Den před Vánoci zemřela významná americká esejistika a spisovatelka Joan Didion. Následující esej není jen vzpomínkou na oblíbenou autorku, ale i zamyšlením nad tím, proč a v čem může být smrt někoho, koho jsme osobně neznali, hluboce blízká.
Joan Didion miluju. Miluju její jazyk. Miluju její sluneční brýle. Miluju ji jako spisovatelku. Miluju ji jako osobnost. Miluju, že žila v Malibu, než to bylo Malibu. Miluju, s jakou disciplínou přistupovala k psaní a jak se nad ním zároveň trápila. Miluju, že milovala Jima Morrisona a Johna Waynea. Miluju úctu, v jaké chovala New York a Los Angeles. Miluju, jak psala o kalifornské krajině, dějinách, politice a rodinách způsobem, jakým o nich může psát jenom opravdová zápaďačka.
A ze všeho nejvíc asi miluju to, že mi pomohla pochopit, co znamená mít rád místo, odkud pocházíte, místo, kde jste, a místo, kam míříte.
Místo, odkud pocházíte
Lízni si a hrej (1970, česky 2020; viz A2 č. 8/2021) jsem četla u bazénu v Kalifornii a stejně jako postavy tohoto románu u toho popíjela Cuba Libre. Nebyla to inspirace: ke čtení té knihy na tom místě a v ten okamžik se skutečně žádný jiný drink tak dokonale nehodil. The White Album (Bílé album, 1979) jsem četla skrz veliké sluneční brýle u svých rodičů na zahradě, po které jsem se strategicky přesouvala tak, aby na mě neustále dopadalo kalifornské slunce, s nímž se tak těžko loučí.
Naposledy jsem Joan Didion četla ve Františkových Lázních. Tenkrát jsem taky byla naposledy v České republice. Bylo léto 2019.
Četla jsem tehdy Víc než další den (2005, česky 2006) a vynikající životopis od Tracyho Daughteryho, The Last Love Song (Poslední milostná píseň, 2015). Rok předtím na podzim mi přesně měsíc po sobě zemřeli oba rodiče. Mnoho let jsem na cestách mezi New Yorkem a Kalifornií trávila dlouhé hodiny vyhlížením z palubních okýnek v letadle, zíráním na mraky a oblohu, na světlo ve všech jeho barvách a stýskalo se mi po krajině, kterou opouštím – cestou na západ po manhattanském panoramatu, světélkujícím v elektrifikované extázi, a cestou na východ po poslední křivce kontinentu, kde se na pobřeží třepotá listí. Na těchhle cestách jsem často plakala s nosem přilepeným na sklo. A často jsem myslela na Joan Didion. Jako já i ona pocházela z Kalifornie a žila v New Yorku. I Joan Didion létala tam a zpět. Taky plakala v letadlech.
„Přinejmenším v jednom ohledu připomíná Kalifornie ráj.“ Tomu jsem rozuměla. Milovala jsem pohled na mohutné jihokalifornské hory, ten svěží pocit nikdy nekončícího jara s křehkými vlčími máky a rosou na listech šalvěje, ten čistý, modrý pouštní vzduch. Jiskrné kalifornské světlo klenoucí se skrz mračna, vábivé a podmanivé. Jako rodačka ze Sacramenta Joan Didion tuhle krajinu znala a měla ji ráda, od pouští přes údolí až po pobřeží. V eseji Slouching Towards Bethlehem (Ploužení k Betlému, 1968) však zároveň píše: „Kalifornie mého dětství je stálá pouze co do tempa, kterým mizí.“ Tomu jsem taky rozuměla. Krása kalifornské krajiny mých vzpomínek stále existuje – jenže je teď menší, ohraničenější, členitější, transponovaná do myšlenky sebe samé. Jako Didion i já si pamatuju háje pomerančovníků, ale dnes už jsou pryč. A jako Didion i já se ten pocit domova neustále pokouším znovu nalézt.
Při pohledu z letadla na českou krajinu tenhle pocit mám. V Česku jsem mnoho let pracovala. Od svých dvaadvaceti jsem tam, s výjimkou posledních dvou let, jezdila takřka každé léto. „Mezi rozporuplná požehnání jednadvacátého a dvaadvacátého, nebo dokonce třiadvacátého roku života patří přesvědčení, že se nic podobného nikdy nikomu nestalo, přestože všechno svědčí o opaku,“ napsala Didion o zamilovanosti do mladického vytržení a stěhování do New York City. Přestože všechno svědčí o opaku, možná že tohle skutečně platí o dvacátnících, co se stěhují do New York City. Myslím ale, že to sedělo i na mé dvaadvacetileté já, které se stěhovalo do Františkových Lázní – městečka, kde budovy svítí blahodárnou žlutí. Nejde o tohle místo konkrétně – to by bylo lehce komické. Jde o ten pocit na konci horkého léta, když se světlo začíná sklánět. O pocit domova jako možnosti.
Pak, shodou okolností, přišel srpen 2019, už mi nebylo dvaadvacet, ale zato mi bylo smutno po domově, který jsem před tolika lety s úžasem našla. Nevzpomínám si, jestli jsem to léto v letadle do Česka brečela. Pamatuju si ale, jak jsem se napila vůně srpnových borovic, zlatavých travin a modrého nebe. Jak jsem usrkávala kávičky, jejichž sedlina nikdy nelže. Koupala se v minerálních vodách. Poslouchala ptačí cvrlikání při procházce kaštanovou alejí. Trhala drobné švestky u silnice.
