Nikdy neuhnout

Ivo Mathé

výtvarník

 

Jakub Polák byl monstrum. Nejen proto, že jsem se s ním seznámil jako čtrnáctiletý anarchista a skoro každý mi tehdy připadal velký, ale protože takový skutečně byl. Vidím ho, jak nese dva sudy s pivem na zádech, jak najíždí s náklaďákem do davu nácků, jak se živí pouze chlebem a margarínem. Jakub se nebál jakékoli konfrontace, nikdy neuhnul z názoru ani z pozice, na níž zrovna stál. Byl zkrátka chlupatá dělová koule. V Rotterdamu plaval v moři v únoru bez ohledu na mráz asi půl hodiny, protože byl u moře poprvé. V raných devadesátkách byl inspirátorem, který otevíral oči tehdejším teenagerům.

Měřeno současnýma očima, jistě byl v mnoha ohledech kontroverzní osobnost, sám jsem na něj mockrát nadával, ale přes všechny jeho problémy ho stále vnímám především skrz jeho odhodlání a opravdovost v boji za spravedlnost a svobodu. Těžko říct, zda jeho odkaz, který lze hledat v jeho textech a především v jeho činech, může být inspirací i pro další generace, nebo dokonce pro revoluci, kterou si tak přál.

 

 

František Dryje

básník, šéfredaktor revue Analogon

 

Jakuba jsem poznal někdy v létě roku 1991, když jsem připravoval pro sedmé číslo revue Analogon s tématem Mýtus & Utopie rozsá­hlejší materiál o anarchismu. Chtěl jsem, aby blok, který jsem nazval „Ani boha, ani pána“, zahrnoval kromě historických materiálů a reflexí i ukázky z tehdejšího časopisu A­-kontra, jehož spiritus agens dle mých informací měl být (a bezesporu i byl!) právě Jakub Polák.

Sešli jsme se v redakci, či spíše v jakémsi komunitním centru, ve vyčleněných prostorách funkcionalistické budovy bývalého Dopravního podniku (u dnešní stanice metra Vltavská), a přiznám se, že to byl pro mě zážitek neobvyklý: na první povrchní pohled „podivný, až divý“ Jakub mě přijal velice vstřícně a s plnou náručí starších čísel A­-kontry, jež jsem si od něho telefonicky vyreklamoval. Utkvělo mi, jak jsme seděli za stolem v místnosti polepené plakáty, vedli řeči a kolem se hemžili dívky a mládenci – „lidi“, tak o sobě mluvili, což mě zaujalo –, kteří cosi řešili, malovali transparenty a zjevně připravovali nějakou podvratnou (?) akci… Občas některý z nich přišel za Jakubem s dotazem, jak v té či oné fázi postupovat, co konkrétně by bylo vhodné udělat atd. A tu se stalo cosi, co mě fascinuje dodnes: Jakub tazateli přímo neodpověděl, nejen že mu nedal nějaký smysluplný pokyn, ale ani mu nesdělil svůj názor. Jen mu mírnými slovy naznačil, že on tu není od toho, aby řídil a rozhodoval – že odpovědnost mají všichni rovnou, neboť jsou všichni „lidi“ na stejné úrovni. Ano, nebýt ani v detailu nikterak nadřazen, „ani boha, ani pána“ v důsledné každodenní praxi – alternativní koncept, který mou ironicko­-skeptickou mysl nejen provokoval, ale i dojímal. Logická (ale co do logiky?) otázka po trvalejší funkčnosti takové aktivity jevila se v dané souvislosti a zejména v daném okamžiku jaksi nepatřičná.

Přiznám se, že nemám detailní přehled o všech nesporně záslužných Jakubových aktivitách. Ale i to, co je mi známo o jeho angažmá v jedinečných případech na obranu obětí rasistických útoků, sociálně vyloučených jedinců atd., pro mě reprezentuje neokázalý, ale funkční příklad smysluplné, morálně vyspělé aktivity, jíž se v naší korodující civilizaci vždy nedostávalo a nedostávat bude. To nejsou jen ony viditelné spektakulární střety s minoritními fašistoidními kretény (naziskinheadi v devadesátých letech, dnešní antivaxeři, okamuření manipulátoři a oblbenci atd.), nejsou to dokonce ani provždy roztříštěné a svrchními animozitami ochromované projevy anarchistických skupin a jejich mnohdy infantilních názorových periodik. Jde o ­smysl, o vzor obětavé a zejména neúnavné konkrétní práce, směřující proti systémovým dysfunkcím pomyslné humanistické spravedlnosti v jedinečných případech etnického či sociál­ního útlaku, práce, jež se obejde bez ideo­logických klišé a všespásných abstraktních zobecnění. Řekl bych, že toto je vzor a vzorec, jehož potenciální následovníci sice stávající zapouzdřený systém­-svět nezmění, nicméně k relativní proměně lidského života přispět mohou. A to ani dnes není málo.

