sebezáchovným manévrem právě hledání původní „černé duše“ nebo spíš toho, co z ní zbylo.
Po nás povodeň
Že ducha čtvrti tvoří lidé, jsem měla to štěstí poznat na Smíchově, kde jsem vyrůstala. Na město jsem se tak vždy dívala spíš očima lidí v ulicích než pohledem zrekonstruovaných domů, výstavních parků a nabídky kaváren. Smíchovské parky devadesátých i nultých let byly plné především romských rodin, které žily v našem sousedství. Parky byly jejich obýváky. Romové tu trávili drtivou část svého volného času, pili kávu z hrnků a jedli koláče z táců, které si přinesli z domova. Jejich rodiče a prarodiče přicházeli v poválečných letech do smíchovských průmyslových podniků za prací a podobně jako tyto podniky i rodiny romských sousedů zasáhla porevoluční deindustrializace, privatizace a celospolečenská proměna, která přispěla k růstu sociálně-ekonomických nerovností.
Dříve jsem moc nechápala, co romské rodiny tolik přitahuje na trávení času na lavičkách Arbesova náměstí. Při mém pátrání v Karlíně mi to ale došlo naplno, protože příběhy romských obyvatel ze Smíchova jsou podobné osudům karlínských Romů, jen v Karlíně vše probíhá intenzivněji. Vše najednou začalo dávat smysl. Naši romští sousedé místo, kde žili, na rozdíl od nás milovali. A proto také na rozdíl od nás vytvářeli jeho ducha. Dnes je Arbesovo náměstí pěkným parkem s kavárnami, ale duše se vytratila stejně jako ti, kdo ji tvořili. V Karlíně jsem proto více než tři roky vedla ve volném čase rozhovory se starousedlíky i těmi, kteří tam už nežijí, ale stále dojíždějí třeba do místních hospod.
Nejvýraznějšími zlomy proměny čtvrti byly ekonomická transformace z počátku devadesátých let, která vyústila v privatizaci bytového fondu a soukromé investice, a socioekonomický vývoj po povodni v roce 2002. Právě tu označili jako nejdůležitější událost ve vývoji Karlína téměř všichni moji informátoři. „O povodních jsme museli být skoro šest neděl mimo Karlín na kolejích na Strahově. Na stejným místě v Karlíně jsem jinak byla třicet pět let. Pak majitel prodal barák a do měsíce jsme se museli vystěhovat. Manžel je nemocnej, měl dvě mozkový příhody. Teď bydlíme v bytě 2 + kk za dvacet tisíc,“ vyprávěla mi jedna z bývalých obyvatelek.
Povodeň dodnes slouží k ospravedlnění sociální proměny čtvrti. Většina nízkopříjmových obyvatel již neměla šanci se do Karlína vrátit, protože mnoho z nich žilo v nevyhovujících bytech, které byly po velké vodě v dezolátním stavu. Řada starších domů měla narušenou statiku a byla zbourána, jiné byly od základů opravovány a mnozí jejich nájemníci byli vystěhováni z důvodu rekonstrukce, někteří z nich nevědomky. „Babička to měla na dobu neurčitou, pak přišel majitel, který dům zdědil, že potřebuje podpis kvůli popelnicím, a přitom šlo o vystěhování. Nevěděla, co podepisuje, a pak brečela, chudák. Na vystěhování měla tři měsíce. Podepsala i odstupné, ale nedostala nic,“ prozradil další z mých respondentů, dnes už také bývalý Karlíňák. Dle výpovědí místních a sociálních pracovníků neziskových organizací drtivá část obyvatel romského původu byty neprivatizovala a často bydlela bez dobře ošetřených nájemních smluv. Vystěhovat je tak nebylo pro majitele příliš složité.
Ukradený genius loci
Socioložka Marie Úlehlová ve své diplomové práci píše o Karlíně jako o postsocialistickém městě. Jedná se podle ní o čtvrť, kde socialistickou časovost a zestátnění vystřídal dnešní zrychlený, smrštěný čas. Úlehlová se věnovala měnícímu se rytmu čtvrti – zkoumala každodenní rutinu obyvatel z různých částí Karlína v různých fázích dne. Svá pozorování srovnávala s výpověďmi pamětníků i časovými deníky zapojených informátorů. Došla k závěru, že rytmus čtvrti se změnil zejména proto, že velká část populace do Karlína přichází za prací od pondělí do pátku, přes poledne navštěvuje místní restaurace a po práci ještě v restauračních zařízeních případně zůstane, ve čtvrti však nebydlí. O víkendu zrychlený rytmus utichne jak na ulicích, tak v podnicích. Celá řada karlínských gastroprovozoven je tak určena zejména pro zaměstnance místních firem – cenami, nabídkou i vzhledem. Proměnila se také věková struktura: podle sčítání lidu, domů a bytů mezi lety 2001 a 2011 došlo k úbytku osob starších 65 let a naopak se zvýšil počet lidí ve věkové kategorii 25 až 29 let. Zároveň počet obyvatel klesá, zatímco množství návštěvníků dojíždějících za prací a gastroturismus narůstají. Na karlínské starousedlíky nově zrekonstruované budovy působí odcizeně z prostého důvodu – nejsou zkrátka určeny pro ně.
