Obrana proti smrti?

Po třech letech od poslední sbírky Nebe – peklo – já (2018) přichází František Dryje s novou knihou, která nese jadrný název ­Neutečeš, vole! (2021). V „angažovaných“ sbírkách z po­čátku nového tisíciletí – Devět způsobů jak přijít o rozum (2012), Ach! Angažovaná poezie A. D. 2013 a Locus Debilis (2014) – vnímal autor především přízračnost, monstrozitu i idiocii českého politického světa. V nových sbírkách se obrací k intimnějším a věčnějším tématům, jako jsou vzpomínky, láska nebo smrt. Platí to i pro nejnovější titul. Ale takto jednoduše se z charakteristiky Dryjeho novinky vylhat nelze. Předně – jakápak témata? V poezii vše určuje básníkův způsob řeči. To řeč sama vymezuje téma i způsob formálního provedení. Zároveň je jasné, že k některým počitkům či obsedantním myšlenkám se autor vrací častěji než k jiným.

Slova mrznou v prachu

Výše zmíněnou tendenci nacházím především v rozsáhlé závěrečné básni, která dala sbírce jméno. Tato skladba se přelévá v dlouhých verších po stránkách knihy, a ostře tak kontrastuje se zbylými básněmi. Předchozím oddílům totiž dominují hlavně kratší, rytmicky a stroficky vynalézavě členěné verše. Báseň plyne jako široký vodní tok, vylévající se z meandrů řeči.

Mluvčí básně utíká, ale my nevíme, před čím ani kam. Ocitáme se uprostřed snového děje, v němž intenzivně zakoušíme „nutkavý pocit útěku“, ale nedokážeme se dobrat jeho prvotní příčiny. Hned na počátku čteme: „proplétám [se] školní chodbou, šatnou, věšákem s plnou hlavou, botníky, zelený zaoblený svetr (angorák)/ dodnes mě budí panik beznaděj“. Básník výrazně moduluje svoji promluvu – napíše „panik beznaděj“, nikoli „panika a beznaděj“. Schopnost poddat se okamžitým zábleskům mysli charakterizuje výrazně Dryjeho poezii: „utíkám, běžím, podlézám, v té zimě a na území pochcípaných rukavic, krahujec sedá na můj prst“. Mluvčí jako by prchal před svým vlastním dechem, který jej ale nakonec vždycky dožene. Vrstva osobní paniky se mísí s vrstvou paniky společenské: „omyly z cest, úniky z dětství, kastrační rituály, svěcení cara/ (…)/ pamlsky stád ti stát zaplatí rád/ (…)/ kdo tluče obruč, tomu zvoní strana“. Z veršů, které vyjadřují osobní, možná tísnivou situaci, se náhle stávají podivně pokroucené slogany a hesla.

Dryje je básník, pro kterého je aktuálnost důležitá. Nepřekvapí nás, že se brzy objeví verš, v němž „Orfeus hraje na covid“. A víme, že současná pandemická situace se o Dryjeho básnickou skladbu přinejmenším otřela. Před čím se tedy utíká? Rozhodně i před idiocií lidského ducha, byť to trochu zní jako poněkud povinné láteření: „jak před nejvlastnějším lénem blbství utéct,/ nevím“. Možná se báseň snaží postihnout všemožné druhy útěků: před sebou samým, před vědomím vlastní smrti, před přízrakem dětství, před peklem, jímž nám jsou ti druzí. Všechny tyto rozběhy se v titulní básni přelévají, vracejí, prchají, navracejí zpět, aby nakonec zaznělo, že „slova (tak)/ triviálně mrznou v prachu“. Je jisté, že nutkavou paniku zřejmě zafixovat slovy úplně nelze, pouze popustit uzdu slov, ponechat řeči vládu nad rozumem, abychom se skrze řeč dozvěděli, co v propastech nás samotných vlastně dřímá.

Život jako série chybných úkonů

František Dryje je vyhraněný básník s nezaměnitelným a dobře rozpoznatelným „stylem“. Básník výrazného jazykového gesta, které je pevně zakotveno v tradici české poezie. Dryje jazyk pokouší, napíná, devalvuje ho, nechává vyvstat oslňujícím básnickým obrazům, ale zároveň neustále střídá různé rejstříky řeči. Od archaizujících, téměř knižních promluv přes obecnou češtinu až k vulgarismům a jakémusi snovému argotu. Dryje je řečový performer, žonglér, občas až kabaretiér. Hned v prvním oddílu sbírky, nazvaném Sentimenty, se každá báseň stává samostatným „stand­-up“ výstupem, který je variací na předem zvolené téma. Básník pak téma rozvíjí tu více, tu méně patřičnými asociacemi, záslechy, průpovídkami i obraznými vtipy. František Dryje se snaží postihnout totalitu existence a systematicky rozvíjí v každé básni tohoto oddílu zamlčené téma či skrytou událost, které jej ale zjevně hluboce ovlivnily. Mnoho ze „sentimentů“ pochází zřejmě z dětství či mládí. Z tohoto oddílu na mne velice zapůsobila báseň „Takzvané zlo/ Nepokradeš! (I)“.

