Fučíkův antihrdina

Po „dekonstrukci“ fučíkovského mýtu v devadesátých letech nastává období pro čerstvé zpracování osudů známého novináře. Zájem žurnalisty Marka Tomana a historika Davida Majtenyiho se však soustředí na pozapomenutého antihrdinu Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1945) – komunistického aktivistu a někdejšího interbrigadistu Jaroslava Klecana (1914–1943). V úvodních pasážích Fučíkova textu je popisován příběh zatčení obou odbojářů v bytě manželů Friedových v dubnu 1942. Ve vypjaté scéně vpádu gestapa do pražského úkrytu odmítne Fučík použít zbraň, protože by ohrozil životy rodiny, která jim poskytla azyl. Po zadržení pak vkládá naděje do Klecana, že coby někdejší španělák s válečnickou zkušeností vypovídat nebude. Jeho naděje jsou ovšem zklamány a Klecanovo udání rozkryje gestapu sítě komunistického odporu.

Byť bylo v oficiálních vydáních Reportáže používáno pouze Klecanovo konspirativní jméno Mirek, bylo zjevné, o koho se jedná. Ačkoli byly již v reformním období šedesátých let vůči příběhu Klecanovy zrady vznášeny pochybnosti, jeho životní osud zůstával dlouho spíše stranou zájmu. V jednom z doprovodných textů ke kritickému vydání Reportáže z roku 1995 se však literární historik Vladimír Macura zaměřil na hagiografickou stylizaci celého textu. Protipólem k postavě hlavního hrdiny podle něj musí být temná archetypální figura renegáta, která připadla právě Jaroslavu Klecanovi. Toman a Majtenyi se zaměřili na jeho tragický příběh ve snaze o očistu a rehabilitaci popraveného bojovníka.

Bílá místa fučíkovské legendy

Klecanovská monografie Zrádce, hrdina, spisovatel? sestává ze tří vzájemně propojených částí. V první z nich líčí Toman své „investigativní“ pátrání po Klecanově osudu, ve druhé odbojářovy milostné dopisy patnáctileté španělské dívce Francisce Tarazoně (v korespondenci jí říká Paquita). Závěr knihy pak tvoří Majtenyiho studie o kořenech Klecanova levicového přesvědčení i jeho předválečné politické činnosti.

Toman se Klecanovou osobností zabývá ně­kolik let, komunistický odbojář se stal také předobrazem hlavní postavy jeho románu Oko žraloka (2018). V monografii se snaží dohledávat svědectví vedoucí k revizi fučíkovského obrazu. Mezi ně patří výpovědi někdejších Klecanových spolubojovníků ze španělské občanské války, kteří líčí jeho statečnost a odhodlání. Proti Fučíkově verzi pak využívá i výpovědi dalších komunistických odbojářů, jejichž hlas byl v době budování fučíkovského kultu oslyšen. Například podle svědectví Rivy Friedové­-Krieglové selhal během zatýkání Julius Fučík, který měl použít k obraně oba ukryté revolvery. Mnoho informací o účastnících odboje, jimiž Klecan disponoval, se navíc příslušníci gestapa nikdy neměli příležitost dozvědět. Autor také líčí bolestivý dopad Klecanova nelichotivého portrétu na životy jeho rodiny, která se marně pokoušela o očistu jeho jména.

Toman si pokládá obecnější otázky ohledně zbabělosti, odvahy a sebeobětování. Jeho text je bohužel kontaminován jistou sebestředností, připomínající někdejšího populárního narátora historických příběhů Miroslava Ivanova. Své životní zážitky spojené s tématem chrabrosti pak srovnává s Klecanovými zkušenostmi. Zdlouhavě například líčí vlastní obtížnou cestu na punkový koncert v osmdesátých letech, která mu evokuje pouť interbrigadisty na španělské bojiště, dopisy Paquitě vyvolávají prvoplánové vzpomínky na Jirousovy a Havlovy dopisy z vězení. Otázku po hrdinství a zbabělosti má navodit i scéna autorovy banální verbální přestřelky s opilcem v metru. Tyto „zcizovací efekty“ tak poněkud kalí Tomanovu rekonstrukci Klecanova příběhu, která se pokouší udělit slovo muži, jenž se proti Fučíkovým nařčením neměl možnost bránit.

Láska za časů interbrigád

S Franciskou Tarazonou se potkal Klecan během občanské války na svatbě jiného interbrigadisty, a když byl po porážce republikánského křídla internován ve francouzském táboru Gurs, posílal jí dva roky pravidelně dopisy. V nich jí vyznává lásku s nadějí na shledání a soužití v budoucích letech. Po Klecanově odchodu do francouzského podzemí a posléze protektorátního odboje však došlo k přerušení jejich kontaktu. Tarazona neměla o Klecanově osudu žádné zprávy až do devadesátých let, kdy ji po krátkém pátrání jeho obraz renegáta z Fučíkovy Reportáže hluboce zranil. Po vydání svého románu se Toman dostal i k její korespondenci, která umožnila nahlížet Klecanův život z osobnější perspektivy.

Na rozdíl od apologetického Tomanova přístupu zaujímá Majtenyi vůči Klecanovi badatelskou distanci a pokouší se o rekonstrukci jeho života na základě několika dostupných pramenů. Z nepochopitelných důvodů však v knize absentuje jmenný rejstřík i seznam pramenů a literatury, z nichž čerpal, takže je najdeme pouze v poznámkovém aparátu. Počátky formování Klecanova komunistického smýšlení vidí historik v období hospodářské krize třicátých let, která těžce zasáhla i zemědělskou výrobu, v níž podnikala jeho rodina. Z policejních protokolů vysvítá popis radikálního agitátora, jenž nezřídka kvůli politické činnosti skončil ve věznici. Klecanovu aktivitu během španělské občanské války (která znamenala zásadní rozkol i na španělské levici) se Majtenyi nepokouší příliš problematizovat. Jak navíc ukazují Klecanovy výslechové protokoly, podílel se dopadený odbojář na udání členů Národního revolučního výboru inteligence, které vedlo například i k zatčení Vladislava Vančury. Klecanův podíl na těchto akcích Majtenyi nijak nezpochybňuje, pokouší se v posuzování selhání druhého odboje zachovat sympatickou zdrženlivost.

Práce obou autorů je první monografií, která se snaží Klecanův životní příběh komplexně osvětlit. Vznikl tak obraz idealistického mladíka, angažujícího se nejprve v boji proti sociální nespravedlnosti, později proti frankismu a hitlerismu. Problematické postavení KSČ uvnitř meziválečného politického systému, různice levicového tábora za španělské občanské války nebo stinné stránky Klecanova působení v odboji autoři příliš nezaznamenávají. Přesto je jejich profil přínosný právě svou empatií vůči Klecanově památce i snahou zpřístupnit svědectví, která nebyla desítky let brána v potaz. O určitou rehabilitaci Klecanovy osobnosti se přitom pokoušela v šedesátých letech i historička Alena Hájková, která téma komunistického odboje zpracovala. Sepsat znovu jeho dějiny se všemi složitými nuancemi je dalším úkolem pro nové generace historiků.

Autor je historik.