Bell hooks byla výraznou kritičkou mnoha podob feministického hnutí. V knize Feministická teorie z osmdesátých let tak věnuje značný prostor apelu, aby feminismus přestal být doménou bílých akademiček a otevřel se těm, které útlakem trpí nejvíce: černým ženám a ženám etnických menšin.
Cílem feminismu je ukončení sexistického útlaku. Neupřednostňuje žádnou konkrétní skupinu, rasu nebo třídu žen. Nestaví ženy nad muže. V jeho moci je významně transformovat životy nás všech. A navíc feminismus není ani životní styl, ani hotová identita nebo role, kterou na sebe lze vzít. Mnoho žen své síly soustředí na rozvíjení kontrakultury, vznik světa, v jehož středu stojí žena a kde se s muži prakticky nepotkáte, a energii feministického hnutí tak odvádějí od cíle změnit společnost. Takové snahy nepůsobí, že mají na zřeteli zájmy většiny žen – těch, které nemohou své kulturní projevy integrovat do vizí nabízených alternativními proženskými komunitami.
Ztotožnění feministického boje s životem v kontrakulturním, prožensky orientovaném světě postavilo bariéry, jimiž se toto hnutí většině žen uzavřelo. Navzdory sexistické diskriminaci, vykořisťování nebo útlaku má mnoho žen pocit, že jejich životy, tak jak je žijí, jsou důležité a cenné. Představa, že by je mohly jednoduše vyměnit za alternativní feministický „životní styl“, se přirozeně setkala s odporem. Mnohé ženy získaly dojem, že jsou jejich životní zkušenosti zneváženy, že jsou považovány za špatné a bezcenné, a reagovaly na feminismus útokem. Teprve odmítnutím představy o alternativním feministickém „životním stylu“, který existuje pouze v rámci ženské subkultury (ať už jde o reálný životní prostor, nebo jen prostor abstraktní, jako je obor ženských studií), a přesvědčením, že feministický boj může začít kdekoli jakákoli konkrétní žena, zakládáme hnutí, které se zabývá naší kolektivní zkušeností, hnutí, které nikoho nevyučuje.
Podpůrné sítě
V uplynulých letech vzniklo mnoho uzavřených ženských komunit, a pozornost feministického hnutí se tak přesunula z podpory prožensky orientovaného prostoru k důrazu na identitu. Takový prostor lze však udržet jen do té chvíle, dokud budou ženy přesvědčeny, že je to jediné místo, kde se mohou svobodně realizovat. Po přijetí „feministické“ identity se ženy často snaží žít „feministicky“. Nevnímají však, jak moc představa feministky jako další předem připravené role, kterou si lze zvolit při hledání vlastní identity, podkopává feministické hnutí.
Mnoho žen toužících po komunitě, spojení, pocitu sdíleného smyslu našlo podpůrné sítě ve feministických organizacích. Uspokojeny novými vztahy vytvořenými v takzvaně bezpečném kontextu, kde se diskuse soustředila na feministické myšlení, přestaly řešit, zda s nimi jiné ženy tuto potřebu komunity sdílejí. Mnoho černých žen i žen z jiných etnických skupin však ve svém životě nepociťuje absenci ženských komunit navzdory vykořisťování a útlaku, které zažívají. Zaměření na feminismus jako způsob, jak rozvíjet sdílenou identitu a komunitu, nemá co nabídnout ženám, které komunitu nepostrádají a hledají hlavně cesty, jak v kontextu svého života ukončit vykořisťování a útlak.
Důraz na identitu a životní styl je často přitažlivý, protože vytváří falešný pocit, že se člověk zabývá praxí. Praxe jakéhokoli politického hnutí, které chce mít zásadní transformační vliv na společnost, se však nemůže zaměřovat pouze na vytváření prostorů, kde rádoby radikálové zažívají bezpečí a podporu. Feministické hnutí za ukončení sexistického útlaku zapojuje účastnice a účastníky do revolučního boje. A ten nebývá bezpečný ani příjemný.
Díváme-li se na feminismus jako na politické úsilí, odmítáme tím důraz na individuální identitu a životní styl. (To bychom ovšem neměli zaměňovat s oprávněnou potřebou sjednotit teorii a praxi.) Toto odmítnutí nás zapojuje do revoluční praxe. Etika západní společnosti nás učí, že individuální dobro je důležitější než dobro kolektivní, a že tedy individuální změna má větší význam než kolektivní změna. Tato podoba kulturního imperialismu byla opakována určitými feministkami, které skutečnost, že jejich životy výrazně změnil feminismus „jako takový“, vedla k pocitu, že v teorii a praxi není třeba nic měnit, přestože mají malý nebo vůbec žádný dopad na společnost jako celek nebo na většinu žen.
Jste feministka?