 

 

Lenka Kučerová

fotografka

 

Nejsilnější vzpomínku mám na Jakuba v pozici vůdce anarchistických demonstrací. Někdy mával vlajkou, jindy se o ni jen opíral a přemýšlel. Vždy stál ale vepředu. S policajty „lehce“ konverzoval, připadalo mi, že k němu mají respekt. Byl to zkrátka takový táta anarchistů a squatterů. Ovšem jet s ním v autě byl nezapomenutelný horor. Auto bylo smontováno z několika dalších vraků. Nějaké předpisy mu byly fuk. Za letu, spíš než za jízdy, vykřikoval, že silnice třetí třídy mají tři pruhy, a proto jsou to silnice třetí třídy, takže se tam lehce vejdeme. Spolucestující ječeli, Jakub se smál a ještě přidal plyn. Jednou mě přizval na jednání v Home Creditu. Na schůzku přiletěl i sám šéf téhle lichvářské společnosti. Jakub mu hned vysvětlil, že je zločinec, loupežník a lichvář, co vydělává na chudých lidech. Pak jsme hrdě odešli. Lichvář zůstal jako zkoprnělý.

Jakub tu chybí. Mám pocit, že s ním odešlo i anarchistické hnutí, minimálně jedna jeho generace. Vlastně měl vždy pravdu, respektive viděl dopředu, jak to tady dopadne, když nás převálcuje vlna supermarketů a obchodních center. Jak bude vypadat Praha a vůbec Česko, když se nebude upozorňovat na podlézavost politiků vůči developerům.

 

 

Karel Lukeš

redaktor anarchistické revue Existence

 

Jakuba před sebou vidím hlavně jako šíleného řidiče avie. V první polovině devadesátých let byla jeho avie s klasickou špinavě žlutou plachtou snad jediným mobilním prostředkem anarchistického hnutí. Bez ní – a bez Jakubovy akčnosti – by se toho jistě mnoho neudálo. Nejslavnější okamžik zažil tento stroj bezesporu během 1. máje v roce 1992, kdy se stal motorizovanou součástí útoku na naziskinheady v Praze na Letné. Ale avie se představila i na jiných místech. K nám do Plzně ve stejném roce dovezla na své korbě partu anarchistů, kteří podpořili malý protest Dětí země proti plánu jaderné výtopny. Jakub nad poklidností akce jen obrátil oči v sloup, chopil se iniciativy, zabarikádoval vchod na radnici betonovým odpadkovým košem a jal se přetahovat s měšťáky. O tři roky později přivezl do Plzně avií posily na antifašistickou demonstraci a zaparkoval přímo mezi pořvávající fašouny, kteří se pak nestačili divit.

Byl to dříč, zároveň systematik i chaotik. Stmeloval, ale také rozděloval lidi v rámci anarchistického hnutí a dost možná i mimo něj. Ve své době dokázal pro hnutí hodně udělat. Časopis A­-kontra mohl vycházet ve velkých nákladech jen díky jeho neskonalé drzosti, když například zneužil několik tiskáren bez zaplacení s poukazem na „druhotnou platební neschopnost“. Později pak díky tiskárně, která byla instalována na Sochorce a následně na Papírně – Jakub se nad ní dlouze rozčiloval a skákal kolem ní s věčně černýma rukama od tiskařské barvy. A tak nechal otisk (přeneseně i doslovně) na české anarchistické publicistice devadesátých let.

 

 

Rad Bandit

sociální pracovník

 

