minirecenze

Lukáš Zárybnický

Březový háj

Pointa 2021, 139 s.

Ve svém debutu se Lukáš Zárybnický snaží zpracovat atraktivní, zároveň však už dost vytěžené téma. Březový háj předkládá epizodický příběh brutální iniciace mladého vojáka Wehrmachtu Ericha, který na začátku invaze do Francie zjišťuje banální pravdu: „válka probouzí v lidech to nejhorší“. Blitzkrieg je zde popsán z pohledu střelce tankové divize, který už několik dní nespal a poprvé se setkává s alkoholem, smrtí a především pervitinem. Ten funguje jako klíčový prostředek k nastolení bojové převahy i jako univerzální lék. Autor protagonistu umístil do druhé bojové linie – místo samotného válčení tak sledujeme spíše psychologický profil tankové posádky. Vyhořelý veterán z první světové války a cílevědomý psychopat, kteří už prožili hrůzy invaze do Polska, se tu konfrontují s mladíky bez zkušenosti se životem i s bojem. Společnou mají jen bolest a frustraci, které přetavují v nenávist. Delirantními scénami, které poměrně uvěřitelně popisují následky metamfetaminové diety, prosvítá euforie i strach, vynořují se vzpomínky na mládí či mizerné rodinné zázemí během hospodářské krize. Zpočátku při čtení ruší dialogy, jejichž naivitu nelze plně ztotožnit s nezralostí postav, i otřepané protiválečné pravdy. Jenže za povšimnutí kniha stojí už kvůli rámci. Posádka tanku se do bitvy dostane jen na pár stranách a příběh směřující k neodkladné smrti skončí v pervitinové marnosti trapně a zbytečně. „Neexistuje důvod, neexistuje smysl. Je čas rodit se a čas umírat. Je čas zabíjet a čas uzdravovat. Vše směřuje k témuž.“

Karel Kouba

Alice Munroová

Přítelkyně z mládí

Přeložila Zuzana Mayerová

Paseka 2021, 291 s.

Kanadská spisovatelka Alice Munroová, která jako jedna z mála žen obdržela Nobelovu cenu za literaturu, je často označována za mistryni povídek. Její kniha Přítelkyně z mládí potvrzuje, že toto hodnocení není ani zdaleka přehnané. Kniha se skládá z deseti stylisticky vytříbených povídek, které mají společné to, že jsou z velké části situovány do autorčina rodného kraje, do venkovského prostředí poblíž Huronského jezera. Jejich hrdinkami jsou obyčejné, avšak inteligentní ženy, které prožívají své běžné životy v různých časových obdobích, od začátku dvacátého století až do sedmdesátých let. Na první pohled jednoduchý základ děje autorka obvykle přetváří v nejednoznačné a nevšední příběhy. Jejich zakončení je většinou nepředvídatelné a nemusí z něho plynout žádné konkrétní rozuzlení, nedejbože ponaučení. Jedná se spíš o napojení na klíčovou hrdinčinu životní situaci v okamžiku, kdy prožívá nějaký stěžejní okamžik (nebo na něj vzpomíná), často spojený s touhou či sexuální potřebou, případně s obojím. V jedné povídce se tak setkáváme s mladou dívkou, která doprovází svou smrtelně nemocnou, ale přesto stále sarkastickou matku na mezikontinentální plavbě z Kanady do Anglie; v jiné se dobře situovaná vdaná žena rozhoduje, zda následovat svoji touhu, nebo setrvat ve fungujícím manželství. Jedná se o čtivé příběhy nořící se do ženských niter a zachycující jejich dilemata.

Zdeňka Beranová

Nadim Samman, Julian Charrière

Jak jsme se vznášeli

Přeložil Kryštof Herold

Take Take Take 2021, 144 s.

Teoretik umění a kurátor v berlínském KW Institutu pro moderní umění Nadim Samman se spolu s umělcem a fotografem Julianem Charrièrem vydali zmapovat to, co zbylo z atolu Bikini po testování atomových zbraní na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Z jejich výletu do Tichomoří vznikla kniha na pomezí cestopisu a eseje, v níž se stáváme svědky podivné muzejní expozice, která dokumentuje domýšlivost lidské civilizace ve 20. století. Samman plasticky popisuje betonové ostatky vojenské infrastruktury na Marshallových ostrovech i trosky pohřbených letadlových lodí, které leží v hloubce asi šedesáti metrů a postupně je pohlcuje příroda. Spolu s autory se vydáváme na čtrnáctidenní výpravu lodí a následně s pomocí potápěčského vybavení klesáme na mořské dno. Vše je popsáno se smyslem pro detail a zároveň velmi literárně. Díky tomu můžeme být přítomni na vernisáži podmořské výstavy, jejímž je Samman empatickým kurátorem. Vraky porostlé řasami a korály představují úly plné života, ale i smrtící nádrže plné pomalu unikající ropy. Čelíme nástrahám skrývajícím se v hlubinách: hrozbám dekompresní nemoci, ztráty orientace nebo střetu se žraloky. Daleko větší nebezpečí ale autor vidí ve hře s rozbíjením atomu a v klimatické změně. Součástí krásně vyvedené knihy s modrou ořízkou bohužel nejsou pořízené fotografie, ale ty by tu asi ani nevynikly. Dají se nicméně snadno dohledat na internetu. Jsou nádherné i děsivé, stejně jako Sammanův text.

