Začleňování ukrajinských žáků do českých škol neprobíhá zdaleka tak hladce, jak předpokládají přijaté právní úpravy. Někdy to může vést až k segregaci namísto požadované integrace. Ve výsledku pak strádají všechny děti bez rozdílu.
Válečná situace na Ukrajině spojená s příchodem uprchlíků, které obyvatelé Česka přijímají s větším pochopením než imigranty jiné barvy pleti, vytvořila velký tlak na české školství, jež se zároveň nachází v období proměny rámcových vzdělávacích programů a v mnoha místech se potýká i s nízkou kapacitou školských zařízení. Ve druhém pololetí minulého školního roku se školy snažily situaci řešit, jak nejlépe uměly, žáci se začleňovali do třídních kolektivů a zároveň byly zřizovány adaptační skupiny, v nichž se měli sžít s českým prostředím a naučit se alespoň základy českého jazyka.
V červnu byl přijat „zákon o opatřeních v oblasti školství v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace“, který stanoví, jak má být o uprchlické děti postaráno. Jedním z bodů, které tato norma zavádí, je rozšíření kapacity tříd z pětadvaceti na třicet žáků (jde o návrat k takzvané rejstříkové kapacitě). Zákon zároveň nařizuje povinnou školní docházku pro všechny děti, které se v České republice zdržují déle než devadesát dní, ředitelům pak umožňuje část výuky nahradit „jiným vhodným obsahem“ – tedy zejména výukou českého jazyka. Podle třetího paragrafu zákona by měl ředitel Ukrajince a Ukrajinky přednostně zařadit do běžné třídy, jen ve výjimečných případech pak vytvořit třídu čistě ukrajinskou. Zákon dále určuje, že ukrajinští žáci budou mít jiný den zápisu, tedy že školy nejprve přijmou děti ze spádové oblasti a volná místa doplní ve druhé fázi na přelomu května a června.
Obcházení zákona
Jednotlivé školy (a jejich zřizovatelé, tedy obce) se ovšem s těžkým úkolem vyrovnaly různě. Někde se podařilo ukrajinské děti rozložit tak, že se třídní kolektivy rozrostly o několik jedinců, s nimiž učiteli pomáhá asistent, na kterého školy dostaly dotace. Bohužel se ale z různých důvodů takové rozdělení v některých místech nepovedlo. Například někteří učitelé svému řediteli oznámili, že odmítají učit ve třídě s ukrajinskými žáky. Škola tedy nahlásila, že má plno, a nikoho do třídy nepřijala. Některé školy pak využily dvou různých zápisů k tomu, že v prvním kole přijaly i děti, které bydlí mimo příslušný školský obvod, a místa pro Ukrajince a Ukrajinky už prostě nezbyla.
Podobné obcházení zákona pak vyústilo v to, že řada škol zůstala válečným utečencům víceméně uzavřená a zřizovatelé museli vymyslet, kam přebývající školáky umístit. Jako první na ráně se samozřejmě ocitly školy, o něž je mezi českými rodiči z různých důvodů nižší zájem, a mají tedy dostatek volných míst. V podobných případech se už citlivě postupovat nedá, takže existují třídy, v nichž nyní ukrajinští žáci tvoří i nadpoloviční většinu. Přitom právě tomu se chtělo ministerstvo školství vyhnout, a i proto upřelo takto složeným třídám možnost využít podpory asistujícího pedagoga. Leckde se tak stalo, že na prvním stupni zůstal na výuku českých žáků i začleňování těch ukrajinských pouze jediný kmenový učitel. Takovýmto způsobem samozřejmě nelze uspokojivě vyučovat ani jednu ze skupin. Zároveň z těchto škol už začali stahovat své ratolesti čeští rodiče. Dá se přitom předpokládat, že trend bude pokračovat, a problém se tak bude jen dál prohlubovat. V takových vzdělávacích institucích už totiž nejde o integraci ani inkluzi, ale o nedůstojné přežívání všech zúčastněných.
Hledání řešení
Podle krajského koordinátora podpory pedagogickým pracovníkům z Národního pedagogického institutu pro Prahu a Středočeský kraj Michala Kryla vzniká segregovaná třída, když ji navštěvuje třicet procent cizojazyčných žáků. Toto číslo může být ovšem ještě nižší, pokud se v takových třídách nacházejí i jedinci s různými vzdělávacími problémy. Nacpat do jedné třídy přes padesát procent dětí, které neovládají český jazyk, je krokem k vytvoření segregované třídy – a zanedlouho pravděpodobně celé školy – i tam, kde dosud žádný podobný problém neměli. Bylo by tedy namístě, aby ministerstvo školství, které jinak poskytuje školám prostřednictvím Národního pedagogického institutu mnoho metodických pokynů i materiálů pro práci s dětmi uprchlíků, dodalo zřizovatelům také návod, jak si poradit s jejich přerozdělováním do jednotlivých škol. Tedy zejména docílit toho, aby se dodržoval limit třiceti procent, i když to bude znamenat, že některé školy opravdu naplní svou kapacitu až na hranici rejstříků. I v početně velkých třídách bude totiž mnohem větší šance, že se Ukrajinci a Ukrajinky začlení do českého kolektivu a postupně integrují, a nebude to mít tak výrazný vliv na výuku českých žáků.