Jihoafrický arcibiskup a ikona boje za lidská práva Desmond Tutu nedávno zemřel ve svých devadesáti letech. Zanechal po sobě ideu rovnocenné celosvětové společnosti, v níž se nebude hledět na původ, náboženství ani sociální postavení jednotlivce.
Když bylo Desmondu Tutuovi dvacet tři let, začal vyučovat na střední škole pro černošské obyvatelstvo v Johannesburgu, kde více než dvě dekády zůstával zcela v ústraní. Během těchto let se rasová oprese stala všudypřítomnou, což vedlo k tomu, že vystoupil se svými názory na veřejnost. Ostentativně se vzdal učitelského postu a stal se čelným představitelem boje proti apartheidu, který ovládal mezilidské vztahy v Jižní Africe v letech 1948 až 1991. Tento systém označoval Tutu za nehumánní segregaci – založenou na vědeckém rasismu 19. století –, jejímž účelem je drtivá diskriminace části obyvatelstva ve všech každodenních aktivitách či sférách, a bojoval proti němu nejen na mezinárodní úrovni, ale také přímo v Jihoafrické republice, kde organizoval vždy striktně nenásilné pochody za lidská práva a svobody. Z pozice angažovaného intelektuála opakovaně připomínal a oslavoval postavu mladého novináře a aktivisty za rasovou rovnost Stevea Bika (1946–1977), jenž byl během výslechu chladnokrevně zavražděn jihoafrickou policií.
Ubuntu – naprostá rovnost
Desmond Tutu byl celý život blízkým přítelem Nelsona Mandely, s nímž sdílel neochvějný názor, že lidstvo musí žít v míru a jednotě. Oba držitelé Nobelovy ceny za mír (Tutu byl oceněn v roce 1984, Mandela o devět let později) se stali tvářemi svobodné Jihoafrické republiky, založené na sdílení lidské zkušenosti. Chtěli tak přispět k vytvoření společné paměti národa složeného z mnoha etnických skupin, z nichž každá má mít možnost se vyjádřit (což bylo a stále zůstává problémem některých subsaharských států). Tutu se stal v roce 1995 prezidentem Komise pravdy a usmíření (Truth and Reconciliation Commission), která neměla za úkol odsuzovat strůjce apartheidu, ale dát slovo obětem rasové nenávisti. Viníci nebyli pranýřováni, ale vyslyšeni a mělo jim být odpuštěno. Tato idea přitom existovala ještě před samotným etablováním apartheidu. Tutu byl totiž jedním ze zastánců myšlenky ubuntu neboli filosofie naprosté, nevyvratitelné rovnosti mezi lidmi po celém světě a přináležitosti každého člověka k lidské populaci. Tento ústně tradovaný myšlenkový směr z první poloviny 19. století se stavěl proti segregaci lidských bytostí a přinášel obraz otevřené společnosti, neboť tolerance a jednota podle nauky ubuntu dalekosáhle přesahuje jednotlivce s jejich odlišnostmi. Hlavní myšlenkou ubuntu je fakt, že jsme, kým jsme, díky druhým a zároveň skrze druhé, z čehož nevyvratitelně vyplývá, že musíme tedy existovat pro druhé, stejně tak jako oni existují pro nás.
Desmond Tutu byl považován za svatého muže, ale také za radikální a problematickou postavu. Není tudíž divu, že byl kritizován některými konzervativnějšími křesťanskými představiteli. Byl totiž zarytým zastáncem práv gayů. Otevřeně vyjadřoval podporu LGBT+ hnutí a stavěl se proti homofobii, která je dodnes palčivým tématem v několika subsaharských státech. Nebál se navíc veřejně vyhraňovat vůči samotné koncepci náboženství. Jistě si vzpomeneme na jeho známé přirovnání: „Náboženství je jako nůž, můžete ho použít na chleba, nebo ho vrazit svému bližnímu do zad.“ Stejně tak provokoval znevažováním náboženství, které si uzurpuje monopol na boha: „Boží láska je tak obrovská, že nemůže stát na straně jakéhokoli konfliktu a nepatří žádnému náboženství.“ Pro některé byl vizionářem nového náboženství založeného na nenásilí a životodárné snášenlivosti, pro jiné až příliš přísným kritikem, jehož jediným cílem bylo otřást neochvějnou institucí církve. I přes tyto neshody se stal v roce 1986 prvním černošským arcibiskupem Kapského Města.
Respekt vůči druhému
Tutu, jemuž se přezdívalo The Arch, měl také velice příkrý vztah k Izraeli. Ačkoli tvrdil, že židovský stát má své výsostné právo na existenci, a dokonce nabádal arabské státy, aby uznaly jeho hranice, nikdy Izraelcům neodpustil, jakým způsobem zacházejí s Palestinci. Často tento okupační vztah přirovnával k jihoafrickému apartheidu. Svým postojem si tak znepřátelil řadu představitelů arabských národů a zároveň byl nejednou nařčen z protiizraelských postojů, či dokonce z antisemitismu. V neposlední řadě pak vystoupil proti politice utlačování zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho, který byl sice významným bojovníkem za osvobození afrických států od evropské neokoloniální nadvlády, ale zároveň jedním z nejkrutějších tyranů moderní doby. Kvůli jednoznačně repulsivnímu přístupu k tomuto kontroverznímu politikovi se proti Tutuovi postavila celá řada subsaharských intelektuálů, kteří toužili po tom, aby africké státy nadobro opustily západní sféru vlivu.
Přes všechnu kritiku, která se na něj snášela, lze Desmonda Tutua považovat za jednu z nejvýznamnějších postav novodobých světových dějin. Stál za zrodem moderní jihoafrické společnosti, která už nepovažuje faktickou rovnost mezi obyvateli za nedosažitelný ideál, a po celý život byl ztělesněním respektu vůči druhému – se vším, co to nutně přináší.
Autor je doktorand v Ústavu románských studií FF UK a specializuje se na subsaharské kultury a literatury.