Jiří G. Růžička

José Eduardo Agualusa

Obecná teorie zapomínání

Přeložila Lada Weissová

Dybbuk 2021, 164 s.

V lusofonních zemích hvězdný autor José Eduardo Agualusa se po Prodavači minulostí podruhé představuje českému čtenáři. I tentokrát čerpá z moderních dějin rodné Angoly a opět řeší otázku, co znamená být Angolan. Sám říká, že vzhledem k jeho komplikovanému rodokmenu to pro něj byla „vědomá volba“. Protagonistkou Obecné teorie zapomínání je Ludo, která má chorobný strach opouštět svůj byt. Když se její sestra s manželem přestěhují z Portugalska do Angoly, vezmou ji s sebou jako hospodyni. Po vypuknutí občanské války se k moci dostává radikální levice, portugalské elity narychlo opouštějí zemi a Ludin švagr, spojený s diamantovými doly, neujde pozornosti vojenské junty. Když spolu se ženou přijdou o život, Ludo se zazdí ve svém bytě a z terasy pozoruje proměnu hlavního města Luandy, kam se do luxusních bytů stěhují venkované, kteří mnohdy neznají ani WC. Během třiceti let jejího vnitřního exilu Angola projde změnami, jež nevedou k suverenitě a demokracii, ale spíše k rozvratu a tahanicím o moc. I osobní identita se mění vlivem velkých dějin a neustále falšovat vlastní minulost je čím dál těžší. Postavy se mohou vydat cestou podrobného zbádání historie, na jehož základě si uvědomí, „kým jsou“, ale název knihy odkazuje i na možnost „zapomnění“, které je chápáno v osobní rovině kladně. Ludo má právo se izolovat a postupně zapomínat na těžkosti, kterými ji život častoval. Provokativní je pak otázka, zda nemají podobné právo zapomenout i celá etnika.

Petr Šmíd

K zemi hleď!

(Don’t Look Up)

Režie Adam McKay, USA 2021, 145 min.

Premiéra v ČR 24. 12. 2021 (Netflix)

Guardian nedávno otiskl anketu, kde se čtyři klimatičtí vědci pochvalně vyjadřují k filmu K zemi hleď!. Zatímco profesionální filmoví kritici satirický snímek o kometě, která se má srazit se Zemí, a lidstvu, které se tím nechce zabývat, většinou odsoudili, pro klimatické aktivisty bylo sledování očistným, terapeutickým zážitkem. Zoufalá potřeba vidět a slyšet alespoň ve fikčním filmu, že naše situace je opravdu nebezpečná a že média, politici a ekonomické elity místo toho řeší nesmysly, zřejmě stojí za úspěchem tohoto snímku nejen přímo mezi klimatology, ale i u značné části veřejnosti. Jako by dokonce bylo nepatřičné poukazovat na to, že je dramaturgicky velmi ledabylý, pramálo vtipný a hlavně že se 145 minut neustále točí okolo pár témat, která asi překvapí jen málokoho. Z některých komentářů to vypadá, že K zemi hleď! předává tak zásadní poselství, že bychom měli ignorovat všechno ostatní. Ve skutečnosti to tak samozřejmě není. K zemi hleď! je paradoxní případ depresivního crowdpleaseru. Závěrečné obrazy apokalypsy korunují vyprávění o tupém lidstvu, které tak dlouho přehlíželo očividnou hrozbu, až nakonec dostalo, co si zaslouží. Na destrukci Země se máme nakonec dívat s určitým zadostiučiněním ve stylu „My jsme to říkali, ale vy jste byli nepoučitelní“. Komplexní problémy současnosti převádí film na klasický, velmi primitivní příběh o vině a trestu. A právě proto je tak opojné ho sledovat.