Vzpomínky jako by se smazaly do jedné tmavé pohyblivé čmouhy. Je v ní záblesk Jakuba, jak řve pod zašedlou oprýskanou klenbou starého baráku, ať si prý všichni „vobujou pořádný boty“, protože „v papučích ještě nikdo nikdy žádnou revoluci neudělal“, když kluci po ránu vylézali z vyhřátých pokojů na dvorek ve vnitrobloku pražského squatu Papírna. Jakubovi šla od pusy pára. „To ste princezny?“ vřískal. Tahle momentka se mísí se spoustou jiných, podobně bleskových, typických pro život v jednom domě. Jsou v ní živočišné zvuky, létající hrnek, křik, ale i něco, co mě neustále nutilo vystupovat z vlastní komfortní zóny. Pamatuju si, jak měl Jakub ve zvyku lidi vtahovat do dění, ať se jim to líbilo, nebo ne. Když jsme s ním já nebo někdo jiný chtěli o něčem mluvit, svolal snad všechny, kteří byli v tu chvíli po ruce, a zahlásil něco ve smyslu: „Jen ať si to taky poslechnou.“ A mluvil, kladl otázky, zajímal se a chtěl, aby u toho byli všichni. Testovalo mě to. Testovalo to druhé. Pro Jakuba bylo důležité lidi zapojovat – dneska bychom tomu říkali inkluze, participace, komunita a bůhvíco dalšího. Pro něj ale, zdá se, bylo přirozené zahrnovat zkrátka všechny, kteří měli hlas.

Jak vnímám Jakuba dnes? Můžu mu děkovat za to, že mě inspiroval ke kategorickému a sebevědomějšímu odmítnutí bezpráví. Být mladý pankáč v pozdních devadesátkách a kolem milénia znamenalo být neustále vystaven nebezpečí, že vám nějaký nácek někde za rohem dá po hubě. Zvlášť to platilo na severní Moravě, kde jsem dospíval, než jsem se přesunul do Prahy na Papírnu. Nakládačka nebo její hrozba patřila ke každodenní realitě. Člověk se v reakci na to nějakým způsobem pohyboval po městech, po koncertech, večer po ulicích, reagoval na to, formovalo ho to, děsilo, nasíralo, stmelovalo.

Dost možná by mě to tenkrát na severu semlelo napadrť, kdybych nepotkal člověka, který mi řekl, že takhle je to špatně, že tohle nelze akceptovat. Vlastně nemusel říkat skoro nic. Příběh Tibora Danihela jsem znal a bydlet vedle Jakuba znamenalo být vystaven jeho urputnosti a energii, která nedávala prostor pochybnostem. Úsilí, které do toho případu vložil, jeho absolutní přesvědčení a nekompromisní pozice vůči tomu xenofobnímu temnu, na které jsme už možná trochu pozapomněli, mě v podstatě drží ve stejně silném odmítavém postoji dodnes. Jakub dovedl strhnout mraky lidí a ta doba ho sakramentsky potřebovala. Náckové, alespoň v té podobě, v jaké jsme je tenkrát znali, jsou minulostí. Dovedete si představit, že se dnes u soudu plešky vysmívají matce zavražděného, jako se to stalo v případě vraždy Tibora? Myslím, že jeden z bojů, o které tenkrát šlo, byl i díky Jakubovi dobojován – a nakonec snad vítězně.

 

 

Jan Línek

básník

 

Vybaví se mi především vzpomínka na parťáctví a kamarádství. Jakub nikdy nikoho nenechal ve štychu. Vzpomenu si vždycky na starou avii, kterou nás vozil, když se hasily situace v menších městech – třeba někdo zmlátil pankáče, tak jsme vyrazili a bránili je. Jakub jel s námi, i když se sám nikdy nerval. Byla s ním ale také někdy těžká domluva. Hlavně při sestavování A­-kontry jsme se často hádali. Jakub měl tvrdou palici. I ve squatu v ulici Pplk. Sochora se neustále do všeho pletl, sporů bylo nepočítaně. Většinou se ale nakonec vše vyřešilo v klidu. Samozřejmě nemůžu opomenout, že ho zaujaly moje básně – dal je dohromady a vydal pod názvem Není čemu závidět. Vzpomínám také na to, jak jeho tříleté dítě sedělo upatlané od tiskařské černi vedle ofsetové tiskárny, na níž Jakub zrovna tiskl novou A­-kontru.

Byl to člověk s velkým sociálním cítěním, který se vždycky zastával utlačovaných, ať už to byli pankáči nebo Romové. Někdy mi připadal spíš jako zdivočelý socialista než jako anarchista. Vždycky tíhl doleva, vlastně jsme ho potkali v Levé alternativě, a když viděl nástup anarchistů, tohohle mladého a divokého hnutí, tak se k němu přidal. Anarchistické hnutí nezaložil, jak se někdy říká, připojil se k němu. Byl ale takovým jeho nechtěným lídrem. Sám po tom netoužil, ale byl tak vnímán společností i médii. Vždy se vyjadřoval ke konkrétním situacím, dokázal věci trefně pojmenovat. Zůstává nám po něm i úpornost v dobrém slova smyslu: nevzdat se, stát si za svými myšlenkami, neuhýbat z cesty a za všech okolností pomáhat slabším.

