Memová opera

Když se z klubového tracku stane virální mem, málokdy na tom má zásluhu autor skladby. O podivných cestách internetové slávy by mohl vyprávět producent Baauer, jemuž enormní popularita jeho singlu Harlem Shake málem zničila kariéru, a nyní k tomu má co říct Hudson Mohawke, skotský turntablista, beatmaker a producent, jenž letos zažil vlnu masového zájmu o svůj track Cbat z EP Satin Panthers (2011). Hype odstartoval jistý uživatel sociální sítě Reddit, který se svěřil, že zatímco on skladbu považuje za ideální doprovod k sexu, jeho přítelkyně ji prý nemůže vystát. Je pravda, že v každém romanticky laděném playlistu by Mohawkova pozapomenutá wonky perla působila jako pěst na oko, a možná i proto zmíněný post vyvolal lavinu reakcí na TikToku, který zaplavila videa s lidmi provádějícími kopulační pohyby do rytmu Cbatu. Předpokládám, že k Mohawkově nemalé radosti. Hudebník se slabostí pro internetové memy může nenadálý zájem o pozapomenutý track brát jako zadostiučinění. Trochu paradoxní však je, že se ho dočkal právě ve chvíli, kdy po sedmi letech vydal nové album Cry Sugar, které by si zasloužilo pozornost mnohem víc.

Jako po másle

Sedm let zní jako dlouhá doba, rozhodně to však neznamená, že by od poslední desky Lantern (2015) nebylo o Mohawkovi slyšet. Právě naopak. Letos šestatřicetiletý producent, momentálně usazený v Los Angeles, je ostatně na roztrhání už od patnácti, kdy se ještě jako DJ Itchy stal nejmladším britským finalistou turntablistického šampionátu DMC. Následně začal vystupovat na glasgow­ském univerzitním rádiu jako DJ Mayhem (tedy pod jménem, které loni oživil kreditem na albu Harlecore Dannyho L Harla). Mimo to s několika kamarády z dětství založil kolektiv LuckyMe, ze kterého se časem stala respektovaná platforma nadžánrové elektronické hudby. DJ Mayhem se mezitím změnil v Hudsona Mohawka a ze zručného vinylového ekvilibristy vyrostl jeden z nejnadějnějších mladých beatmakerů své doby, razící unikátní zvuk založený na masivních beatech, soulových samplech, podladěných syntezátorech a videoherních citacích. Přestože měl za sebou jen pár singlů a mixtape Hudson’s Heeters Vol. 1 (2006), podepsal v roce 2009 smlouvu s Warp Records. Pro vydavatelství do té doby vnímané jako základna devadesátkového IDM to znamenalo svěží vítr, pro Hudsona Mohawka průlom do první producentské ligy.

Všechno šlo jako po másle. „HudMo“ (jak producent občas zkracuje svůj pseudonym) vydává debutovou desku Butter (2009), nahrávku, která zní jako zvukový ekvivalent airbrushové malby na obalu alba. V roce 2012 Mohawke spolu s kanadským producentem Lunicem zakládá duo TNGHT, které předznamenalo globální nástup trapu a EDM, a v témže roce začíná Mohawkova spolupráce s Kanye Westem a labelem GOOD Music, jež vyvrcholí produkcí dvou skladeb na Westově desce Yeezus (2013) a zakázkami od dalších rapových hvězd, jako jsou Drake, ASAP Rocky nebo Lil Wayne. Mohawke však proniká i za hranice klubové hudby a rapu. V roce 2013 se jeho track objevil v druhé nejprodávanější videohře všech dob Grand Theft Auto 5, v roce 2016 složil soundtrack ke špionážní hře Watch Dogs 2 a o rok později jsme ho mohli vidět v pokračování Twin Peaks jako jednoho z performerů vystupujících v nočním baru. Na nesmělého bedroom beatmakera je to poměrně slušná bilance.

Přelet nad postinternetovým hnízdem

Jestli se ale Hudson Mohawke někde cítí jako doma, nejsou to ani videohry, ani seriály, ale svět memů. Tuto obsesi už dříve prozrazovaly názvy tracků a v poslední době je Mohaw­­kův memový modus operandi patrný na první pohled. Svůj mix nevydaných tracků k třicátému výročí Warpu doprovodil slideshow plnou pokroucených vizuálů z temných hlubin webového humoru. Předloňská trilogie kompilací jeho archivního materiálu je zase přehlídkou interních vtípků a skatologických parafrází. A aktuální desku Cry Sugar můžeme vnímat přímo jako memovou operu.

Albu předcházel teaser v podobě pět a půl minuty dlouhého megamixu. Sestřih všech 19 tracků doprovázel jakýsi vizuální přelet nad postinternetovým hnízdem, v němž nechyběly odkazy na Teletubbies, 3D glitche z videoherního světa, deepdreamové sekvence ani vaporwavové výjevy. Celý klip působil jako výplod umělé inteligence na ketaminu – je však třeba dodat, že samotná deska se vyznačuje geniálním vybalancováním vysokého a nízkého, tanečního a ambientního, kakofonního a libozvučného. Mohawkovi se podařilo vytvořit jednu z nejlepších elektronických nahrávek letošního roku – instrumentální album, které odráží ducha ztřeštěné doby, jež sice směřuje k všeobecné katastrofě, ale nezapomíná ani na radost a krásu.

Rozteklá estetika

Od prvních tónů filmově vzletné skladby Ingle Nook přes ravový banger Intentions a krátké oneohtrixovské intermezzo Expo až po typicky přebujelé beaty v tracku Behold platí, že nikdy nevíte, co přijde vzápětí – ale nedokážete odtrhnout uši od reproduktorů. A to jste zatím slyšeli pouze první čtyři skladby! Cry Sugar je jízda plná experimentálních sonických zákrutů i čistě euforických momentů (třeba v nekonečně gradujícím hitu Is It Supposed). Při souvislém poslechu vás ale deska nepřesytí žádnou ze svých mnoha poloh, naopak podněcuje neustálou zvědavost, co přijde dál. Mohawke na velkorysé ploše více než hodinové stopáže hraje vabank a namísto promyšleného konceptu předkládá pocity nabitou zvukovou krajinu. Tu mimochodem krásně vystihuje „rozteklá“ estetika malby holandského malíře Willehada Eilerse, kterou vidíme na obalu alba.

Zatímco předchozí album Lantern bylo především ukázkou hudebníkova producentského portfolia, Cry Sugar je skutečným pokračováním geniálního debutu Butter, máslovitě meandrující nahrávky nabalující všechny možné vlivy. Je to klubový opus apokalyptických rozměrů, pro který jen těžko hledám výstižná slova, ale v každém případě mi navrací naději v budoucnost klubového maximalismu, poslední dobou spíše stagnujícího a plného vyprázdněných derivátů hyperpopu a od­­osobněné kultury epigonských editů. Hudba Hudsona Mohawka je od toho míle daleko a žije si zcela po svém.

Autor je publicista.