Četla jsem Joan Didion, četla jsem o Kalifornii a truchlení, v českém letním světle.
Četla jsem doma o domově.
Místo, kde jste
Když jsem po smrti svých rodičů četla Víc než další den, tak jako spousta dalších čtenářů jsem u toho i já pocítila jistý meditativní nadhled a dovolila si prožívat ztrátu stejně tělesně, jako prožíváme místo. Takže když jsem začala psát tenhle text, otevřela jsem si k tomu Víc než další den. Z knihy vypadla sbírka drobných upomínkových předmětů, mezi nimi třeba malá černobílá fotka Notre Dame z roku 1925 s úhledným shrnutím klíčových historických událostí, které kdosi vyvedl černým inkoustem na zadní stranu. Utržená vstupenka na představení Curse of the Starving Class (Prokletí hladovějící třídy) od Sama Sheparda z května 2019 v newyorském Signature Theatre. A taky pohlednice z Československa z roku 1971: „Veselé vánoce a šťastný nový rok.“ Byla adresovaná nějakému muži z Winnipegu v kanadské Manitobě. Na obrázku je láhev banánového likéru a vedle ní další láhev zalitá tlustou vrstvou vosku, to vše na sytě oranžovorudém pozadí. Vedle stojí tři křišťálové poháry ozdobené borovicovou snítkou, která výjevu dodává zimní nádech. Tyhle věci jsem do knihy musela vložit já. Ale kdy? Proč? Nevidím mezi nimi žádnou spojitost. Jediné, co okamžitě rozeznávám, je ten útržek lístku – na tu hru si pamatuju. Bylo to dobré zpracování.
Je nepravděpodobné, že některý z těch předmětů patřil mým rodičům. Když se jich ale dotýkám, převracím je v rukou, přemítám o nich, začínají se mi vybavovat další chvíle. „Až příliš rychle zapomínáme věci, o kterých jsme si mysleli, že je nikdy nezapomeneme,“ napsala Didion. Přejíždím prsty po vějíři drobných upomínek a přemýšlím, kdo pořídil ty poznámky na zadní straně fotky. Kdo byl ten muž, Jerry Doles z Winnipegu? Myslím na svoji ukrajinskou prababičku, která se narodila v Manitobě. Mívala křišťálové pohárky určené výhradně na slivovici. Myslím na to, jak jsem v březnu 1991 poprvé přijela do Paříže a šla se podívat na Notre Dame – ten samý rok, kdy jsem přišla do Františkových Lázní. Rok prvního cestování. Pohybu s příslibem.
Didion napsala, že když jí zemřel manžel, spisovatel John Dunne, „přestaly se jí zdát sny“. A po několika měsících zase začaly.
Nejsou sny sbírka nesourodých upomínek? Nespočívá právě v tom jejich kouzlo?
Místo, kam míříte
V prosinci, když jsem se dozvěděla, že Joan Didion umřela, stála jsem zrovna v kuchyni doma v Brooklynu. Byla jsem vzteklá a rozmrzelá z nekonečných covidových cyklů zklamání a rozkladu. Ještě jsem v sobě neměla kávu a vlastně ani nic moc dalšího, ačkoli bylo téměř poledne. Světlo do místnosti vnikalo oběma okny. Pak jsem to zjistila a vyvolalo to ve mně patřičně didionovskou reakci: propukla jsem v pláč. Plakala jsem na tržišti, na verandě a u vánočního stromku, který si očividně umínil zářit a radovat se. Já jsem nechtěla zářit ani se radovat: chtěla jsem být jen smutná.
Existují umělci, jejichž smrt se zdá jaksi osobní. Jako lidi jsme je neznali, ale znalost jejich díla z nich dělá součást našich životů: jak je žijeme a jak o nich přemýšlíme.
V autobiografické knize Where I Was From (Odkud pocházím, 2003) Didion píše: „Patřilo se, pokud jste pocházeli z Kalifornie, umět postavit provizorní ohradu ze stromové kůry, udělat si z raftu stan a bivakovat na řece, patřilo se mít kuráž, zabíjet chřestýše, nezastavovat.“ Mezi zidealizovanou Kalifornií westernových stepních běžců, o níž se učíte v dětství, a realitou života v Kalifornii, kterou poznáte v dospělosti, je rozdíl. To ale neznamená, že není důležité vědět, jak vás duch kaliforňanství může provázet světem. Zabíjením chřestýšů složenky nezaplatíte. Pomerančovníkové háje a vaši blízcí už jsou pryč. Buďte smutní. Brečte v letadle. A pak se zaměřte na to, co platí pro nás všechny: nezastavujte.
„Je snadné vidět, kde věci začínají, ale už těžší vidět, kde končí.“ Vidět konce je skutečně těžší. A to je v pořádku. Tak jako v případě psaní Joan Didion – naléhavě krásného, čistého a syrového – jim toho vždycky spousta předchází. Všechno někde začíná. To jsem díky ní pochopila.
Kamarád David mi do mého výtisku The Last Love Song vepsal: „Čím víc o tom všem čtu a přemýšlím, tím víc by mě zajímalo, jestli se ještě někdy vrátíme domů. Doufám v to.“
Ať už je Joan kdekoli, i já v něco doufám. Doufám, že je doma.
Autorka je vývojová ředitelka Baryshnikov Arts Center.
Z angličtiny přeložila Alžběta Ambrožová.