Celosvětovou krizi bydlení se z globální i lokální perspektivy a z pohledu současného umění snaží pojmout výstava v Galerii NTK. Poukazuje na její příčiny a snaží se představit nejrůznější řešení, výsledný dojem ale působí lehce nedotaženě.
Možná bylo kdysi slovo bydlení synonymem pro domov. Možná existovaly časy, kdy se většina lidí o domov nemusela bát. Přinejmenším posledních pár let ale berou dřívější jistoty zasvé a slova, jejichž význam býval jasný, najednou nabírají zcela jiný smysl. Bydlení tak už není jen domovem nebo lidským právem, ale také investiční položkou a následkem jeho financializace se celosvětově stává čím dál nedostupnějším statkem. Krize nabyla globálních rozměrů a stala se jedním z nejdůležitějších politických témat. Česká republika není výjimkou. Příspěvkem do celospolečenských debat o této problematice je i výstava Místo, které by mohlo znamenat domov v Galerii Národní technické knihovny.
Domov jako spekulace
„Do roku 2030 bude žít v městech asi pět miliard lidí a dvě z nich možná budou bez domova. Pokud bychom chtěli tento problém vyřešit, museli bychom každý týden zajistit bydlení pro jeden milion lidí. To znamená, že máme velký problém,“ objasňuje hlavní kurátor Milan Kreuzzieger, co ho k tématu bydlení přivedlo a proč spolu s kurátorem Galerie NTK Milanem Mikuláštíkem výstavu s podtitulem Aspekty sociálního a dostupného bydlení připravil. Upozorňovat na stále rostoucí krizi se už léta snaží odborníci z oblasti sociálních věd, sociální pracovníci, aktivisté či architekti a v posledních letech také politici. Podle Kreuzziegera je záměrem výstavy propojit co nejvíce těchto pohledů a vyvolat diskusi o různých možnostech a formách dostupného bydlení, podpořit legislativní změny (ostatně výstava vznikla také díky podpoře Ministerstva práce a sociálních věcí) a přispět k destigmatizaci sociálního bydlení a bezdomovectví. Kurátoři se proto rozhodli představit problematiku ze tří perspektiv – globální, české a z osobního pohledu současných umělců.
Důstojné bydlení si dnes nemůže dovolit až miliarda lidí, v Česku se s nějakou formou nejistoty bydlení potýká asi milion občanů. „Během posledních dvou až tří dekád se z mnoha domovů staly výnosné nástroje pro finanční spekulace. Zároveň se chudší i střední vrstvě možnost důstojně bydlet vzdálila. Proto je potřeba tento trend obrátit,“ vysvětluje Kreuzzieger, proč je součástí výstavy mimo jiné řada architektonických návrhů a projektů i materiálů věnujících se sociální práci a nejrůznějším řešením bytové nouze. Zdůrazňuje také globální kontext, který je podle něj v Česku často opomíjen. Expozice je tak rozdělena do dvou základních částí, které bychom mohli zjednodušeně označit jako vzdělávací a uměleckou a jež by se podle přání autorů výstavy měly ideálně doplňovat. Ve skutečnosti ale spolu nepříliš dobře komunikují.
Návštěvník je v přízemním sále nejprve vržen mezi instalace českých umělců, v patře na něj pak čekají infopanely nastiňující současnou situaci s bydlením v Česku pomocí ukázek z médií, odborných textů či citátů odborníků, ale i samotných lidí v bytové nouzi. Na další sérii panelů Michal Kohout a David Tichý z Fakulty architektury ČVUT zevrubně vysvětlují pojmy sociální bydlení, sociální domovy a participativní bydlení včetně příkladů konkrétních realizací či legislativního uchopení. Další várku materiálů, třeba od Platformy pro sociální bydlení, si může příchozí prostudovat v objektu Čítárna, který vytvořil architekt Štěpán Řehoř speciálně pro tuto výstavu.
V další části sálu je prezentována globální perspektiva prostřednictvím díla slavného chilského architekta Alejandra Araveny. Na rozdíl od informačně nabitého „českého“ oddílu je ale Aravenova práce představena jen pomocí velkoformátových barevných fotografií dvou jeho projektů sociálního, respektive participativního bydlení a krátkým popisem v doprovodném materiálu. Je to poněkud škoda, protože jeho sociálně orientovaná architektura by si zasloužila více pozornosti. V roce 2016 ostatně získala Pritzkerovou cenu, což bylo vnímáno jako potvrzení faktu, že architektura se nezakládá jen na velkolepých dílech hvězdných osobností, ale především na společenské odpovědnosti. Právě na realizacích Araveny a jeho studia ELEMENTAL by se dala odpovědnost a etika architektury velmi dobře ukázat i nepoučenému návštěvníkovi, pro nějž možná nemusí být pouhé snímky dostačující.