 

 

Petr Horák

aktivista

 

Žili jsme v prolínajících se komunitách, takže jsme spolu zažili řadu společných akcí, situací i vzájemných konfliktů. Uměli jsme se vzájemně vyřvat, ale často i spojit síly v boji o jednotlivé kauzy, svobody, nebo když nám šlo o to, aby se české úřady chovaly rovnocenně ke všem obyvatelům. Byla to doba, kdy nebylo fyzické násilí neonacistů vůči Romům, jiným etnikům i alternativním subkulturám vyšetřováno, žalováno ani souzeno. Ozbrojené neonacistické skupinky často terorizovaly celé čtvrti nebo i města a postoj konkrétních představitelů států i institucí k tomuto dění byl zcela lhostejný. Reálně jsme s Jakubem začali spolupracovat v Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST) po vraždě Filipa Venclíka v roce 1993. Jakub už měl v té době za sebou řadu potyček s neonacisty nejen u squatu Sochorka, ale třeba i ve slavné bitce před Výstavištěm v roce 1992, která se dostala až do klipu Michaela Jacksona.

I když jsem většinu doby, kdy jsme se znali, vůbec neměl řidičák, dodnes tvrdím, že řídit mě naučil on. Jezdil tak, že si vytvořil třetí pruh v místech, kde byly dva. Svým gazíkem nás odvezl na kdejaký koncert, demonstraci nebo investigativní návštěvu obětí rasových útoků. Vzhledem k děravému výfuku i děravé podlaze se to auto pohybovalo spíš silou Jakubovy vůle a často nemělo daleko k pojízdné plynové komoře.

Svérázná povaha – někdo by řekl egomaniacké raplovství – Jakubovi znemožňovala reálnou spolupráci v jakékoli oficiální organizaci. Zároveň to ale byla přesně ta síla, která mu pomohla v jeho osobním nasazení v roli zmocněnce pozůstalých po Tiboru Danihelovi, který utonul v řece Otavě při neonacistickém pogromu. Právě Jakubovo několikaleté osobní úsilí znamenalo výrazný posun v této nechutné kauze, v níž hrozilo, že nikdo z pachatelů nebude nejen potrestán, ale ani obžalován. Jeho práce v kauze této rasové vraždy si vážím nejvíce a plyne z ní také Jakubův odkaz pro dnešek: člověk by v podobných případech kruté nespravedlnosti nikdy neměl zůstat lhostejný a měl by se angažovat.

 

 

Marek Ďuriš

squatter

 

Vzpomínám si, jak Jakuba s Ondrou Slačálkem nepustili na protest proti NATO v Rumunsku, takže se pro nás vrátil do Prahy, odkud jsme ve čtrnácti lidech (v devítimístné dodávce) odjeli na demonstraci proti vyklizení kodaňského squatu Ungdomshuset na druhém konci Evropy. Na hranicích s Německem nás zastavila policejní hlídka, Jakub je ani nepustil ke slovu a hned zkušeně pronesl: „Náčelníku, zastřelte mě!“ Tím jim hned ze začátku sebral vítr z plachet. Podobných zážitků mám z té divoké cesty nepočítaně.

Málokdo v současném anarchistickém či radikálně levicovém hnutí ztělesňuje pracujícího intelektuála způsobem, jakým to dělal celý život Jakub. Dokázal zároveň organizovat stavbu, pořádat demonstraci, psát články, účastnit se nejrůznějších přednášek a do toho mít na krku bandu bláznivých pankáčů v nejdivočejším věku. Dnes byste na podobný rozsah aktivit potřebovali pět až deset aktivistů. Nemyslím si, že bychom pomyslný Jakubův odkaz měli slepě následovat, ale co se týče odhodlání, všichni se od něho máme co učit.

 

 

Zuzana Brodilová

psycholožka

 

Léto roku 2012. Nad mumrajem potemnělé ostravské ulice Přednádraží, kam přijelo několik desítek lidí podpořit místní romské rodiny, jimž hrozí vystěhování, je slyšet hlas Jakuba Poláka. Mnoho z těch, kteří se v nepřehledném dění snaží zorientovat, je tu právě z jeho popudu. „No né, tohleto né,“ rozčiluje se hlasitě svou charakteristickou dikcí Polák, kterému krátce poté, co dorazil, někdo z místních ukradl telefon. Nenadává ovšem neviditelnému zloději, ale sobě a své nepozornosti. Jedním dechem slibuje, že pokud se mu z přístroje vrátí aspoň SIM karta, dá za ní stovku. Je mu jasné, že nechat tak drahou věc jen tak ležet v místě, kde lidem běžně chybějí peníze na jídlo, nemohlo dopadnout jinak.

