Soutěžní reality show RuPaul’s Drag Race v loňském roce odstartovala řadu lokálních mutací. Potvrdila tím status pořadu, který do velké míry proměňuje podobu dragové kultury. Jedním z klíčových témat, jež v poslední době řeší, je zastoupení různých forem dragu a rozmanitých queer identit.
Stále populárnější soutěžní queer reality show RuPaul’s Drag Race se v loňském roce definitivně stala globální značkou se spoustou lokálních franšíz. Neuplynul snad jediný týden, kdy by předplatitelé VOD kanálu Wow Presents Plus, který je provozován produkční společností World of Wonder, zodpovědnou za Drag Race, nemohli sledovat premiéru alespoň jedné nové epizody některé z jeho mutací. Už v minulých letech odstartovala kanadská, thajská, britská nebo holandská verze, z nichž většina loni přišla s novými sezónami, přibyly k nim australsko-novozélandská, italská nebo španělská a ve výhledu do letošního roku jsou navíc ještě francouzská, filipínská nebo mexická. Ještě se tak upevnila pozice Drag Race jako značky, která reprezentuje queer komunitu, ale má obrovskou popularitu i mimo ni. Tato show ohromně zpopularizovala drag jako formu performance, avšak zároveň ji výrazně proměnila. Kolem těchto dvou motivů se točila také většina debat, které se loni kolem globální rodiny Drag Race vyrojily.
Z barů na internet
Stále omílané a do velké míry samozřejmě pravdivé tvrzení, že Drag Race pomáhá zviditelňovat drag a queer kulturu, je potřeba vnímat v souvislosti s tím, jak se vyvíjí samotný diskurs kolem queer lidí a jakou roli v něm drag hraje či má hrát. Významný, ale také kontroverzní americký teoretik Moe Meyer v jednom z esejů knihy An Archaeology of Posing: Essays on Camp, Drag, and Sexuality (Archeologie posingu. Eseje o campu, dragu a sexualitě, 2010) tvrdí, že gay subkultura jako něco skutečně komunitního do velké míry mizí s nástupem internetu, konkrétně s online seznamkami a webovou pornografií. V dobách před stonewallskými demonstracemi, ale i po nich se neviditelná nebo přímo šikanovaná sexuální menšina sdružovala ve speciálních barech a na dalších místech, která sloužila jako iniciační prostor do „gay“ životního stylu. Klíčovou úlohu v těchto iniciacích hrál právě drag, jenž je ústřední uměleckou artikulací fenoménu camp, který zase Meyer definuje jako „produkci společenského zviditelňování gayů“. Dnes naproti tomu mladí gayové mohou veškeré kontakty a sexuální i kulturní iniciaci získat online a vůbec nemusí podobná místa vyhledávat. Řada z nich se dokonce od campového dědictví gayů distancuje nebo jím přímo pohrdá. Meyer má pravdu v tom, že dnešní drag (nejen) skrz RuPaul’s Drag Race reprezentuje mnohem rozptýlenější a virtuálnější komunitu. Za posledních několik let se ale ukazuje, že drag je pro škatulku „gay“ identity příliš široký.
V roce 2010, kdy Meyerova kniha vyšla, se vysílala teprve druhá sezóna amerického RuPaul’s Drag Race, který by se dal prohlásit za emblém dragu v internetové éře. Namísto vystoupení nebo módních přehlídek odbývajících se v gay barech a diskotékách před živým publikem se tu drag queens prezentují v talentové soutěži, jejíž disciplíny se s každou další sezónou čím dál víc odvozují spíše z mainstreamových médií než z tradice samotných drag show. Soutěžící musí absolvovat nacvičení muzikálové a herecké scénky, imitátorskou přehlídku Snatch Game nebo vytvoření šatů podle zadání. Nároky na oblečení, které soutěžící předvádějí na konci každé epizody na pódiu, se přizpůsobují požadavkům kladeným na špičkové módní přehlídky.
House jako talentový inkubátor
V posledních několika sezónách hlavní řady klasické americké RuPaul’s Drag Race je zjevné, že drag queens se nárokům přizpůsobily a jdou do soutěže vybavené velmi nákladnými a pro danou příležitost připravenými obleky, ale v řadě případů také taneční, pěveckou nebo hereckou průpravou. Celá scéna performerů kolem Drag Race se profesionalizovala a standardizovala přesně na míru RuPaulovi a dalším členům poroty jeho soutěže. Perfektním dokladem toho je kolektiv House of Avalon, který má něco z klasických drag houses, tedy společenství drag performerů, kde zkušené queens zaučují nováčky, ale reálně funguje jako inkubátor talentů připravovaných na kariéru odvozenou právě od úspěšného účinkování v Drag Race. Ostatně finalistky dvou posledních sezón soutěže Gigi Goode a Symone pocházejí právě z této stáje.