Určitý dojem nesourodosti vzbuzuje i zařazení fotografií Petera Menzela, jehož fotosérie Material World: Global Family Portrait je poměrně známá a oblíbená. Menzel fotil rodiny po celém světě před jejich domy s veškerým jejich majetkem a poukazoval tak na to, jak se v různých kulturách liší nejen materiální zabezpečení, ale i podoba rodiny a samotného domova. S názvem výstavy sice cyklus konvenuje, nicméně je otázka, zda je to pro jeho zařazení dostatečný důvod. Velkoformátové barevné snímky byly pořízeny už roku 1994 a od té doby celkem běžně kolují internetem. Je jistě dobré si čas od času připomenout, že lidé na Západě mají malé rodiny a extrémně moc věcí, ale to samo o sobě není dnes už nijak překvapivé sdělení.
Bydlení versus umění
Gró výstavy ovšem tvoří díla čtyř současných umělců, kteří se ve své práci k problematice bydlení různými způsoby vztahují. Ivan Vosecký postavil chýši z rákosí a bambusu pojmenovanou Chrám bolesti; Epos 257 spolu s kamarádem bez domova Marcelem v instalaci Taktiky prezentuje autentický nalezený materiál, jejž sestavil do tvaru typizované chatrče lidí bez domova; Vladimír Turner vytvořil objekt ze schránek, do nichž se uschovávají klíče k Airbnb bytům; a Eva Koťátková v instalaci Žena v bedně (pocházející už z roku 2018) ohledává hranice vnitřního a vnějšího, domova a světa tam venku.
Odkazy na individuální utrpení či prožívání, byť sebereálnější, ale odvracejí pozornost od systémových problémů a mírně kolidují se zbytkem výstavy, která zdůrazňuje potřebu komplexních řešení. Umělecké instalace zůstávají poněkud mimo čas a prostor a příchozí, který navštíví jen tuto část, by tak mohl nabýt dojmu, že trpící chudina tu přece byla vždy a zkrátka se s tím nedá nic dělat. K tomuto dojmu mohou přispět i nepochybně zajímavé historické fotografie prvorepublikových slumů a lidí bez domova, které vybrala ze sbírek Muzea hlavního města Prahy etnoložka Jana Viktorínová, mimo jiné autorka skvělé výstavy Chudá Praha (viz A2 č. 16/2019).
Výjimku tvoří dílo Vladimíra Turnera, který poukázal přímo na jednu z konkrétních příčin současné krize. V Praze se tisíce bytů nelegálně využívají ke krátkodobým pronájmům a chybějí pak na trhu s bydlením. Život v domech s Airbnb byty také bývá v důsledku fluktuace turistů často nesnesitelný. Bezpečnostní schránky, ze kterých si turisté vyzvedávají klíče, na některých místech Prahy doslova zaplevelují veřejný prostor. „Dlouhodobě mě tyto objekty fascinují. Třeba na mém domovském Žižkově, v původně proletářské čtvrti, je jich čím dál víc a symbolizují tak proměnu, kterou Praha prochází,“ vysvětluje Turner své motivace. „Chtěl jsem ukázat, proč se stává neobyvatelným městem.“
Potřeba angažovanosti
Za rozhodnutí věnovat se tématu bydlení, které je pro dobré fungování společnosti zcela zásadní, je třeba kurátory zcela jistě ocenit. Chvályhodná je i snaha představit problematiku v co největší šíři a přispět tak k jejímu pochopení. Toto úsilí se ale zároveň stává i největší slabinou výstavy, která nakonec působí příliš rozdrobeně, v některých momentech až povrchně, ačkoli jednotlivé prvky fungují velmi dobře. Méně objektů, které by spolu intenzivněji komunikovaly, by snad dokázalo návštěvníka do tématu více vtáhnout, zanechat silnější dojem, a tím pádem snad i přispět k jeho větší aktivitě. Možná by se pak ještě s větší pravděpodobností naplnila slova Milana Mikuláštíka o poslání Galerie NTK i umění obecně: „Stále věřím v angažované umění. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že můžeme svět změnit. Můžeme se ale snažit aspoň o malé zlepšení.“
Místo, které by mohlo znamenat domov. Galerie Národní technické knihovny 24. 8. – 30. 9. 2022.