Počátkem roku se toho v zemích bývalého Sovětského svazu zpravidla moc neděje. Nový rok se oslavuje poměrně bouřlivě, účastníci se z něj vzpamatovávají i několik dní, pak přijdou pravoslavné Vánoce a ti nejvytrvalejší slaví i pravoslavný Nový rok. V Rusku tak mají volno až do 10. ledna. Letos byl ale začátek roku na události velmi bohatý. Ty hlavní se odehrály překvapivě v Kazachstánu, který byl často vydáván za premianta střední Asie. Jenže zdražení zkapalněného ropného plynu (LPG), který pohání většinu kazašských aut, vyvolalo výbuch nespokojenosti po celé zemi. Následné rabování v největším městě Almaty, střelbu do demonstrantů a pozvání ruských vojsk do země si asi vybaví každý, kdo v poslední době alespoň občas sledoval zprávy. Co se vlastně stalo, se snažil popsat server Meduza v rozhovoru se socioložkou Dianou Kudajbergenovou z univerzity v Cambridge, publikovaném 7. ledna. „Protestní nálady existovaly v zemi už dlouhou dobu. Lidé byli nespokojení, režim občas někde ustoupil, ale tyto ústupky nebyly dostatečné, aby uspokojily rozladěnou část obyvatelstva. Že budou protesty tak masové, ale nečekal nikdo,“ říká Kudajbergenová. Socioložka upozorňuje, že i vzhledem k tomu, že Kazachstán je mimořádně velká země, nebyl protest zdaleka jednotný a lišil se i v míře přítomného násilí. Ve městech, jako jsou Žanaozen nebo Aktobe, se podařilo rabování zastavit na samém začátku. Místní lidé dokázali všem vysvětlit, že nynější zápas se vede za „namys“, což v kazaštině znamená důstojnost. Jinde bohužel dav využil možnost, která se před ním otevřela. Režim vypadal velmi stabilně, dokud byl prezidentem Nursultan Nazarbajev, bývalý první tajemník komunistické strany Kazachstánu z dob Sovětského svazu, který se stal prvním prezidentem samostatného Kazachstánu a postupně vybudoval personalistický autokratický režim, v němž zlikvidoval veškerou opozici. Tomu je nyní 81 let a kvůli zdravotním problémům odstoupil z postu prezidenta před dvěma roky, i když si nechal doživotně post předsedy Bezpečnostní rady, díky němuž ovládal všechny silové složky. Získal oficiální titul Vůdce národa a hlavní město Astana bylo přejmenováno na Nursultan. Do určitého okamžiku měl Nazarbajev velkou institucionální i symbolickou moc, v posledních měsících se však situace začala měnit. „Všechny ty sochy, přejmenovávání měst a ulic, to už nebyl kult osobnosti, ale imitace. To dělaly elity, nikoli obyvatelstvo,“ říká Kudajbergenová.
Jak je vůbec možné, že v zemi s takovými zásobami plynu a ropy vypukly protesty kvůli zdražení LPG? Tím spíše, když šlo o zvýšení ze tří na šest korun za litr paliva? Tím se zabývá komentář ekonoma Dmitrije Prokopfjeva v listu Novaja gazeta z 9. ledna. Kazachstán byl vždy miláčkem mezinárodních ratingů. V žebříčku Global Competitiveness Index obdržel pěkné 35. místo, hned za Českou republikou, a dokonce před Portugalskem. Rusko je na 45. místě. Objem HDP vyrostl z 11,4 miliardy dolarů v roce 1993 na 190 miliard v roce 2021. Daně jsou jedny z nejnižších mezi republikami bývalého Sovětského svazu. V indexu ekonomické svobody, který vytváří list Wall Street Journal a Heritage Foundation, zaujímá Kazachstán 34. místo vedle Německa a Norska. Rusko je na 92. místě. Pokud je vše tak ideální, proč se stalo rozbuškou protestů zdražení plynu o tři koruny? Podle průměrné výše výplaty je Kazachstán v rámci postsovětských republik na třetím místě po Rusku a Bělorusku. To znamená, že průměrný plat v Kazachstánu je 488 dolarů měsíčně, přičemž ceny rostou rychleji než v Rusku, kde je průměrný plat 739 dolarů. Potraviny v Kazachstánu zdražily v roce 2020 o 11,3 procenta a za jedenáct měsíců minulého roku o 10,9 procenta. Trh s luxusním zbožím ovšem vyrostl o hezkých deset procent. Ekonomický model Kazachstánu není zdaleka tak moderní, jak se může zdát. V zásadě jde o dohodu mezi vlastníky surovinného byznysu a majiteli země. „Moc garantuje, že lidé budou pracovat za minimální mzdu, což byznysu umožňuje snížit výdaje výměnou za loajalitu. Sedmdesát procent těžby ropy přitom kontrolují zahraniční společnosti. Třetinu ovládají americké společnosti, čínské a evropské firmy mají kolem sedmnácti procent. Kazachstán těží asi čtyřicet procent podílu světové těžby uranu. Ale jedenáct ze třinácti těžebních společností patří firmám z Ruska, Číny, Francie nebo Kanady,“ píše Prokopfjev. Rodina někdejšího prezidenta Nazarbajeva na tom pochopitelně netratila. Jejich zahraniční nemovitosti v Británii, USA nebo Francii mají hodnotu téměř půl miliardy dolarů. Aby byl systém udržitelný, musel ho provázet neustálý ekonomický růst – jen tak mohli i ti, kteří neměli přístup k rentě z nerostného bohatství, pocítit zlepšování své životní úrovně. Jenže covidová krize tento model úplně narušila. Majitelé vrtů a dolů nadále bohatli, kdežto ostatní chudli. Stejně jako v Rusku i v Kazachstánu vznikly dvě ekonomiky. Ta, která je zaměřená na export minerálních zdrojů, vcelku prosperuje. Druhá, spotřební část ekonomiky, v níž pracuje naprostá většina obyvatelstva, funguje úplně jinak. Tito lidé růst cen ropy a plynu na světových trzích nijak nepocítili. Spekulovat na téma, kdo nebo co zapříčinilo výbuch nespokojenosti v Kazachstánu, je oblíbený sport. V českém prostředí se vžila metafora ohledně „bratrské pomoci“, to když Rusko poslalo na základě žádosti prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva do země asi tři tisíce vojáků. V zemi, která má 19 milionů obyvatel, to z vojenského hlediska ale prakticky nic neznamená. Může to být nicméně signál pro kazašské elity, které si v rámci protestů začaly vyřizovat vlastní účty. „Stojíme za prezidentem Tokajevem a jsme ochotni poslat i vojáky,“ tak zní vzkaz Moskvy.
