Mizí podmínky pro bezpečný život

Krisztina Tóth

básnířka a prozaička

Onlinové akce nijak nenahradily skutečné setkávání. Zúčastnila jsem se bezpočtu internetových literárních čtení a nepřála bych si, aby nás čekala takováto budoucnost. Nikdy jsem neměla příležitost obdivovat tolik nosních dírek kolegů jako v tomto digitálním období. I organizátoři se potýkali s vážnými potížemi – literární pořady a také příjmy se nedaly naplánovat.

Finančně postihla pandemie nakladatelství a zavřená knihkupectví, řada knih se proto s vydáním zpozdila. Mám malé dítě, které bylo – s menšími přestávkami – rok doma. Protože jsem na dceru sama, psalo se mi velmi těžce, téměř se vším jsem měla zpoždění. Nekonala se žádná literární setkání ani čtení, což mělo vážný finanční dopad na situaci všech spisovatelů. Spisovatelé v tomto období neměli nárok na podporu ani daňovou úlevu od státu, jako by se jich důsledky pandemie vůbec netýkaly. Argumentovalo se tím, že psát se přece dá, že psaní není jako práce kadeřnice nebo kosmetičky… To tedy opravdu není.

Zajímavé je, že epidemie tolik nezasáhla dětskou literaturu. Na počtu prodaných výtisků se ukazuje, že rodiče nadále objednávali dětské knížky, neboť museli své potomky, kteří uvízli doma, něčím zaměstnat. Bez publika jen těžko funguje slam poetry, poezie je přitom chovnou stájí literatury a lze ji kdykoli uvést do pohybu. Byla bych pracovala na románu, ale doma s osmiletou holčičkou mi to moc nešlo. Nyní už mám ten román samozřejmě hotový.

István Vörös

básník a překladatel

Podmínky pro psaní byly za covidu lepší – bylo více času. Redakce probíhala bez problémů na internetu. Literární život se samozřejmě zastavil. Osobně jsem přišel jen o cestu do Vídně, do Paříže a do Prahy, ale dvě z nich jsem mezitím již uskutečnil.

Nemám pocit, že by pandemie měla na literaturu nějaký zvláštní vliv. Zrodilo se pár básní a básnických sbírek, ale ty mají spíše deníkovou povahu a jedná se o celkem podobné zkušenosti. Budeme si muset ještě bezpochyby počkat, než se tahle záležitost usadí. Literatura není internet, kde se informace šíří nesmírnou rychlostí. V umění nepanuje žádná informační demokracie. Velké dílo vzniká zpravidla pomalu, potom se ovšem z obzoru neztratí. Jako Sofoklův Král Oidipus nebo Camusův Mor, památná díla epidemie.

Co se týče žánrů, nejvíce se o epidemii psaly fejetony a básně. Pokud vůbec má vzniknout covidový román, bude potřeba více času – ještě na sebe nechá čekat. Já na něj třeba nečekám.

Gabriella Nagy

šéfredaktorka internetového literárního časopisu Litera.hu

Pro internetový časopis jako Litera epidemie neznamenala žádnou gigantickou změnu. Při online redakčních poradách, rozhovorech či online čteních jsme ovšem pociťovali, že nám osobní setkání chybějí. Nejlepší myšlenky a nápady se vždy rodí při osobních setkáních. Když se s někým vídáte jen na síti, třeba připravujete rozhovor s autorem, je to podobné jako pokoušet se vytvořit komplexní obraz o tvůrčím světě a být u toho nahluchlý a napůl slepý. Jasně, jde o již existující tvar, ale významnou část spontánních a vzájemných reakcí to prostě vyřazuje z provozu. Bolestivě nás všechny zasáhlo, že se nemohly konat společenské literární události, jako jsou literární a knižní festivaly či veřejná čtení. Důležitou zkušeností ovšem bylo sdílení toho, co jsme prožili. Ocitli jsme se sice v izolaci, ale byli jsme na tom všichni stejně. Navíc mě fascinovala kreativita, kterou tato mimořádná situace přinesla: zrodily se nové vizuální, divadelní a literární žánry, vystupňovala se chuť experimentovat. To se pak samozřejmě zase vytratilo spolu s epidemií. Společná zkušenost ale zanechala bezesporu hlubokou stopu.