Na profesionalismus a standardizaci se snaží naskočit i lokální verze soutěže, které mají vesměs velmi uniformní styl. Ten začíná už u moderátora a poroty – v anglickojazyčných mutacích je zpravidla hlavní hvězdou sám RuPaul, u ostatních je to některá z místních drag queens, která ale zpravidla přebírá od RuPaula nejen ikonické hlášky spojené s jednotlivými fázemi soutěže, ale často ho i vysloveně napodobuje. Stejná zůstává i povaha výzev a nároky, jež jsou na soutěžící kladeny. Když se v některé franšíze objeví nějaká specifika místního dragu, je to spíš mimoděk nebo navzdory celému formátu.
S tímhle posunem souvisí i to, že drag se celkově přesouvá z živých vystoupení na sociální sítě, a tím pádem z lokálních scén před globální publikum. V posledních několika letech se v soutěži objevují mladé drag queens, jejichž kariéra se soustředí právě na sebeprezentaci na internetu – což pandemická éra, která připravila spoustu klasických drag performerů o možnost vystupovat, ještě podpořila. Ostatně vítěz aktuální sezóny britského Drag Race, devatenáctiletý performer vystupující pod jménem Krystal Versace je význačným příkladem obou trendů – osobnost zakládající si na perfekcionistickém vzhledu a znalostech současné módy, která si udělala jméno zejména na sociálních sítích. To, že drag se dnes stále více stává virtuální záležitostí, která se reformuje do podoby mainstreamové zábavy, je podstatné jako pozadí i pro další téma, které v souvislosti s RuPaulovou značkou v posledním roce výrazně rezonuje. Je to diverzita uvnitř samotného dragu, která kopíruje diverzitu v rámci celého LGBTQ+ spektra.
Reprezentace a individualita
RuPaul’s Drag Race byl přitom dlouho pořadem velmi uniformním – a to i z hlediska forem dragu, které tu dostaly prostor. Vystupovali tu v podstatě výhradně gayové reprezentující ženský gender. Prostor v něm nedostaly kategorie ženského dragu jako drag king (cis žena stylizovaná do mužského genderu) nebo female queen (cis žena stylizovaná do mužského dragu), ale kupodivu ani trans drag queen a zřídkakdy nebinární drag queen. Naprosto výjimeční jsou dodnes i genderqueer performeři, kteří kombinují znaky obou genderů dohromady. Mimo hlavní soutěž se objevilo nanejvýš několik málo vousatých queens, které tu byly vesměs za outsidery, a jedna z nich (v první sezóně holandského Drag Race) si více méně v reakci na naléhání poroty vousy nakonec oholila.
Hlavním trendem posledního roku je jednoznačně začleňování nových forem dragu do soutěže. Přednost přitom samozřejmě dostávají soutěžící, kteří dobře zapadají do estetických norem, jež reality show pro své pojetí dragu nastavila. V lokálních mutacích, ale i v hlavní americké řadě se objevilo několik nebinárních nebo trans performerů. Třetí sezóna britské verze přivítala dokonce první female queen Victorii Scone (která bohužel kvůli zdravotním komplikacím musela soutěž brzy opustit). Na sociálních sítích vzbudila poměrně dramatické reakce také zpráva, že v právě odstartované čtrnácté sezóně amerického Drag Race má soutěžit mužský cis heterosexuální drag performer Maddy Morphosis. Debaty kolem této drag queen vystihují způsob, jakým se o sexuálních identitách v kontextu dragu mluví. Je z nich znát napětí mezi individualitou a reprezentací určité skupiny. Casting Maddy Morphosis vzbudil u některých fanoušků vysloveně pohoršené nebo výsměšné reakce, z nichž je patrný silný tlak na to, aby soutěž zůstala striktně queer. Což je postoj, který hodně vychází z představy, že jednotliví soutěžící jsou reprezentanty určitých skupinových identit. Reakce Maddy Morphosis na sociálních sítích je přitom vedena z úplně opačné, individualistické strany: performer se v první řadě ohradil vůči tomu, aby byl chápán jako reprezentant určité okrajové formy dragu (konkrétně napsal, že „heterosexuální muži nejsou přehlížená a upozaďovaná skupina v drag komunitě“), a zároveň prohlásil, že drag je pro něj důležitou součástí zkoumání jeho vlastní genderové identity. To, co by Drag Race mohl v následujících letech ukázat a co se mu v případě trans soutěžících jako Gottmik nebo female queens jako Victoria Scone zatím daří, je právě vyvažování těchto dvou perspektiv – reprezentace a individuality. V RuPaulově reality show jde totiž nakonec o obojí – show jako celek reprezentuje určitou skupinu, ale v samotném soutěžení pak jde naopak o to vystoupit z celku jako nejvýraznější osobnost. Byť samozřejmě osobnost zformovaná určitými, hodně standardizovanými nároky.