Antonín Tesař

Cooking Sections

Salmon: Traces of Escapees

Moravská galerie v Brně, 3. 12. 2021 – 27. 2. 2022

Zahraničními hosty letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe, kteří společně tvoří pod názvem Cooking Sections. V nejvyšším patře Pražákova paláce je k vidění jejich audiovizuální instalace, jež je součástí dlouhodobějšího projektu zkoumajícího dopady lidského života na změnu klimatu. Jeho hlavním tématem je produkce potravin založená na extraktivismu, kterou Pascual a Schwabe demonstrují na praktikách intenzivního farmaření, konkrétně na chovu lososů. Zatímco v předchozím výstupu se autoři věnovali krmení ryb umělými barvivy, jež jim mají zajistit správnou, spotřebiteli očekávanou barvu, nyní ukazují, za jakých podmínek jsou lososi na velkých farmách ve Skotsku chováni. Instalace se skládá z osmikanálové videoprojekce se zvukovou stopou, jejíž součástí je i voiceover, poetickou formou vyprávějící o životě těchto ryb. Vizuální složka sestává z abstraktních kruhových a neustále se točících útvarů a působí doopravdy impozantně. V mém případě byla schopna vyvolat pocit uvěznění až závratě, a zintenzivněla tak obrazy velkých sítí plných rybích těl. Naopak patetický ženský hlas, jaký se v současnosti často objevuje v instalacích a zpravidla vypráví o neštěstích světa, vyzníval až rušivým dojmem. Autorské dvojici se každopádně nedá upřít, že je schopna vyvolat v divákovi silné emoce, a nikoli jen prostřednictvím informací na doprovodném letáku.

Marianna Placáková

Anna Bolavá

Ke dnu, Před povodní

Audiokniha, Témbr 2021

Romány Ke dnu a Před povodní završila Anna Bolavá svou „řečovickou trilogii“, načatou románem Do tmy. Zatímco Ke dnu na první díl navazuje jen lehce a to, že se jedná o volné pokračování, nám naznačí víceméně jen místo děje – tedy vesnice Řečovice – a několik postav, především místní lékař Marek Diviš, mezi druhou a třetí knihou je pouto těsnější. Oba díly totiž spojuje postava Hany Strnadové, která se s matkou po letech vrací do rodné vily a čeří stojaté vody místního života. Bolavá mistrně buduje panoptikum lidských osudů, často odkázaných na život na venkově, kde si skoro každý prožívá nějaké trauma. Občas má román až parodický nádech a trochu to vypadá, že autorka své postavy podrobuje různým druhům mučení. Ne náhodou jedovatí pavouci dovezení s várkou banánů z Brazílie zaútočí právě v Řečovicích. V rámci svérázného magického realismu Bolavá zapojuje do děje nejen lidské obyvatele, ale také figury až pohádkové – v románu Před povodní se dočkáme i proměny jedné z postav v říční vílu (ostatně jejím otcem není nikdo jiný než místní vodník). Pro každou z knih trilogie používá Bolavá trochu jiný způsob vyprávění. Zatímco Do tmy je rozfázováno obdobím sběru různých léčivých bylin, román Ke dnu je přerušován rozličnými odstíny bolesti, jak je vnímá Hana, a Před povodní je zase rozčleněno do čtyř kapitol, jimž vždy předchází fragment závěrečného rozuzlení ve stylu severských detektivek. Audioknihu Ke dnu načetli Simona Postlerová a Miroslav Táborský, Před povodní pak Dana Černá.

Tereza Zubatá

Sleater­-Kinney

Path of Wellness

LP, Mom + Pop Music 2021

Produkci americké indierockové skupiny Sleater­-Kinney, kterou po předloňském odchodu bubenice Janet Weiss tvoří zakladatelská dvojice zpěvaček a kytaristek Carrie Brownstein a Corin Tucker, lze charakterizovat slovy „hlučná“, ale také „klidná“. V polovině devadesátých let, kdy kapela začínala, vrcholila vlna grunge a v módě bylo střídání chytlavých melodií a ohlušujících riffů. Členky Sleater­-Kinney však nebyly pouze napodobitelkami tehdy zbožňovaných Sonic Youth. Poslech jejich desek byl vždy o trochu bolestivější – jako by testovaly, jak hlučné písně lze vůbec nahrát. A nutno uznat, že v tomto ohledu své vzory leckdy překonávaly. Zároveň jejich nahrávky nesměřovaly k experimentu, naopak, držely se punkového primitivismu. Rockerky z Olympie nehledaly nové cesty, po kterých by vykročily za počáteční horizont své tvorby. Přesto skupina nikdy nepůsobila vyloženě anachronicky. Když loni vydala novou desku spřízněná kultovní kapela Dinosaur Jr., jednalo se spíše o melancholickou připomínku dávných dob, kdy bylo cool nosit vytahané svetry a poslouchat kytarový hluk. Nahrávka Path of Wellness – již desátá v diskografii skupiny – touto nostalgičností netrpí, také už ale posluchače nezkouší, kolik hluku snese. Do zastřeného zvuku je spíše rafinovaně vtahován. Sleater­-Kinney jako by se snažily ukázat, že noise rock může znít jako indie pop a že hlučná produkce je vlastně uklidňující. Už tím, že nás zavádí do světa, kde vše probíhá v jiném tempu i rytmech.

Benjamin Slavík