Politické školení skautek a skautů

Na sklonku roku 2021 se dostala na knižní trh publikace Michala Klímy Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté. Její autor na sebe před časem upozornil polemikou s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem o povaze normalizace. Kniha vyšla jako společný projekt organizací Junák – český skaut a Člověk v tísni v nákladu 21 tisíc kusů, a jak uvádí web, byla distribuována jako „jeden z bonusových materiálů do všech škol zapojených do Měsíce filmu na školách 2021“. Kniha, kterou podpořila realitní developerská firma Park Kbely, je členěna do desítky tematických kapitol, zachycujících jednotlivé schůzky skautské družiny, kde vedoucí vykládá dětem o minulosti, případně skaut či skautka přednese referát na dané téma. Je ale zarážející, že onen skautský vůdce nevybízí své posluchače k diskusi, nikdy se nezmíní, že něco nevíme, že existují různé názory. Reakce jeho hypotetického skautského publika se potom nutně redukují na výkřiky „to je šílený“, „to je fakt děsivý“.

Mylné učení

Klíma označuje v závěrečném rozhovoru za svůj hlavní cíl „popsat, co bylo na komunistické vládě nejodpornější a z čeho to vzniklo“. K tomu dodává, že chce poskytnout čtenáři souvislosti moderní historie, neboť ty nám ve škole pro „spoustu dat a jmen“ unikají. Předně je třeba zdůraznit, že základní slabinou knihy je právě absence souvislostí, tedy proč „komunismus“ vůbec vznikl. Podle autora, zdá se, byl svět v pořádku, dokud se neobjevil Karl Marx. Ten vymyslel mylné učení, v němž vyzval dělníky, aby vyhnali buržoazii, „začali továrny, ve kterých pracují, řídit sami“, a „bohužel jeho myšlenkám spousta lidí uvěřila“. Abychom porozuměli historii komunistické myšlenky, nesmíme ale zapomínat, že touha po sociální spravedlnosti a představa, že by mohl vzniknout ráj na zemi, je tak stará jako lidská civilizace. Stejně tak Marx nevymyslel ani třídní konflikty, docházelo k nim i bez něho. Mnohé továrny a dělnické čtvrti 19. století byly místem, kde by se většina Klímových mladých posluchačů opravdu roztřásla hrůzou.

Vedle minimální pozornosti věnované sociál­ním poměrům 19. století kniha vůbec nezohledňuje první světovou válku. Zatímco u zro­­du „komunismu“ jsou viníci jasní, první svě­­tová válka se tak nějak objevila a viníky zřejmě podle autora neměla. Přitom její prožitek byl pro radikalizaci části evropských sociálních demokracií klíčový. Divil by se někdo touze lidí po čtyřech letech válečného pekla potrestat vládce velmocí, jež válku způsobily, a svrhnout systém, který ji připravoval?

Autorův historický výklad je navíc doprovázen řadou faktických chyb. Patří k nim například tvrzení, že Lenin ze Švýcarska „napsal německému císaři, že když mu dá peníze a pomůže jemu a jeho spolupracovníkům tajně do Ruska, zorganizuje tam revoluci“. Lenin císaři nepsal, jednání probíhala mezi švýcarskými sociálními demokraty pověřenými Leninem a německým velvyslanectvím v Bernu. Německý císař se o všem dozvěděl, až když byl vlak s Leninem v půlce Německa. Také víme, že součástí jednání nebyl žádný finanční dar bolševikům. Podobně je nepodložené tvrzení, že Lenin v roce 1918 „nechal povraždit cara a jeho rodinu“. V odpovědi na otázku, kdo vydal rozkaz k popravě v situaci, kdy hrozilo, že internovaný car bude osvobozen bílými, nejsou dodnes historikové jednotní. Podle některých se jednalo o iniciativu místních bolševiků v Jekatěrinburgu, místě carova věznění, podle jiných šlo o přímý, byť v pramenech nedoložitelný rozkaz bolševického vedení. Autorovo tvrzení, že „se sovětským vůdcem Josifem Vissarionovičem Stalinem si zpočátku Adolf Hitler dobře rozuměl“, netřeba komentovat. Ke čtenáři se pochopitelně nedostane informace, že mnozí komunisté hynuli od roku 1933 v nacistických koncentračních táborech. Místo toho se dočteme, že koncentrační tábory nevymyslel Hitler, ale už ruští bolševici. To je opět omyl, neboť koncept koncentračního tábora i pojem samotný vznikl během války Angličanů proti jihoafrickým Búrům. Autor se nevěnuje ani nacistickým represím proti KSČ. Bez toho ale nepochopíme, proč do této strany vstupovala s takovým nadšením generace Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka nebo Ivana Klímy.

