Letošní aféra státní maturity z češtiny klade relevantní otázky, jež by měly být promýšleny, a skýtá i poučnou lekci, kterou by dotyční konečně mohli pochopit. To druhé očekávat nelze, takže si projděme aspoň to první.
Nebohému CERMATu se letos povedlo vložit do testu z češtiny otázku, která se ukázala být zodpověditelná jako Ano i jako Ne. Pokud jste přehlédli článek na webu Seznam Zprávy, který nemilou událost popisoval, zde stručné shrnutí. Ve výchozím textu o vlajkách a jejich používání bylo v posledním odstavci uvedeno: „Po VZNIKU samostatného Československa se nějaký čas používala dvoubarevná vlajka, v březnu 1920 pak byla uzákoněna nová podoba československé státní vlajky: mezi bílé a červené pole se tehdy vsunul modrý klín.“ A k této pasáži se vztahovalo následné tvrzení „Mezi vznikem samostatného Československa a uzákoněním podoby československé státní vlajky s modrým klínem uplynuly méně než dva roky“, u něhož jste měli vyznačit, zda je platné, anebo ne.
Celé to vypadá jako banální úloha na porozumění textu s trochou aritmetiky: v říjnu 1918 vznikla ČSR, v březnu 1920 uzákonili podobu vlajky. Je to méně než dva roky? Je, takže zaškrtneme ano.
Jenže do hry vstoupili specialisté na hermeneutiku maturitních testů, kteří správně poukázali na to, že celé sadě čtyř otázek předchází zadání, jež se ptá, zda navržené tvrzení „jednoznačně vyplývá z výchozího textu“. Nu a to radikálně mění situaci, protože správnou odpovědí se z tohoto úhlu pohledu jednoznačně stává ne – v textu nikde není napsáno, že Československo vzniklo v říjnu 1918. Což vedlo k finálnímu rozhodnutí dát bod všem – pokud platí ano i ne, musí dostat bod i ten, kdo z toho byl zmatený a neodpověděl vůbec.
Dalo se jistě říct, že to dobře dopadlo pro všechny, a hodit to za hlavu. Ale užitečnější by bylo se naopak do toho ponořit. Jádrem pudla je evidentně otázka, co si představujeme pod vyjádřením, že něco jednoznačně vyplývá z textu. To je věc, která už vydala a ještě vydá na řadu tlustých knih; a proto by neměl autor té testové otázky takovou formulaci do huby vzít a nabízet ji jak housku na krámě. On či ona si představuje, že z textu něco jednoznačně vyplývá tehdy, když je to v textu jednoznačně vyjádřeno. Jenže kolik vyjádření dokáže být zcela jednoznačných, tedy zbavených jakéhokoli zabarvení a distance, v nichž se projevuje i subjekt mluvčího, a okolností, v nichž se text ocitá? Text je komplikovaný stroj, který dělá i to, co nevidíme, že dělá, a nezamýšlíme, aby to dělal. Když vexilolog říká klín, míní ten jeden geometrický útvar. Když to ale čtu já, který jsem v pozdní pubertě hltal Sovu a Šrámka, namísto zákonodárného aktu se mi klín pojí s akty jinými. Klín vlajky mi poodešel k úrodnému klínu ze Šrámkova Splavu; a ani ta modrá barva jej nezadrží – na metafory jsem zvyklý. Vlajkový klín je ve Slovníku spisovného jazyka českého uveden jako druhý v pořadí, ten, co napadá mne, jako třetí; nejde tvrdit, že jeden napadá všechny, kdežto druhý jen mne.
Text prostě nejde izolovat od kontextu, ty dva světy jsou prostupné a fungují jen ve vzájemné symbióze. Z hlediska explicitního vyjádření v textu onen říjen 1918 není, ale z hlediska smyslu a kulturní encyklopedie tam je. Nejde to přesně říznout: Dostal se do textu skrze výrazy typu „vznik samostatného Československa“ i Masaryk? Není tam vyjádřen jmenně, ale jeho přítomnost je dosti jednoznačně implikována. A tak by šlo jít dál a dál: Když řeknu „otec zakladatel“, řekl jsem Masaryk, anebo ne? Text něco říká, něco však taky implikuje, pootevírá, rozehrává; ale nedá nám šanci rozhodnout, zda to přesně v textu je či ne. A když se budeme držet jen toho, co texty říkají tak evidentně, že se na tom všichni shodnou, budeme se věnovat banalitám a pitomostem.
CERMAT si z aféry vzal poučení po svém: „,CZVV [tj. CERMAT – pozn. aut.] samozřejmě provede analýzu celé situace, a pokud budou identifikována nějaká pochybení, budou přijata nápravná opatření,‘ dodává mluvčí Lehečka,“ píše se na závěr zprávy. Nechť si prosím nejdřív pan mluvčí na tu svou větu aplikuje onu maturitní otázku – co z ní jednoznačně vyplývá? Jak se ve světě CERMATu vyjevuje něco jako „samozřejmé“? Kde začíná a končí „celá situace“? Jak je v jejich světě vymezeno „pochybení“? Kdo a jak jim to tam bude identifikovat? Je namístě slibovat nápravu, když zatím nevím, co je špatně? Co když to napravit nepůjde?
Napravit by totiž bylo potřeba celý koncept. To, že někdo neustále zpochybňuje státní maturitu, dovedlo CERMAT k vizi, že jednou vyrobí test, v němž budou jen otázky a odpovědi zcela jednoznačné. Náš svět je ale bohužel založen tak, že jednoznačné odpovědi existují jen na otázky zcela elementární a nepodstatné. Vše zajímavé začíná ve chvíli, kdy vidíme, že nelze odpovědět jednoznačně a že odpověď je třeba po kouscích a v dialogu hledat, zpřesňovat, zavrhovat a zkoušet to znovu a jinak. Věří-li v CERMATu v jednoznačné otázky a odpovědi, vyjde to asi nastejno, jako kdyby tam věřili v komunismus.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.