Fragmenty proti ženám

Povídka se v tuzemském nakladatelském prostředí přílišné popularitě netěší – podle nakladatelů se špatně prodává a český čtenář ji prý nedokáže patřičně ocenit. Není tedy divu, že když už se na pultech knihkupectví české povídkové sbírky objeví, mají je (až na výjimky) na svědomí buď autoři žánru young adult, nebo stálice literárního mainstreamu. Mezi naše nejprodávanější autorky dlouhodobě patří i Bianca Bellová, známá především díky románu Jezero (2016; viz A2 č. 25/2016). Začátkem loňského roku publikovala Tyhle fragmenty, svou první sbírku povídek, s nimiž se v průběhu let mohli čtenáři setkávat v českých médiích.

Narušení všednosti

Povídková poloha autorce sedí; na malém prostoru zvládá odvyprávět solidní příběh a jednotlivé povídky lze považovat za řemeslně poctivě odvedené. Odkládá sice stranou podmanivou dystopii a nedourčenost Jezera, tentokrát však ve prospěch přístupnosti textu. Navozuje domáckou atmosféru, v níž visí něco typicky českého, a zároveň ukazuje touhu po narušení monotónní všednosti. Jednotlivé epizody připomínají náhodná setkání cizinců, kteří si čekání na autobus krátí vyprávěním drobných útržků ze života. Autentičnosti a různorodosti textů napomáhají přirozené dialogy, frekventovaná volba hovorové češtiny prokládané místním nářečím i střídání vypravěčské perspektivy.

Bellová ve svých povídkách tematizuje především problémy obyčejných lidí a jejich životní zkušenost. Vyhýbá se politizaci i společenské reflexi, která byla patrná například v románu Mona (2019; viz A2 č. 9/2020), a pozornost upírá k dysfunkčním vztahům, rodinným dilematům či strastem dospívání. S oblibou vedle sebe staví kontrasty mládí a stáří nebo upřímnosti a nevěry. Hrdiny dílčích epizod jsou tentokrát většinou muži, ať už puberťáci či lidé na sklonku života. Všechny pojí náhlá událost, která rozboří nastolený pořádek ve chvíli, kdy se zdá, že už je vše zásadní potkalo.

Povídky fungují jako samostatné jednotky skvěle – po formální stránce splňují vše, co splňovat mají. Nechybí jim nápad, vytříbený jazyk, dobře vykreslené postavy, napětí ani nečekané zvraty. V knižním celku však spousta z nich splyne dohromady, možná i kvůli často opakovanému motivu vztahu dítěte k rodičům a jeho touze po uznání. V paměti utkví pouze pár vyčnívajících textů. Za zmínku stojí povídka Samozřejmě že se podívala, jež působí jako mrazivá epizoda kriminálního seriálu, Prší, Vivien, která ohledává křehký vztah starého muže a jeho depresí sužovaného čtrnáctiletého vnuka, nebo Hrázný, odehrávající se v Sudetech.

Sexistická kličkovaná

Bellová se v rozhovorech často nechává slyšet, že při psaní vychází z vlastní zkušenosti. Tím spíš je zarážející nejen to, že jsou ve čtrnácti povídkách z celkových osmnácti protagonisty muži, ale i způsob, jakým jsou popisovány sekundující ženské postavy. Kdyby člověk četl povídky nezávisle na sobě v delším časovém rozmezí, snadno by takový detail přehlédl. Při čtení Těchhle fragmentů se však těžko zbavuje pocitu, že do knihy prosákla autorčina internalizovaná misogynie. Žen se v knize nevyskytuje mnoho, a pokud se nějaká objeví, pozorujeme ji okem typického šovinisty. Zatímco muži představují na redukovaném prostoru plnohodnotné komplexní postavy, ženy zůstávají objektivizovány. Motiv nadřazeného mužského chování by se dal dobře vy­­užít jako ukázka toho, s čím se obyčejná žena musí ve 21. století potýkat. Vše ale bohužel nasvědčuje tomu, že o jakoukoli formu kritiky autorce vůbec nešlo.

V úvodní povídce, jež dala název celé sbírce, vzpomíná protagonista na svého despotického otce a jeho vulgární chování ke členům rodiny. To, co zprvu vyznívá jako slibná reflexe toxického manželství, ale pohřbí závěr příběhu, kde syn o matce ve svém vnitřním monologu říká: „pomyslel jsem si, jaká je to škoda, že ho nikdy nechápala“. Jednou myšlenkou tak zneváží vše, co si matka musela s otcem vytrpět, a otcovo chování svým pohledem na věc zlehčuje. První fragment knihy však není ojedinělým případem normalizace misogynie. Hned v následujícím příběhu Čestný profesor sledujeme uznávaného akademika hodnotícího mladou dívku na základě jejího vzhledu, jako kdyby mělo jít o hlavní determinant celé její osobnosti. Navíc o dívce automaticky smýšlí jako o „mladém vemenu“ a „holce pitomé“, tato označení však nemají hlouběji opodstatněný důvod. V povídce Žižkov, Žižkov pak potkáváme milenku čistě v pozici objektu a v podobně sexistické kličkované pokračuje autorka povídkami dál. Až na pár výjimek jsou ženy vykresleny jako hezké, ale prázdné schránky.

Při bližším pohledu se zdá, že jsou fragmenty všedního života propojeny nejen náhlými životními zvraty, ale i drobnými nitkami pohrdání ženami. Pokud se navíc nejnovější kniha Bianky Bellové zasadí do kontextu jejího postoje k feminismu, jejž v roce 2019 jasně vyjádřila ve svém kontroverzním eseji Proč nejsem feministkou, značně ji to devalvuje. Literární kvalitu sice Fragmentům nelze upřít, ze všech autorčiných děl se však právě zde nejvíc pere forma s obsahem. Ačkoli povídky nejsou vědomě společensky angažované, podávají nakonec o české společnosti mnohem širší výpověď, než autorka původně zamýšlela.

Autorka studuje bohemistiku a překladatelství.