Text plíživě fázuje příběh, který je ve své banalitě nadreálný a přeludný. Autorovi věnuje jeho známý nečekaně vzácný kámen a to mu připomene dávné trauma. Podezření, že před lety mu tento známý ukradl jiný kámen a tímto „darovacím“ gestem se snaží ulevit svému svědomí. Copak lze o něčem takovém napsat báseň?! Akt zcizení nabývá v Dryjeho podání plíživě paranoidní podoby. Básník různě prodlužuje a zkracuje verše, aby dosáhl zvláštního efektu – jako by událost neustále oscilovala v pisatelově mentální smyčce a on ji byl nucen prožívat znova a znova: „krev není soda, ale/ temná hmota/ kde závist tříská neúplnou duší o zeď“. Realita se stává tíživou. Naše chybné úkony a jednání v ní zanechávají psychický otisk, který nás pronásleduje ještě mnoho let poté. Sám autor nakonec dochází k poznání: „budí se vnitřní zřec a/ uvádí mě/ k pochroumané mysli/ zloděje­-nešťastníka/ jenž prostě/ konat/ musel“. Báseň je pozoruhodná tím, že postihuje jev, s nímž se v životě setkal nejspíš každý z nás, ale jeho podstata je svým způsobem nesdělitelná. Jako by se za každým životním okamžikem tyčil průhledný stín, který nás ovlivňuje a brání nám se z jeho moci vymanit. Poezie jej pojmenuje a tím zvýrazní, takže jej konečně můžeme spatřit.

Časový palimpsest

Další básně i zbylé oddíly sbírky už pro mne mají půvab především v jednotlivostech. Zmínil jsem „performativnost“ Dryjeho řeči i autorského gesta – zdá se mi, že mnohé básně by se vyloženě hodily pro hlasitý přednes, že te­prve hlasovou interpretací autora samotného se jim dostane témbru, který ospravedlní některé schválnosti. Dryje třeba napíše: „Všechno zlé je pro něco modré“. Známé rčení je převedeno do obrazné roviny a tím získá nový život. Přesto je to trochu banální. Jindy zas: „hoří mé dušné zámky“. Zároveň se ale do těchto nutkavých „přeřeknutí“ mísí i záznamy, které mají schopnost postihnout už zmíněné nesdělitelné okamžiky: „nejprve nalámeš suché/ větve borovic/ se střapci jehličí/ od slabých drobných/ k tlustým co koňská ruka/ (…)/ nikdy jsem nechápal/ jak to zlý/ pragmatický otec udělal (přivázal palici, co sama/ buší o strom? to/ sotva)“. Opět – vzpomínka z dětství? Podivná a tajemná, sotva slyšitelná samomluva, která jen tak tak prokluzuje mezi řádky? Obojí je možné. Když ale hned v následujícím verši básník přispěchá s pokrouceným „perpetum debile“, mám pocit, že si autor nemůže pomoci a ten vtip zkrátka musí říct.

Mluvil jsem o různých stylistických vrstvách Dryjeho básnické řeči. Ty ale zjevně souvisejí i s vrstvami času, které jsou pro básně v nové sbírce charakteristické. Autor v jednu chvíli hovoří hlasem z dávných dob, vzápětí se ale přepíná do aktuálních rejstříků soudobé češtiny. A tyto vrstvy se uvnitř mnohé básně všelijak mísí, stírají, zavinují do sebe. Za všechny mohu citovat báseň Do dna: „Tenkrát se chodilo/ pro uhlí postrkem/ a naftu nosil putykářům obecní/ blb“. Za chvíli se však ozve: „ty jeden developere/ posraná!/ hlaholil strejda/ Mejerchold/ a plácnul mandu/ že se jak dlouhá/ bílá míle/ chytila super hrubé zdi“. Verš v mnohém postihuje Dryjeho básnický styl této sbírky. Básně působí jako časové palimpsesty, v nichž překryté starší vrstvy času prosvítají skrze ty novější. Asi jako když se ze zdi sloupávají různě navrstvené omítky a koexistují spolu. Možná právě to je klíč k poetice nové sbírky. Dvě časové roviny, mezi kterými je napjato lano, po němž můžeme jako čtenáři přecházet: dětství a smrt.

I když – není to zcela jednoznačné. Jednoznačnější je myslím skutečnost, že všechny tyto strachy se ukládají pouze uvnitř našeho já. Ve chvíli, kdy zemřeme, přestane celý náš rozlehlý mentální svět existovat. Zdá se, že tomuto poznání nelze utéct, ale je možné si jej uvědomovat a přetvořit jej. Snad to je jediný způsob, jak nebýt paralyzován. Nakonec se dá utéct jen k sobě samému. Z podobných zjištění se Dryjeho zatím poslední kniha napájí. A byť nedosahuje takové komplexity jako předchozí Nebe – peklo – já, jedná se o poezii, která svým výrazem, odhodláním i jazykovou vervou ční nad většinou současné české básnické produkce.

Autor je básník a literární kritik.