Možné to nebylo, jenže to bylo

Příběh výstavby Magnitogorsku, jedné z vý­kladních skříní stalinistické industrializace, svým způsobem začíná u pověstí o „Magnetic­ké hoře“. Tamní zásoby železné rudy byly sice skutečné, dlouho však platilo, že mohly být stejně dobře vybájené – ležely totiž na Urale, příliš daleko od všech průmyslových center, aby se vyplatily pokusy je vytěžit. Protože ale podobné velkolepé a absurdní projekty byly jedním z charakteristických rysů stalinské epochy, bylo v roce 1926 rozhodnuto, že celá oblast bude industrializována. Průběh tohoto projektu sleduje americký historik Stephen Kotkin v knize Magnetická hora (1995), jež dnes patří ke klasickým dílům zkoumajícím stalinismus.

Pozoruhodné je už rozpětí inspiračních zdrojů, na něž se Kotkin odvolává: od konzervativního sovětologa Martina Malii, jenž ve své Sovětské tragédii (1994, česky 2004) líčí dějiny komunistického projektu teleologicky, jako by byl od počátku odsouzen k tragickému konci, až k postrukturalistickému filosofovi Michelu Foucaultovi, který naopak hledat v dějinách telos odmítal a byl prorokem zkoumání mikromoci prostupující kapilárami společnosti. S Foucaultem se Kotkin setkal na sklonku filosofova života a debaty s ním jej ovlivnily natolik, že mu Magnetickou horu věnoval. Ten, koho různé teoretické rámce Kotkinova díla nezajímají, ale může bez problémů knihu číst jako napínavý thriller. Kdo by tak chtěl učinit, musel by ovšem přeskočit prvních padesát stránek (a podobný skok ještě v textu několikrát zopakovat). Kotkin totiž nejprve podrobí zevrubné kritice dosavadní literaturu pojednávající o stalinismu. Odmítá teorii totalitarismu, avšak nepřiklání se zcela ani k pojetí první generace revizionistů s jejich obratem k sociálním dějinám. Jeho vlastní metoda je do té míry foucaultovská, že by ji těžko mohl nastínit v „teoretické části“ a následně sklouznout k suchému pozitivismu. Naopak, jeho „teorie“ vyvstává teprve na konkrétním historickém materiálu.

Co byl stalinismus?

Kotkinova kniha vypráví o „příchodu revoluce k Magnetické hoře“ a o podílu obyvatel nového města na tom, co „vešlo ve známost jako stalinismus“. Už podtitul Stalinismus jako civilizace naznačuje, že autor tento pojem nechápe jen jako synonymum teroristické vlády krvelačného Gruzínce. Představuje pro něj také negaci staré společnosti a snahu vybudovat společnost novou. Kotkin patří k těm, kteří považují stalinismus za završení ruské revoluce, nikoli ovšem v duchu zmíněného tragického finalismu („Stalin byl nevyhnutelný“), ale v tom smyslu, že určitou stabilní formu na sebe vzít musela. Odmítá stalinismus redukovat na obskurní „asiatský“ kult, naopak jej, podobně jako liberální demokracii, považuje za dědice osvícenství. A protože ho nevymezuje výhradně jako Stalinovu osobní diktaturu (kterou nikterak nepopírá), ale právě jako „civilizaci“, zajímá jej nejen to, co potlačoval a zakazoval, nýbrž také co umožňoval a tvořil.

Výrok, že „stalinismus nebyl jen a pouze politický systém a už vůbec nebyl systémem vlády jednoho člověka. Byl souborem hodnot, společenskou identitou a způsobem žití“, musí přívržence totalitární teorie nutně iritovat. Jejich hněv by měl však ochladnout v ­konfrontaci s množstvím empirického materiálu, který Kotkin zdolal, aby nám mohl příběh Magnitogorsku předestřít. Právě díky tomu dokáže plasticky vykreslit, že stalinismus byl systém v mnohém nepřehledný, chaotický a opakované mobilizace vyžadoval hlavně proto, že tak často ztrácel nad sovětskou společností kontrolu.

Vzepětí i šlendrián

Budování Magnitogorsku bylo podle Kotkina charakterizováno především rychlostí, zmatkem a tendencí klást rovnítko mezi revolučností a industrializací. Výrazně se na něm podílely americké firmy, což není tak zvláštní, když si uvědomíme, že Magnitogorsk byl inspirován továrními městy Gary nebo River Rouge. Na Urale ovšem všechno vznikalo v nesrovnatelně horších podmínkách. Železniční spojení bylo zcela nedostatečné, a to i v době, kdy ve městě už byly v provozu první vysoké pece, o ubytování a hygienických podmínkách ani nemluvě. Jak si posteskl jeden tamní inženýr, „k modernímu technickému vybavení se tady přistupuje metodami našich dědů“.

