Literatura není první obor, který si v souvislosti s bell hooks vybavíme. Její texty o tvorbě Toni Morrison a Alice Walker i širší postřehy k fungování literární vědy nicméně zůstávají relevantní i téměř čtyřicet let po svém vzniku.
Bell hooks byla vzděláním literární vědkyně. Literaturu studovala nejdřív na Stanfordu, posléze na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Doktorát ze stejného oboru si pak udělala na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Dva roky po vydání své první publikace, Ain’t I a Woman? (Cožpak nejsem žena?, 1981), dokončila disertaci věnovanou dvěma románům afroamerické spisovatelky Toni Morrison. V té vycházela i ze své předchozí zkušenosti s výukou literatury na vysokých školách.
Psaní z okraje
„Podívejte na mě – hlavní, radikální proměny mého života se odvíjejí od knih, které jsem četla. Ne od filmů, které jsem viděla, nebo od televizních seriálů, ale od přečtených knih,“ přiznává v jednom rozhovoru. Od literární vědy samotné se ale později záměrně odvrací. Jedním z hlavních důvodů byl mizivý dosah psaní o literatuře v akademickém prostředí. „Když máte knihu, kterou si přečetlo pět tisíc lidí (což nezní jako moc, ale pro akademiky je to hodně), je pak těžké trápit se nad esejem, který si přečte jen deset lidí,“ uvádí. Nejde tady ovšem jen o čísla, ale i o to, jak malý vliv má akademické psaní o literatuře na vzdělávání a kultivování kritického pohledu – tedy na to, co hooks ve svých dílech zdůrazňuje.
Jak se ale bell hooks k literatuře ve svém psaní vztahovala? Podobně jako ve své kulturní a společenské kritice dokázala v dílech a fenoménech, které se prezentovaly či byly prezentovány jako progresivní, objevit problematické body nebo roviny a perspektivy, jež zůstaly opomenuty. Neznamená to, že by ve své kritice byla preskriptivní, spíš ji dráždily nálepky jako radikální či revoluční – a to i v případě, že se jednalo o díla marginalizovaných autorek a autorů. Jak opakuje ve svých textech i rozhovorech, pouhá skutečnost, že některý autor, autorka, názor nebo dílo pochází z místa transgrese, ještě neznamená, že sám je transgresivní.
Barva nachu
Dobrým a asi nejznámějším příkladem je zde článek bell hooks o knize afroamerické spisovatelky Alice Walker Barva nachu (The Color Purple, 1982; česky 2001). Tato kniha zaujala jak veřejnost, tak kritiky a o tři roky později ji navíc zfilmoval Steven Spielberg. V kritickém průvodci knihou, který v roce 1988 sestavil Harold Bloom, čte hooks ve svém eseji Barvu nachu v rámci širší tradice afroamerické tvorby a její interakce s většinovým diskursem. Kde předchozí kritici a kritičky oslavovali lesbický vztah hlavní hrdinky románu, všímá si hooks, jak tento vztah sice existuje v patriarchálním světě, nijak jej ale nenarušuje či neohrožuje. Kde se jiní zaměřovali na hlavní hrdinku Celii a její zpracování traumatu rasové a genderové oprese, upozorňuje hooks na systém, který stojí za ní – systém násilí a nespravedlností, který činí z věcí, jež se Celii dějí (domácí násilí, sexuální zneužívání, nemožnost realizace), věci tragické, nikoli však izolované či unikátní.
Neznamená to ale, že by hooks tvorbu Alice Walker znevažovala. Její dílo i jeho recepci jen vidí v kontextu širší tradice psaní, čtení a zejména akademického uchopování děl. Všímá si, jaká díla dosahují úspěchu u (bílých) akademiček a akademiků a jakým způsobem se literárněvědné uchopení může stát prostředkem kontroly. Jak píše v úvodu k eseji, „kategorizace implikuje, že text neklade žádné nároky a nic nezpochybňuje, že ho můžeme plně postihnout v rámci jednoho akceptovaného kritického diskursu, takového, který je pevně zasazen do konzervativní akademické estetické intencionality. Zatímco takový diskurs může některé aspekty románu osvětlit, jiné zastírá, potlačuje, umlčuje.“ Pokud tedy kritici vidí dílo Alice Walker třeba jako moderní slave narrative (označení žánru, které se do češtiny překládá nepřesně jako „otrokářská povídka“), potlačují tím utopickou vizi, která je v Barvě nachu přítomná.
Nejen ilustrace rasismu
„Spousta kritiků věří, že naše knihy jsou tu od toho, aby jim sdělovaly, co se děje v našich životech,“ píše bell hooks. Myslí tím tendenci badatelek a badatelů, kteří by chtěli afroamerickou literaturu číst jen jako vysvětlující dokument určený pro bílé publikum a vidět ji jako pouhou ilustraci rasismu v USA, což kritizuje v již zmíněné disertaci o románech Toni Morrison. Hooks při psaní myslí na afroamerické ženy-čtenářky – a jsou to právě tyto a podobné čtenářky a čtenáři, které nakonec upřednostní před dalším vstupováním do akademických literárněvědných debat. I téměř čtyřicet let po svém vzniku přitom zůstávají její postřehy o afroamerické literatuře a její kritické recepci aktuální. V době, kdy hooks psala disertaci i text o Barvě nachu, musela se vypořádávat s dobovou otázkou, zda může být afroamerické psaní univerzální: její postřehy o psaní a transgresi a nebojácnost podrobit kritice jakýkoli text mohou být zdrojem inspirace právě teď, v době reformulace toho, co v literatuře znamená okraj a jakou roli má hrát požadavek autentičnosti, zkušenosti a identity.
Autorka je amerikanistka.