Nemyslím, že by epidemie působila na literaturu v Maďarsku jinak než jinde. Všechno, co se stalo a děje paralelně s pandemií nebo po ní – válka na Ukrajině, čím dál citelnější klimatická krize, stupňující se hospodářská a politická krize, počínající studená válka –, to všechno má zároveň vliv na lidskou mysl, a tedy i na umění. Zdá se totiž, že mizí podmínky pro bezpečný a predikovatelný život. Literární historici jednou jistě porovnají světovou literaturu počátku dvacátého a jednadvacátého století; já vidím jen tolik, že krize jako by lépe svědčila lyrice. V prostředí mladé nebo dnes již střední básnické generace se dějí zajímavé věci. V próze, která potřebuje čas na vstřebání a zpracování toho všeho, je zřejmý příklon k autobiografii, literatuře memoárové povahy, autofikci, k psaní, které zpracovává traumata, k sebezpytování a hledání identity, což poukazuje na to, že jsme již uvnitř procesu, který se pokouší minulost a přítomnost zpracovat.

Vliv se dá posoudit nejvíce na žánrech, které reagují rychle. Zrodily se filmy a dramata, deníky či básně z karantény. Životně důležité bylo zejména v prvních měsících pochopit, v čem se nacházíme, dojít až ke kořenům úzkostí plynoucích z pocitu ohrožení a sdílet zkušenost izolace. Pandemii – jak to vidím já – nejvíce zrcadlila sebezpytující díla, v nichž šlo o hledání identity a hodnocení situace. Zatím nevíme, co přetrvá dlouhodoběji, je ovšem jasné, že to nepůjde oddělit od toho, co nás tíží v nynějším období celkové historické proměny.

Edina Szvoren

prozaička

Nemám příliš ve zvyku chodit na literární čtení, nepovažuji tyto doprovodné magazínové akce za to, co tvoří podstatu literatury. Nyní jsem se ale se svými texty zúčastnila několika online čtení. Vyrojila se řada podcastů a videorozhovorů, a tak jsem měla aspoň co poslouchat při umývání nádobí.

Obecně si nemyslím, že by pandemie a proměny vnějšího světa na literatuře – jejích formách a estetických kvalitách – zanechávaly stopu tak rychle. Motivy představují povrchnější vrstvu literatury a střídají se rychleji – jako tematický element na mě pandemie z četby maďarských autorů sem tam vykoukla. Nejvíce samozřejmě ovlivnila divadlo a žánry, které jsou vázané na publikum.

Péter Bozsik

básník a šéfredaktor literárního časopisu Ex Sympozion

Literatura je individualistický žánr, covid ji ovlivnil jen málo. Do akcí jako literární čtení a křty nových časopiseckých čísel se naopak promítl zásadně, nejvíce na honorářích – spisovatelé přišli o tuto část svého příjmu. Já bych ale stejně nikam chodit nemohl, protože těsně před covidem jsme se museli sestěhovat s rodinou dcery, která měla rizikové těhotenství. Často jsem měl na starosti starší vnouče, Ignáce. Chodili jsme spolu na Kerepešský hřbitov, dětská hřiště byla totiž zavřená.

Skoro všichni si v téhle apokalyptické náladě začali psát deník. Já jsem se toho snažil vyvarovat, ale nakonec se mi to nepodařilo – osud mě dostihl. Napsal jsem básnickou sbírku, v níž jsem se snažil vyhnout pandemii, a ani to se mi nepovedlo. Přesněji řečeno, napsal jsem prózu (Přátelský oheň) a básnickou sbírku (Diverzní operace). Pokud bych měl shrnout, o čem jsou, jsou­-li o něčem, řekl bych, že nejspíš o konci světa a válce, respektive válkách. V době, kdy jsem začal psát, přitom Rusko ještě nenapadlo Ukrajinu. Kromě deníkové literatury se ale pandemie tu a tam projevila i v dalších žánrech. Je velmi zajímavé, že třeba o španělské chřipce skoro žádné literární dílo nepojednává.

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.