Tísnivá odhalení

Znepokojení je základním účinkem veršů Radka Malého. Ať se to vezme z kterékoli strany, skončíme u něj, protože groteskní výjev, neodbytná hříčka, absurdní nápad, povědomá záhada, cokoli si vzpomenete, jsou jen průvodní jevy Malého obraznosti, která se umanutě soustředí na staré dobré Unheimliche. Když se to povede, vyjevují Básně na děrné štítky naši nenadálou nejistotu stran toho, co je pravda a co nesmysl, co se nám líbí, co nás odpuzuje, co je správné a co si naopak zaslouží spravedlivý hněv spořádaného občana. Za tímhle civilizaci šanujícím rozlišováním stojí obvykle konvence, ale Malý začíná hlouběji a po vzoru Stephena Kinga si posadí dítě na kolena a ptá se: „Čeho se bojíš?“ Lépe řečeno: „Co tě zbavuje jistoty?“

Seškrabovat zasychající smysl

Kvalitu znepokojivosti Malý šířeji prozkoumal v předchozí sbírce Atlas bytostí (2020), ale „objevil“ ji pro svou poezii už dřív. Ve sbírce Světloplaší (2012) čteme například verš: „poď, pudem do zoo. včera tam chcípl tapír.“ Každý ať si nad veršem položí ty své otázky. Jisté je, že verš jich provokuje dost a žádná z nich nepředpokládá jednoznačnou, pokud vůbec nějakou odpověď. Z těch mých – pokud připustíme, že existuje nějaká příčinnost mezi návštěvou zoo a smrtí tapíra – mě pálí nejvíc tahle: Za jakých okolností nebo stavu mysli chce jít člověk do zoo proto, že tam chcípl tapír?

Malý je básníkem formalisticky rozpolceným. Většina jeho básní se rozvíjí na žánrovém půdorysu, se kterým básník vědomě a obratně nakládá, ale také jej zpravidla překreslí a záměrně zklame čtenářovo očekávání. Malý dobře ví, co je to recept, návod, anekdota, hádanka, slovníkové heslo a po­dobně, ale právě pro to dobré (čti: zauto­ma­tizované) vědomí jej všechny tyhle stokrát vyzkoušené, hůře i lépe napodobované a čím dál více rozmělňované postupy otravují. Myslím, že nechce mermomocí napsat něco zajímavého, spíš se pokouší očišťovat mysl svou i čtenářovu od vyčerpávajících nánosů každodenních vjemů a jejich bezděčného křížení s obvyklými úsudky a vědomostmi. Jako by ustavičně seškraboval zasychající smysl slov ze zdi vlastní předsudečnosti.

Když sleduje a vzápětí porušuje nějaký žánrový postup, se zjevným zadostiučiněním neudělá právě to, co se od něj pro naplnění žánru žádá. Tak třeba návod instruující, jak dosáhnout něčeho konkrétního, vede u Malého přes sérii velmi specializovaných, téměř rituálních úkonů k bezúčelnému výsledku: „Jdi na konci března na kraj lesa/ navečer pod ten dutý strom s golfovou holí/ udeř// Vyletí páv a upustí vejce/ zachyť je do hedvábné roušky/ vyvař v octu a otři hraboší kožkou// Otvírej lžičkou na kaviár// Bude v něm klíček/ jen málokdo ví od čeho“.

Nenápadná (sebe)odhalení

U Malého je ustavičně cítit touha říct něco důmyslně nerozumného, co jedinečně a dů­kladně vychýlí naše běžné chápání skutečnosti. Problém je, že je to příliš důmyslné. Přece jen se Malého básně za sebou ohlížejí, aby byly také neotřelé, elegantní, vytříbené a vtipné. Mezi nimi pak na sebe paradoxně strhávají pozornost všední postřehy o tom, jak to chodí mezi lidmi, kteří si na všemožné způsoby překážejí. Tak se obyčejné konstatování stavu věcí vyjímá málem starozákonně mezi okázale divnými obrazy či opisně rozšafnými pozoruhodnostmi, servírovanými s nonšalantní neúčastí jako úžas budící výstřednosti (věděli jste, že Mayové učili své děti šilhat?). Hle, jak v proudu dušezpytné bilance, která se v závěru mění v parodický formulář dotazníkového šetření, vítězí mezi excentrickými výroky jedna monumentálně prostá replika z oboru mezilidského soužití: „Není pravda, že:/ – Pluto bylo vyřazeno ze seznamu planet, aniž by od svého objevení ukončilo jediný oběh kolem Slunce/ – jsme na večeři měli grenadýrský pochod/ – na unesení dospělého člověka stačí 110 balónků naplněných ultraheliem/ – jsi mi odpustila// Nehodící se škrtne“.

Podobně tísnivý účinek má báseň­-recept „I když to dávno popíráš“. Muž zde ženě připomíná čínský recept „tři písknutí“, jehož hlavní ingrediencí jsou „myší holata“ a jejž prý žena kdysi vypravovala muži před spaním. To, že je tu neobvyklý recept podán jako téma partnerské hádky, činí báseň naléhavější. Kdo nebo co v člověku se zpěčuje přijmout existenci pokrmu z čerstvě narozených myší?

Nejznepokojivěji nakonec působí verše­-repliky, které znějí na první poslech přirozeně, ne­-li logicky, ale to jen do chvíle, než si za nimi představíte myslící a jednající bytost. Jaký člověk asi může stát za výrokem: „ale jak jsem dlouho nikoho neměl, ztratil jsem přehled“? Tahle nenápadná (sebe)odhalení rozmanitých mluvčích přináší Malý jaksi na okraj své rozbujelé obraznosti, ukazuje jimi, jak si konkrétní řeč konkrétního člověka podmaňuje a jak dalece musí mluvčí (umět) dohlédnout, aby si uvědomil, kým se vlastně skrze svoji řeč stává pro druhé, a tedy i pro sebe. Takhle nějak myslí básník, neuzavírá skutečnost do přehledných, život mrzačících výkladů.

Autor je literární kritik.