Stalin často opakoval, že revoluce je moc pomalá, ale ve skutečnosti byla příliš rychlá. To v součinnosti s typickými potížemi centrálního plánování, jako jsou nepružnost rozhodování (vzdálené centrum se snaží kontrolovat úplně vše) či vzájemná rivalita podniků a jednotlivých ramen byrokratického aparátu, vedlo ke kazové produkci, zaostávání za plánem, zanedbávání kvality. V hodnocení, jak tyto problémy ovlivnily celkový plán industrializace, je Kotkin opatrný. Je zřejmé, že SSSR se industrializoval, a to velmi výrazně, není však úplně jasné, jaké bylo tempo jeho růstu, protože tehdejší sovětská data jsou přinejmenším nepřesná. Dokonce ani není možné odhadnout, kolik stála výstavba magnitogorského komplexu. Jisté je jen to, že hodně.

Stejně důležité jako postavit továrny bylo nalákat na Ural lidi. Kvůli vysoké fluktuaci pracovních sil – dělníci z „Magnitky“ často utíkali už po pár týdnech – se musely opakovat ne­­ustále nábory a mobilizace. Nedostatek pracovních sil pomohla vyřešit rezoluce o dekulakizaci, která byla vyhlášena 30. ledna 1930. Levná trestanecká práce se pro komplex stala životně důležitou. Se stejným zaujetím, s jakým sleduje stavbu závodu, se Kotkin věnuje i otázkám, jak se do Magnitogorsku lidé dostávali, kde a jak bydleli a jak se bavili. Chaotický urbanismus a venkovský charakter „průmyslového města“ (všudypřítomná políčka a dobytek), nedostatečné zásobování (zvlášť v době, kdy v zemi zuřil hladomor), to vše dokáže popsat podobně strhujícím způsobem jako metody komunistických aktivistů k „pozvedání kulturní úrovně“. Obyčejní obyvatelé města však před „rudými koutky“ určenými k sebevzdělávání většinou preferovali cirkus a zápasy.

Gigantické stavby stalinismu byly pro třicátá léta tím, čím byla pro léta dvacátá Rudá armáda: nástrojem, který neuvědomělé rolníky proměňoval v přesvědčené budovatele socialismu. Přes utopičnost celého projektu a navzdory všemu šlendriánu se nakonec podařilo město i továrny vybudovat – „možné to nebylo, jenže to bylo“.

Drobné taktiky habitu

Předmětem poslední kapitoly je tzv. Velký teror (byť tento termín vzhledem k tomu, že Kotkin odmítá interpretaci historika Roberta Conquesta, možná není namístě). Po exkursu do literatury věnované nechvalně proslulým čistkám třicátých let se zaměřuje na jejich průběh v samotném Magnitogorsku. Ani z něj ovšem není možné rozhodnout, zda byla stalinistická mašinérie spíše „děsuplná a precizní“, nebo „neobratná a těžkopádná“. A protože bez zpřístupnění archivů NKVD (Kotkin v SSSR bádal na konci osmdesátých let) nelze jednoznačně zodpovědět ani otázku, co bylo příčinou teroru a zda byl plánovaný v takovém rozsahu, nebo se svým strůjcům vymkl z rukou, autor se namísto toho ptá, co jej umožnilo, jakou měl formu a jaké účinky. Zdůrazňuje například rozdíl mezi čistkami, jež probíhaly mezi lety 1933 a 1935, a těmi, které následovaly po vraždě Sergeje Mironoviče Kirova v roce 1934, kdy se změnila s nástupem Hitlera k moci mezinárodní situace a s ní i linie kominterny.

Magnetická hora mimo jiné ilustruje, jak falešné je interpretovat domácí spor o tzv. revizionismus jako střet mezi „teoretiky“ a „empiriky“ – poctivý empirický přístup Kotkinovi nezabraňuje diskutovat různé teoretické perspektivy a užívat těch metodologických nástrojů, které jsou pro jeho práci užitečné. V odpovědi na otázku podpory režimu, jež je pro zmíněný spor klíčová, to podle Kotkina neznamená rozhodovat se, zda vycházet spíš z pramenů režimu, nebo emigrace, ale hledat způsoby, jak číst drobné taktiky habitu – „nepatrné manévry a nenápadné lsti“, v nichž se vyjevovaly „vlastní kontury nové socialistické společnosti“, tak jak byla budována nejen shora, nýbrž i zdola. Zde narážíme na často proklínané slovo „vyjednávání“. To podle Kotkina existovalo, bylo však subtilní, nerovné a jeho smyslem pro obyčejné lidi bylo naučit se s režimem „pracovat“ a „minimalizovat škody“, které jim mohl přinést. Stalinismus se sice vyznačoval velkou mírou represe, nicméně „revoluční pravda“ nebyla udržována jen strachem z tajné policie, ale také „kolektivní akcí milionu lidí, kteří se do celého podniku z různých důvodů zapojili“.