Názory komentátorů na švédské parlamentní volby se různí: někteří varují před nástupem ultrapravice v kdysi liberální zemi, jiní zdůrazňují, že voliči dali najevo, že už mají dost zbabělé levicové politiky a chtějí radikální obrat. Bude výměna vládní garnitury znamenat zásadní změnu?
S mírnou převahou 176 křesel zvítězil ve švédských parlamentních volbách Pravicový blok, který reprezentuje Umírněná koaliční strana, Švédští demokraté, Liberální strana a Křesťanská demokratická strana. Tradiční středolevé strany v čele se sociálními demokraty, které společně získaly 173 křesel, tak utrpěly těsnou porážku. Předsedkyně vlády Magdalena Anderssonová proto před několika dny podala demisi a nyní se čeká, až na uvolněné místo nastoupí nový premiér. Obecně se předpokládá, že nástupcem Anderssonové bude lídr Umírněné koaliční strany Ulf Kristersson.
Často ovšem zaznívá, že skutečnými vítězi voleb jsou Švédští demokraté, nacionalistická strana nechvalně proslulá svým fašistickým podhoubím. Je třeba připomenout, že velký úspěch zaznamenali již v předchozích volbách; tehdy ovšem narazili na odpor ostatních stran, které s nimi odmítaly spolupracovat. Co se tedy za uplynulé čtyři roky změnilo?
Umění přizpůsobit se
I letos byl jedním z hlavních témat voleb boj s nárůstem kriminality spojený s nepříliš dobře zvládnutou integrací přistěhovalců, do popředí zájmu se samozřejmě dostaly také ekonomické otázky související s nárůstem inflace a nákladů na důstojné bydlení. Problematika přistěhovalectví je v agendě Švédských demokratů zásadní. Opatrné přitakání tradičních stran tomu, že integrační politika vyžaduje razantní systémové změny, nacionalistům pochopitelně nahrálo do karet. Roli jistě sehrálo i to, že ostatní politické strany tentokrát přistoupily na možnost spolupráce, čímž Švédské demokraty zbavily nálepky extremistické strany, se kterou se nevyjednává. Strana nabízí – na rozdíl od tradičně vládnoucích sil – jasnou ideologickou vizi a jednoduchá řešení. Dovede dobře vycítit, co chtějí lidé slyšet, jak připomíná švédský investigativní časopis Expo: před volbami v roce 1991 se Švédští demokraté profilovali jako obdoba Lidové liberální strany, o několik let později se prohlásili za stranu s ekologickou agendou a po volbách roku 2014 dokonce tehdejší stranický tajemník sdělil, že na Švédské demokraty je třeba nahlížet jako na obdobu Křesťanských demokratů.
Nepřekvapí tedy, že strana opět pozměnila strategii a přizpůsobila ji poptávce: uhladila ostrou rétoriku, upravila svůj postoj ke vstupu země do NATO a místo hlasitého nesouhlasu s přijímáním imigrantů si nadiktovala podmínky, za jakých jsou ochotní je v zemi akceptovat. Ve volebním programu se tak dočteme, že cílem Švédských demokratů je, aby se ze Švédska opět stala bezpečná země. Dosáhnout toho chtějí například omezením práva na přistěhování rodinných příslušníků cizinců, zpřísněním hraničních hlídek, vyhoštěním pachatelů trestných činů, pokud jsou nešvédského původu, a snížením věkové hranice trestní odpovědnosti. Usilují také o to, aby bylo možné ze země deportovat takzvaně asociální jedince nebo zrušit dlouhodobé povolení k pobytu. Připomeňme, že Švédové jsou národ se silným nacionalistickým smýšlením a že velká část příznivců Švédských demokratů žije podle volebních dat mimo velká města a pravděpodobně se cítí být stranou zájmu většiny politiků. Předloží-li jim některá politická strana jasně formulovaný program, z něhož vyplývá, že za většinu současných problémů mohou nepřizpůsobiví cizinci a stávající mátožná vláda, zapůsobí to na ně. Proč také nedat šanci zatím nevyzkoušené straně, která se o ně zajímá a slibuje, že něco změní? To ostatně dobře známe i z českého politického prostředí.
Slabý odvar nacismu?
Vzestup Švédských demokratů je tedy skutečně v mnohém znepokojivý a bezesporu bude mít dopad na životy lidí, kteří si Švédsko z různých důvodů vybrali jako zemi, v níž chtějí žít. Nejde tu přitom jen o přistěhovalce z blízkovýchodních nebo afrických zemí, kteří jsou pro mnohé synonymem slova „imigrant“, ale také o Čechy či Slováky. Nazývat Švédské demokraty vyloženými nacisty je sice možná mírně nadsazené, přesto je však třeba mít stále na paměti, z jakých kruhů tato strana vzešla. Na volební listině totiž byla i jiná, skutečně extrémně pravicová uskupení – jako Severské hnutí odporu nebo Alternativa pro Švédsko –, která naštěstí získala jen mizivý počet hlasů. Ve srovnání s nimi jsou pak současní Švédští demokraté celkem slabý odvar toho, co je v pravé části politického spektra možné. Jejich působení ve vládě se téměř určitě neobejde bez skandálů, což může paradoxně přispět k tomu, že sociální demokraté do příštích voleb znovu posílí.
Relativně vyrovnaný výsledek voleb ale také svědčí o názorové rozpolcenosti švédské společnosti, takže to s příklonem Švédů k pravici zřejmě nebude tak horké, jak to vypadá. Koneckonců i vítězné strany se v lecčems názorově rozcházejí a vyjednávání o nové vládě bude jistě náročné. K sestavení kabinetu by nicméně letos mělo dojít o poznání rychleji, než tomu bylo v roce 2018 – v lednu totiž Švédsko přebírá předsednictví v Radě EU, kterého by se mělo ujmout už jako země se stabilní vládou.
Autorka je skandinavistka a překladatelka ze švédštiny.