Komunisté zakázali

Vyslovenou karikaturou je zobrazení „komunismu“ v Československu. Čtenář se musí divit, jak to, že se takové příšerné zřízení po pár měsících nerozsypalo. Klímův „komunismus“ je samozřejmě po celých čtyřicet let skoro neměnný. Z obrázku především vypadávají šedesátá léta. Teprve v souvislosti s rokem 1968 zmiňuje, že se „točily dobrý filmy“ a začaly „vycházet knihy spisovatelů (…), který dříve zakazovali“.

Kniha je plná obratů „komunisti zakázali“, „uvěznili“, „zotročili“, „zavraždili“. Tím, že ve všem špatném jsou činitelem komunisté, je obraz jednotlivých historických událostí až nesnesitelně zjednodušený. Příkladem je tvrzení, že „17. listopadu nechali tvrdě rozehnat pochod studentů“. Víme, že rozhodnutí zásahu na Národní třídě nepadlo v ÚV KSČ ani v politbyru, ale že se jednalo o iniciativu buď špičky, nebo nižší složky StB. Autor přesto raději označuje za tvůrce zásahu zjednodušeně „komunisty“, místo toho, aby se trápil úvahami na téma, kdo rozkaz vydal. Podobně prohlašuje, že „komunisté zakázali Jaroslava Seiferta“, „byli zděšení“, když dostal v roce 1984 Nobelovu cenu, a jen proto nechali vydat knihu Seifertových vzpomínek, ale i tu zcenzurovali. Nedozvíme se však, že Seifertovy knihy vycházely v normalizačním Československu vyjma let 1971 a 1975 každoročně a básník byl v mládí členem KSČ.

Zkreslující je i rozlišení mezi „komunisty“, kteří páchají zločiny, a „běžnými občany“, kteří jsou jejich obětí. Když Klíma píše, že za Husáka spousta lidí ztratila zaměstnání, neřekne, že v drtivě většině se jednalo o vyloučené a vyškrtnuté členy KSČ. Podobně ne­­uvede, že i mezi prvními signatáři Charty 77 byla vyloučených členů KSČ více než polovina. Z četby knihy se navíc zdá, že téměř každý skaut má v rodině disidenta, polického vězně, kulaka nebo emigranta. Pedagogická zkušenost z dnešního školství je ale jiná. Obvykle se ve třídě na otázku, kdo má v rodině někoho pronásledovaného před rokem 1989, přihlásí zlomek žáků.

Černobílé příběhy

Klíma staví proti komunistickému temnu dnešní v zásadě bezproblémovou „svobodnou“ současnost. Asi nezná výrok Ludvíka Vaculíka, že komunismus zmizel, ale zůstávají příčiny, z nichž vznikl. Členové jeho fiktivní skautské družiny jezdí lyžovat do Švýcarska, ale není mezi nimi nikdo, kdo si to nemůže dovolit. Sice si všimnou, že Marx na obrázku „je zarostlý jako bezdomovec, který u nich na rohu před obchodem pije pivo“, ale už je nenapadne se tázat, zda je v ­pořádku, že existují bezdomovci. Kniha nepředpokládá, že by se měl oddílový vedoucí vyrovnat s případným dotazem skautů a skautek, proč jim rodiče či prarodiče vyprávěli, že snadno získali panelákový byt nebo že nebyly exekuce.

V posledním desetiletí se mnozí čeští historikové a zejména edukační oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů s úspěchem pokouší tento černobílý, emocionální a démonizující obraz minulosti problematizovat a přispět k tomu, aby byla diskuse kritická a věcná. Přečtení Skautských pátrání však jen utvrdí polistopadové vítěze v mýtu o svobodě a rovných příležitostech, kdežto u těch, kteří se zařadili mezi poražené, posílí představu o tom, že bylo kdysi dobře. Organizace Junák – český skaut by udělala lépe, kdyby vydala sborník historických dokumentů o skautské organizaci během 20. století. I v její historii se málokdy najde černobílý obraz bestií, obětí, hrdinů a kolaborantů. I skauti chtěli po válce budovat socialismus, byli nadšeni ze Sovětského svazu a v roce 1968 podporovali Dubčekovo vedení. Naopak KSČ nebyla vůči skautské organizaci jednotně odmítavá a mnozí komunisté považovali její zrušení za velkou chybu. Ostatně mezi předválečnými skautskými sdruženími byli též takzvaní socialističtí skauti, pacifistické oddíly Lesní moudrosti nebo feministické skautky. Doufejme, že český skauting jednou objeví i tyto své kořeny.

Autor je historik a sociolog.