Sociální geograf Luděk Sýkora hovoří v souvislosti s postsocialistickou transformací o třech rovinách budov: o fyzickém stavu, funkčním využití a sociálním statusu. Proměna těchto faktorů v Karlíně ilustruje míru gentrifikace jakožto procesu socioekonomické a kulturní transformace města. Nižší střední, nízkopříjmovou a chudou třídu nahrazuje vyšší střední a vyšší třída. Zpravidla se nutně mění i vlastnická a věková struktura obyvatelstva, z obecního bydlení se stává soukromé, starší populaci nahrazuje populace mladší. Tak jako v průmyslových čtvrtích i zde industriální stavby přišly o svoji funkci, jejich fyzický stav se velmi zhoršil a po roce 1989 se u mnoha z nich změnil i jejich sociální status. Dnes se často jedná o budovy, které vynášejí velký zisk a v nichž jsou zaměstnáni především příslušníci vyšší střední a vyšší třídy. Typickým příkladem jsou třeba bývalé Českomoravské závody Kolben a Daněk, dnes Forum Karlín.
„Má práce spočívala ve zvýraznění jedinečnosti tohoto působivého prostoru a citlivé přeměny jeho původního industriálního využití. Tento projekt nového funkčního využití budovy úspěšně vyzdvihuje krásu karlínského industriálního historického odkazu,“ uvedl jeden z autorů přestavby Fora, architekt Ricardo Bofill. Socioložka Sharon Zukin v souvislostí s gentrifikací mluví o ukradené duši měst. To je pro Karlín a jeho okolí velmi příznačné – „obyčejné“ využívání veřejného prostoru a péče o něj nebo sousedské vazby a výpomoc se ztrácejí a jsou nahrazovány komerčním přístupem, který na původním geniu loci už jen parazituje.
Gentrifikace je přitom naprosto vědomé politické rozhodnutí, nikoli přirozený jev, jak tvrdí mnozí politici i odborníci. Bytovou politiku městské části jako politiku založenou na rozprodávání svého majetku mi popsal jeden ze zastupitelů Prahy 8, s nímž jsem při přípravě článku mluvila o vystěhovávání lidí z původně městských nemovitostí (Příběh gentrifikace Karlína nejpravdivěji vyprávějí ti, které vytlačuje z domovů, Alarm, 9. 1. 2020). Uvedl, že jediné, co brání městské části v prodeji zbytku svého majetku, jsou dosud nesplacené úvěry u Evropské investiční banky, které byly poskytnuty na rekonstrukci čtvrti po povodních v roce 2002.
Mizející vzpomínky
Ještě v roce 2006 žily v Karlíně podle studie Ministerstva práce a sociálních věcí zhruba dva tisíce Romů, dnes jich budou podle mých odhadů maximálně dvě desítky. Romové bydleli v domech společně s etnickými Čechy, neexistovala tu žádná separovaná lokalita, což byl jeden z faktorů fungujícího předrevolučního soužití a přátelských vztahů. Podle jednoho z mých respondentů situaci zhoršil vznik etnicky segregované školy, kam chodila od poloviny osmdesátých let většina romských dětí, což podle něj pokazilo sousedské vztahy i mezi dospělými. V devadesátých letech poznamenaly vzájemné soužití i srazy neonacistů v restauraci U Zábranských. Vztahy i atmosféra veřejného prostoru byly narušeny, Romové však měli mnohdy zastání od svých „bílých“ sousedů. Tuto proměnu komunitního prostředí ale prozatím nemám podloženou daty či dlouhodobým výzkumem, čerpám jen z výpovědí svých informátorů.
Zpočátku jsem nevěděla, kde starousedlíky hledat. Složité shánění kontaktů mě nejprve zavedlo do hospody u Kaizlových sadů, kde ještě do začátku pandemie sedávali zbylí karlínští Romové spolu s přáteli z majority, z jukeboxu pouštěli romskou hudbu, na stůl přinášeli doma přichystané občerstvení a hospoda byla jejich společným obývákem. Nemohla jsem ale neskončit v parcích a na lavičkách. V září roku 2018 jsem se na Lyčkově náměstí setkala s několika romskými ženami. Sedmdesátnice Květa bydlela v Karlíně od dvou let, uklízela ve zdejších domech a ulicích, místu, kde žila, hodně dala, a také proto k němu měla speciální vztah. V zimě 2020 se z finančních důvodů musela odstěhovat do magistrátního bytu na sídliště v Kobylisích, kde o rok později zemřela. Ve svém milovaném parku mi tehdy řekla: „Karlín už teď nemá černou duši, jsou to jen vzpomínky. Tady už obyčejný lidi bydlet nebudou.“
Autorka je socioložka.