Ten večer jsem Jakuba Poláka viděla naposled – o pár týdnů později zemřel. Už tehdy věděl, že mu moc času nezbývá. Na urputnosti a samozřejmosti, s nimiž se pustil do boje, který mnozí označili za předem prohraný a mávli nad ním rukou, to nezměnilo vůbec nic. Z Přednádraží po letech nezbyly ani ruiny. I zásluhou počátečního impulsu a pozdějšímu nátlaku Jakuba Poláka se však rozpohybovalo dění, díky němuž mnoho rodin neskončilo na ulici nebo v azylových domech, ale v náhradních bytech. A mnoha aktivistům týdny strávené s rodinami ohroženými vystěhováním změnily perspektivu i život.

S odstupem vnímám Jakuba Poláka jako člověka výrazné osobnosti, který dokázal obdivuhodným způsobem napřít svou sílu na obranu těch nejméně populárních pronásledovaných a vyloučených společenských skupin. Jako člověka, který by se jakékoli své vlastní heroizaci vysmál. A taky jako člověka leckdy bezohledného, který na osobní úrovni mnoho lidí zranil.

 

 

Václav Trojan

programátor, lidskoprávní aktivista

 

Vybavuju si jeho sarkastický úsměv. Neuvěřitelnou energii, pracovitost, tvrdohlavost a cit pro spravedlnost. Vzpomínám, jak se u soudu nakonec zastal obviněného nácka, protože důkazy nebyly dost přesvědčivé. A taky vzpomínám na strach, který jsem měl, když jsme někam jeli autem – byl bravurní, ale šílený řidič.

Takových lidí, jako byl on, je dnes málo. Dokázal důsledně a s osobním nasazením i za cenu problémů obhajovat věc, o které byl přesvědčen, doslova proti všem. A nakonec většinou získal respekt i u protivníků.

 

 

Jozef Miker

romský aktivista

 

Jakuba jsem poprvé potkal na blokádě antiromského pochodu v Teplicích v roce 1992. Tehdy naziskinheadi procházeli celým městem a bylo jich asi pět set. Jejich cílem byl tzv. Bronx, tedy Dubská ulice v Teplicích. Tehdy tam ještě byly baráky, v nichž bydleli Romové, dnes už je to všechno zbourané. Tam jsem zažil hned dvě důležitá setkání. Stál tam s námi asi osmdesátiletý pán s vidlemi, tak mu říkám: „Dědo, co tady blbnete s těma vidlema, vždyť vám to vezmou a ještě vás můžou zavřít!“ A tenhle starej gádžo mi povídá: „Kdepak chlapče, tohle už nikdy nemůžeme dopustit, ve třicátých letech jsme tomu přihlíželi a měli jsme pocit, že se nejedná o nás, ale jen o Židy, a pak jsme museli utíkat z vlastních domovů.“ Tak si takhle povídám s tím dědou a najednou ke mně přijde chlápek s dlouhými vlasy a v zelené vojenské vestě a říká mi: „Já jsem Jakub Polák a jsem anarchista.“ Tak na něj koukám a říkám si v duchu: „Anarchista? Co tady dělá anarchista?“ Tehdy se totiž běžně dělo, že část pankáčů kráčela společně se skinheady, zkrátka holohlavý a kohouti společně, jak jsme jim tehdy říkali. Jakub mi tenkrát vysvětlil, že anarchisté i značná část punkové scény jsou antifašisté, že jsou levicově zaměření a že bojují za práva Romů, protože právě ti jsou v Česku nejvíc utlačovaní. Tak začalo naše přátelství.

Nemine dne, abych si na Jakuba nevzpomněl. Těch situací, kdy jsem myslel na to, jak by asi zrovna teď jednal, jsem v posledních deseti letech zažil mnoho. Takových bojovníků už je dneska totiž velmi málo. Když se v Praze konal Jakubův „antipohřeb“, tak jsme ve Velkém Březně zrovna u jedné ubytovny blokovali pochod neonacistů, což se nám nakonec povedlo. Myslím, že podobný způsob rozloučení, ale i následování by Jakubovi udělal určitě větší radost než jakákoli vzpomínková akce.