Málokterá spolková země je spojována s politickými extrémy tolik jako Sasko. Sasové jsou na to dokonce pyšní. „Tak se to dělá v Sasku,“ říká reklama na tuto spolkovou zemi a lze to vztáhnout na vše, od politiky až po hospodářství a přístup k životu. Pravicová AfD zde má své voličské jádro a především u české hranice existují okresy, v nichž demokratické strany v podstatě nemusejí posílat své kandidáty do boje, protože stejně nemají šanci výrazněji uspět. Z tohoto důvodu je v Německu podprahově přítomná snaha Sasy v demokratickém duchu trvale vychovávat, především proto, aby se neradikalizovali ještě více. Nabídka různých diskusí na téma „základy demokracie“ je v Sasku dosti široká a mnohdy velmi kvalitní. O jedné dobře obsazené debatě na téma aktuální kvality demokracie v Sasku a v Německu informoval regionální deník Sächsische Zeitung 17. září. V drážďanském kostele Frauenkirche diskutovala politoložka a bývalá kandidátka na úřad spolkového prezidenta Gesine Schwan, teoložka Ellen Ueberschär a básník Durs Grünbein. Schwan, která je stálicí politických debat, konstatovala hned na začátku, že „demokracie je v krizi i nyní, protože je v krizi stále“. Demokracie není ovšem jen forma politického zřízení. Je to forma kultury, životní styl a také způsob komunikace ve společenství. Schwan také vyzvala přítomné k větší angažovanosti v politických stranách, které rychle a intenzivně přicházejí o členy. Zhruba devadesát procent Němců považuje demokracii za nejlepší formu politického zřízení. Nicméně lid se podle diskutujících necítí demokraticky zvolenými zástupci dobře reprezentován, a je tak namístě uvažovat o nových formách politické participace, ideálně ve formě regionálních a lokálních plebiscitů ke konkrétním tématům. Hovořilo se i o vztahu demokracie a kapitalismu. Zajímavé je, že donedávna se demokracie a kapitalismus zmiňovaly jedním dechem a mnohdy byly chápány bezmála jako synonyma. Příznačné to bylo především pro země střední Evropy po roce 1989. V tuto chvíli se převážně v levicových kruzích kapitalismus považuje za překážku demokracie, protože znemožňuje „vytvoření“ svobodného individua. Jak řekla Gesine Schwan: „Kdo nemá dostatek prostředků, aby mohl žít podle svého, aby dosáhl na bydlení, vzdělání nebo na to zajít si občas do kina, cítí se bezcenný.“ A s masou lidí, kteří si připadají bezcenní, se špatně dělá demokracie, neboť jsou náchylní k extrémním řešením. Básník Grünbein označil kapitalismus za příčinu dezintegrace společnosti a dodal, že se obává toho, že bude muset dojít k společenské „explozi“. Kapitalismus prostě nemá v tuto chvíli v Německu na růžích ustláno. Podobné diskuse osloví nicméně jen malou část lidí a jde v podstatě o „přesvědčování přesvědčených“. V každém případě je ovšem smysluplné, že se v Sasku konají, protože čistí vzduch a pomáhají „oprašovat“ základní pojmy.
Německá strana Die Linke (Levice) to má jakožto pohrobek východoněmecké komunistické SED čím dál těžší. Na východě Německa jí většinu voličů přebrala pravicově extremistická AfD, která má de facto identickou proruskou a protiamerickou rétoriku. Die Linke se tak při posledních parlamentních volbách málem nedostala do Spolkového sněmu. Právě proruská orientace strany v posledních letech se v současné době ukazuje jako výrazný problém, o čemž informuje online vydání magazínu Der Spiegel z 20. září. Co může fungovat v časech míru, aniž by to někoho zvláště pobuřovalo, se nahlíží v době ruské agrese na Ukrajině zcela odlišně. Oficiální linie Levice ruskou agresi jednoznačně odsuzuje, strana má ovšem trvalý problém s poslankyní Sahrou Wagenknecht, která se tradičně proviňuje proti stranické disciplíně. Wagenknecht má pro Die Linke obrovský význam, protože je to výrazná osobnost, kterou by strana velmi postrádala. Provokativní poslankyně měla 8. září projev v Bundestagu, v němž kritizovala „ekonomickou válku“ proti Rusku, požadovala ukončení sankcí a také návrat k importům ruského plynu. Šlo tedy o výstup, který byl ve všech bodech zcela „přes čáru“. Wagenknecht má se svými názory mezi spolustraníky řadu podporovatelů, nicméně podobné výlevy stranu navenek poškozují. Neustálým zdůrazňováním protiruského postoje se ovšem Levice zase přibližuje vládním partajím. Jednoznačně tak platí, že Die Linke má v poslední době trvale především jednoho nepřítele: sebe samu. Není schopná akcentovat vlastní témata a současně se permanentně oslabuje vnitřními boji, které už nezajímají ani její členy.
Berlínský deník Die Tageszeitung (Taz) ve vydání z 20. září informuje o (ne)schopnosti zahraničních pracovníků naučit se německý jazyk. V důsledku stárnutí obyvatelstva Německo potřebuje ročně 400 tisíc pracovních migrantů. Většina z nich přijíždí do SRN bez větší znalosti němčiny. Především ve zdravotnických povoláních a také v sociální oblasti je obrovský tlak a nedostatek lidí a Německo se snaží sehnat pracovní síly skutečně po celém světě. Například na Filipínách je angličtina prakticky úředním jazykem, takže jakkoli se Němci snaží, zdravotní sestry z Filipín jdou raději do USA nebo do Singapuru, než aby se dva roky v kuse učily němčinu a pak ji ovládaly víceméně na elementární úrovni. V tuto chvíli čelí německé firmy neřešitelné situaci: zoufale jim chybějí pracovníci, ale požadují poměrně dobrou úroveň jazyka i u těch, kteří u nich teprve začínají. Mnozí migranti se dlouhé roky nejsou schopni naučit němčinu na rozumné úrovni, takže končí v „pomocných povoláních“, kde si mohou dovolit mluvit velmi jednoduchým způsobem. To je samozřejmě limituje a neumožňuje jim to kariérní růst, ale ani plnohodnotné zařazení do společnosti. Taz navrhuje jako řešení do podniků posílat „jazykové pomocníky“, kteří by migrantům pomáhali se sociálním a jazykovým začleněním. Na to jsou ovšem potřeba další lidi, kteří ovládají nejméně dva jazyky. A ty není tak lehké sehnat.