Protože se na feminismus jako identitu klade nepřiměřený důraz, lidé se obvykle uchylují ke stereotypním pohledům na něj. Zjistila jsem, že říkat „jsem feministka“ mne zapojuje do něčích představ o identitě, roli nebo chování. Když řeknu „hlásím se k feminismu“, následuje obvykle otázka, co je to feminismus. Prohlášení typu „hlásím se“ neimplikuje ten druh kategoričnosti, který vyvolává výrok „já jsem“. Nevede nás k dualistickému myšlení „buď–anebo“, které je ústřední ideologickou složkou všech systémů nadvlády v západní společnosti. Naopak naznačuje, že bylo učiněno rozhodnutí, že přihlášení k feminismu je aktem vůle, a neimplikuje, že by se závazkem k feminismu rušila možnost podporovat jiná politická hnutí.
Jako černoška angažovaná ve feministickém hnutí dostávám často otázku, zda není důležitější to, že jsem černá, než to, že jsem žena, či zda není feministický boj za ukončení sexistického útlaku podstatnější než boj za ukončení rasismu. Podobné otázky jsou zakořeněny v kompetitivním myšlení „buď–anebo“, víře, že já se tvoří v opozici k druhému. Jste tedy feministka, protože nejste něco jiného. Většina lidí je socializována k tomu, aby uvažovali spíš ve smyslu opozice než kompatibility. Než aby vnímali úsilí o potlačení rasismu jako zcela slučitelné s bojem proti sexistickému útlaku, považují je za dvě hnutí soupeřící o první místo v důležitosti.
Kladná odpověď na otázku „jste feministka?“ bývá interpretována tak, že se dotyčná osoba nezabývá žádnými jinými politickými otázkami než feminismem. Když je někdo černoch, je pravděpodobné, že z jeho úst zazní souhlas s bojem za ukončení rasismu. Kvůli strachu z nepochopení bylo pro černé ženy a ženy z vykořisťovaných a utlačovaných etnických skupin obtížné vyjádřit svůj zájem o feministická témata. Dávaly si pozor na to, aby řekly „jsem feministka“. Příklad posunu od vyjádření „jsem feministka“ k větě „hlásím se k feminismu“ by mohl sloužit jako užitečná strategie, jak odstranit zaměření na identitu a životní styl – jako způsob, jak by ženy, které se zajímají o feminismus či jiná politická hnutí, mohly vyjádřit svou podporu a zároveň se vyhnout jazykovým strukturám, které dávají přednost jedné skupině. Také by to přivedlo více lidí k zájmu o feministickou teorii.
Ilustrativní životní příběhy
Posun definice od sociální rovnosti k důrazu na ukončení sexistického útlaku vede i ke změně v postojích k feministické teorii. Vzhledem k třídní povaze feministického hnutí a také rasovým hierarchiím byl dosud rozvoj teorie, tedy soubor přesvědčení a principů, které se stávají základem jednání, úkolem podléhajícím hegemonické nadvládě bílých akademiček. Privilegované bílé ženy aktivní ve feministickém hnutí, ať už liberálního či radikálního proudu, potřebovaly černé ženy jen k tomu, aby přispěly jejich teorii „zkušenostmi“, pracovními a osobními životními příběhy.
Protože středostavovské bílé ženy definovaly feminismus tak, jako by neměl pro černé ženy žádný skutečný význam, mohly pak snadno dojít k závěru, že černé ženy k rozvoji feministické teorie nepotřebují. Měly jsme jen poskytnout pestré životní příběhy, abychom zdokumentovaly a potvrdily existující soubor teoretických předpokladů. Definice feminismu jako sociální rovnosti s muži vedla k důrazu na diskriminaci, mužské postoje a legalistické reformy. Feminismus jako hnutí za ukončení sexistického útlaku směřuje naši pozornost ke strukturám nadvlády a vzájemnému vztahu mezi pohlavím, rasou a třídním útlakem. Nutí nás tak soustředit se na zkušenosti a sociální problémy žen, které nesou hlavní tíhu sexistického útlaku, a porozumět kolektivnímu sociálnímu postavení žen ve Spojených státech.
Základ budoucího feministického úsilí musí být pevně založen na uznání potřeby vymýtit kulturní základy a příčiny sexismu a dalších forem útlaku. Bez kritiky a změny těchto filosofických struktur nebudou mít žádné feministické reformy dlouhodobý dopad. Proto je nyní nutné, aby zastánkyně feminismu kolektivně uznaly, že náš boj nelze definovat jako hnutí za dosažení sociální rovnosti s muži; že pojmy typu „liberální feministka“ a „buržoazní feministka“ představují rozpory, které je třeba vyřešit, jinak bude feminismus i nadále sloužit oportunistickým cílům konkrétních zájmových skupin.
Část kapitoly Ending female sexual oppression z knihy Feminist Theory: From Margin to Center (Boston: South End Press, 1984) z angličtiny přeložila Marta Martinová. Redakčně upraveno.