Když čeští bratři Cyrus a Slovák překládali roku 1590 z latiny spis Jeana de Léryho Historie plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, Indiáni jejich představ bydleli v chalupách a na hlavě nosili péřové klobouky. Nad obojím se dnes pousmějeme, i když komičnost českého označení těchto dvou kulturních výtvorů nejspíš není stejného druhu.
Aťsi renesanční klobouk vypadal jakkoli jinak než dnešní, představa péřových klobouků ukazuje, jak málo nám k porozumění stačí slovní popis: nedourčená místa a nevyslovené údaje, kterými každé slovesné dílo ze své podstaty hýří, si k úplnému obrazu dotváříme na základě vlastní zkušenosti.
Když nám, studentům romanistiky, v dávných osmdesátých letech Oldřich Bělič v přednáškách z úvodu do literární vědy vykládal, jak si Kubánec představuje Staré bělidlo pod palmami a babičku ve sporém oděvu, plácali jsme se do kolen a říkali si, jak jsou ti Kubánci pitomí. Postupem času jsem bohužel seznala, že pitomá jsem taky já a ostatní na tom nejsou o mnoho lépe – jenom mají tu výhodu, že to někdy nevědí. Nesmysly si totiž přimýšlíme všichni a je jich tím víc, čím je nám vzdálenější svět, o kterém čteme či slyšíme.
S „chalupou“, slovem, které podle Elektronického slovníku staré češtiny v 16. století snad ještě označovalo prosté, zvláště venkovské obytné stavení nebo menší pronajaté hospodářské stavení s půdou, je to složitější. Pro označení amazonského komunitního obydlí domorodých národů se u nás dnes pomalu vžívá původní termín maloca, protože žádné české slovo nevystihuje stavbu, která je současně určitou indiánskou kulturní institucí. A k překladu neevropských obydlí už se slovo chalupa dá použít jen velmi obezřetně. Postupem času totiž získalo nádech národního svérázu, neboť každý přece ví, jak byly hezké ty „naše chaloupky české“. Stokrát si můžeme říkat, že slovo chalupa, podobně jako slovenské koliba, dost možná pochází z řeckého kalybé, a je tedy minimálně etymologicky univerzální. Na jeho češství nic nezměníme. Maloca se nedala a nedá přeložit směrem k nám, jenže chalupa se teď zase nedá přeložit na druhou stranu.
V brazilském překladu Divé Báry, k němuž jsem byla pozvána napsat úvodní slovo, se pro chalupu používá slovo chalé. Chalé je dům se šikmou střechou švýcarského typu, který se ujal v Brazílii 19. století jako součást romantizace venkovského života a pak i jako snadný evropský import pro bohatší vrstvy, jež se chtěly blýsknout svou „univerzální“ moderností. Urbanisté posléze začali tento typ domu zakazovat coby eklektický, falešně pitoreskní prvek brazilských měst. Bydlí-li obecní pastýř Jakub v chalé, je to trochu, jako by bydlel na chalupě – a patřil tak k těm, co si to můžou dovolit.
Jenže chalupou v Divé Báře problémy nekončí. Když Bára vzpurně přivolává pekelníka slovem „Čerte!“, není to totéž, jako kdyby vzývala ďábla. Měla sice vlastní hlavu a pro strach uděláno, ale nikdy nepřekročila rámec vymezený křesťanstvím. Ostatně, na Bářino volání přiběhne černá jalovička – a jméno spojené s ďáblem by své krávě asi nikdo nedal, na satanisty býval český venkov spíše chudý. A stejně tak když vyvržená Bára najde životního partnera v myslivci, není to totéž, jako by si brala honce. Němcová uměla skvěle pracovat s náznakem a symbolem, a do role lovné zvěře by Báru nikdy neobsadila. K dobrému řešení ovšem nevede ani druhý možný pól. Není-li Bářin nastávající manžel lovec, není to ani neškodný lesník typu „hajnýho“ z Krkonošských pohádek. I v této volbě Bára projevuje svou neochotu věřit pověrám. Jak víme koneckonců i z Babičky, do jejíhož světa existence různých sil mezi nebem a zemí patří, Viktorka sešla z cesty, protože ji uhranul černý myslivec. Bára je natolik vnitřně pevná, že zvládne i představu myslivce.
Podle obecného mínění je na překladu nejtěžší umět dobře cizí jazyk a vystihnout autorův styl. Trefit polohu, ovládat idiomatické vazby, znát reálie. Často se ale zapomíná na nenápadná úskalí všednodennosti a nepřenosnost slov, v nichž je uložen širší kulturní kontext. Divá Bára není ani divoška, ani divoženka, ani oběť cizích čar. Je divá, jako musí být divý její subtropický překladatel.
Autorka je portugalistka a překladatelka.