Hrůza vidění

Prózu autora píšícího pod zkratkou S.d.Ch. není snadné žánrově zařadit. Jde o volný proud dějů, obrazů, asociací, reflexí, spojených postavou pozorovatele, ale také o esej, pamflet a místy i poezii. Pozorovatel chápe observaci světa jako bolestné nasvěcování pravé tváře skutečnosti, která jej skrze jeho vidění zasvěcuje. Je to hořkostí prolévaný hyperkritický bořitel mýtů a legend, který nastiňuje útržky konkrétních politických a společenských událostí, popisy krajin, vize minulosti a s ní i naší kontinuity; předkládá jinou verzi věcí, jejich básnickou vizi, pokoušející se o vyslovení pravdy, deformované, trapné, rozplizlé i surově přízemní. Je to kniha o proměně ustálených symbolů a významů, které pozorující subjekt nazírá jinak, zcela deziluzivně a bezútěšně, opíraje se o své krédo: „Oči nás nezradí, můžeme selhat jenom my.“ Jeho zrak se snaží spatřit očividné a přeložit je do svého jazyka, přeznačit a přejmenovat, postihnout a vysvětlit, být tím více vidoucím, a proto více vědoucím, protože pozorovatel snad kdysi něčemu věřil, dnes však nevěří ničemu. Je zjevně drcen a rozemílán realitou a zároveň podklesává pod tíhou své intelektuální a vizio­nářské nadřazenosti, jež není tolik vzdálená od pýchy. Středobodem jsou pro něj logicky popisy, spásné lano, jehož se lze držet.

Přefouklý sarkasmus

Optiku a úhel pohledu určuje ironie. Zakládá se zde na diferenci mezi nějakým (často státotvorným či obecně sdíleným) pokryteckým či slaboduchým klišé či stereotypem a jeho neúprosnou subverzivní transformací obnažující jádra či kosti obalené duševní a mravní leností. Autor exponuje řadu přímo nepojmenovaných, ale snadno rozpoznatelných akcí, gest, situací či procesů. Jeho kosmický sarkasmus se ale na lidi dívá z příliš velké výšky, vzdaluje se jim, sám začíná být toxický, přefouklý a pitvorně úšklebný, hrozí mu nebezpečí, že se sám stane tím, čemu nastavuje zrcadlo. Příkladem je autorovo vrcholné zaujetí velkou osobností českých dějin, „nepravým knížetem“, pro něhož hledá dehonestující a zesměšňující jména, svůj despekt si rozmazluje a hýčká, sleduje ho s triumfální posupností, jež se mění v obsesi atakující hranice čiré trapnosti („Blízek smrti, vyhledával kníže – věchýtek společnost nejslavnější duchovní autority současnosti v naději, že ho zbaví zvířecího strachu z blízkého konce, (…) věchýtek umíral zabořen se svým strachem v saténových pokrývkách, do kterých se neustále hlouběji propadal“). Jde jistě o věc vkusu a míry a každý má právo na polemický přístup a odmítnutí přetvářky, ale alternativní obraz „knížete“ se tu umíněně vytváří na základě řečí a bulváru a v artistní poloze vychází vstříc nejpokleslejšímu lidovému pohledu, který si podává ruce s fašismem. Ale také prý „hrůza vidění je spojena s hrůzou mužství uvězněného v pasivitě“.

Odolávat prázdnotě

Autor sestavuje jakousi mapu až strašidelné nepřijatelnosti všeho, co si z věci dovedeme umně odmyslit, abychom se s tím nemuseli utkat. „Lidská řeč, není­-li svázána nejpřísnějšími pravidly nebo nevyjadřuje­-li právě prožívaný trans či popis oběti, je strašlivým prožvaňováním proměklé nicotnosti.“ Rozkoš z vyřčení se tu sytí právě ubohostí viděného, přecházejícího v nicotu. Fantomatická, přízračná a hyperbolická imaginace, možná jen „pečlivě reflektovaná netečnost“ se zhlíží v obludnosti sugestivně zohyzděných krajin či rozkotaných míst, začernalých zákoutí naší všednosti, zaplněných odpadky a pozů­statky našeho způsobu života, jejichž tiché a strnule snové grotesk­nosti už ani nevěnujeme pozornost. Odtud soustředění na líčení ploch, prostorů a scenerií omšelých, zpustošených, odumírajících, zasekaných „moderní“ technikou i s jejím mrazivým půvabem a příchutí neskutečna. Imaginace je evokuje, ale slouží i jako vzdor a odpor proti realitě české, důkladně promořené krajiny i českému bytí a jeho vztahu k minulosti. „Ve strmící přítomnosti je minulost obsažena patosem zániku.“ Civilizace se definitivně vyjevuje jako perverze.

Text bez výraznější struktury a dominant splývá a tvoří rozmáchlou, do sebe zavinutou apoteózu pesimismu, budovanou navzdory mainstreamu a upadlé státotvornosti. Pozorovatel se nemůže ztotožnit se světem, kde bují konformita, konzum, cizopasnictví, chamtivost, nevkus a blbost. Ale jeho názory a soudy přece jen prosvítá víra v něco lepšího. Podle něj dává smysl odolávat prázdnotě. „Proč by se jinak tolik destrukce a nenávisti pokoušelo umlčet nejtišší, nejmenší a nejvnitřnější touhy?“ Realitu lze popsat, zobrazit, vyjádřit její atmosféru i ducha, lze jí prohlédnout, což je předpokladem možnosti postavit se jí na odpor. Lidská bytost, ta „návnada opatřená vědomím“, přece jen tuší, že řád světa je tajemný a existence je zázračná. Nemusí v tom ani spočívat naděje, jen východisko. Ostatně zrání z titulu se spíše vztahuje k pivnímu sýru rytíře Žumbery. Když už ne lidé, tak alespoň sýr dokáže dozrát.

Autor je literární historik a kritik.