V krizi poznáš souseda

V letošních letních měsících se na ČT art objevila série s názvem Slovenská čítanka, která byla vyrobena již v loňském pandemickém mezidobí. Každý z třiceti dílů se věnuje jednomu spisovateli či spisovatelce, jejichž jména v současnosti rezonují nejen na slovenské literární scéně, ale i na té naší: řadě z nich vyšly překlady do češtiny v tuzemských nakladatelstvích. Série vznikla jako vedlejší projekt každoročního středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ), který má základnu v Brně. Čestný host – jedna z evropských či Evropě geograficky blízkých zemí – je od 15. ročníku (tedy od roku 2014) prezentován v portrétové sérii, která vzniká v koprodukci České televize a pořádajícího nakladatelství Větrné mlýny. Doba odvysílání se přitom často různí: zatímco loňská Slovenská čítanka běžela s odstupem jednoho roku, Ukrajinská čítanka z roku 2015 byla odvysílána teprve letos, nedlouho po začátku ruské invaze, což ostatně koresponduje s určitou vědomou političností festivalu.

Nouzová volba

Čestným hostem 22. ročníku měl být Island, z důvodů pandemie a souvisejících bezpečnostních opatření se ale organizátoři na po­­slední chvíli rozhodli pro volbu geograficky i jazykově nejbližší: Slovensko. Jakkoli to byla z nouze ctnost, slovenské literatuře se v českém veřejnoprávním médiu dostalo nebývalé pozornosti. Slovensko přitom bylo prvním čestným hostem festivalu už v roce 2005. Literární scéna se ale mezitím proměnila a jen pět jmen se v programu opakuje: v osobách Petera Repky a Ivana Štrpky se připomíná literární skupina Osamelí bežci (viz A2 č. 24/2021), Veronika Šikulová zase zastupuje generaci nastupující v devadesátých letech. Zajímavý a kulturně nejednoznačný úkaz představuje spisovatel Ivan Medeši (viz A2 č. 14/2018), srbský Rusín, který v roce 2019 získal cenu Anasoft litera; se Slovenskem jej přitom spojuje jen jazyk menšiny, která kdysi odešla ze Zemplína do Vojvodiny. Jméno Petera Repky ale zarazí: na rozdíl od svého generačního souputníka Ivana Štrpky od roku 2014 nic nevydal, takže v rámci série plní spíš reprezentativní funkci. Je však jasné, že výběr Slovenské čítanky je závislý na mnoha faktorech, mimo jiné také na dispozici a vůli autorů a autorek zúčastnit se daného ročníku Měsíce autorského čtení.

V sérii na první pohled příjemně překvapí množství žen. Při bližším pohledu ale zjistíme, že tvoří dvě pětiny vystupujících – má prvotní pozitivní reakce tak vychází jen z daleko větších nepoměrů jinde ve veřejném prostoru. Sestava autorek a autorů do značné míry koresponduje s užšími výběry Anasoft litery za posledních několik let. To ale také ukazuje, kolik ženských jmen je opomenuto: vedle velké básnířky i prozaičky Jany Bodnárové jsou to také Jana Juráňová a Barbora Hrínová, obě spjaté s feministickým nakladatelstvím Aspekt, či již zavedená prozaička Michaela Rosová.

Smalltalk a kouření

Formát jednotlivých videí se výrazně různí. Nejvíce se odlišují první dva odvysílané díly – portréty Jany Beňové a Márie Ferenčuhové v režii Jana Ostrochovského: černobílé artové snímky pracují komplexně se zvukem, kamerou a střihem. Všechna ostatní videa už jsou mnohem civilnější a je z nich znatelný festivalový shon. Liší se však zásadně i na rovině scénáře a jen málokdy se v nich doopravdy čte. Nejčastější náplní je totiž odpovídání autorů a autorek na (ve videu nevyslovené) otázky. Jelikož stopáž portrétů nepřesahuje deset minut, odpovědi často postrádají kontext a leckdy také zřejmé sdělení.

Ivana Gibová je tak natáčena při náhodném rozhovoru s opilým štamgastem; tvůrci zřejmě využili situace, která působila jako vystřižená z jejích knih, zbytek videa ale sestává prakticky jen ze smalltalku a kouření. Milo Janáč (viz rozhovor v A2 č. 10/2019), pozdní debutant s knihou Milo nemilo (2018), zase v důvěrně známém prostředí (tedy také v hospodě) čte, mluví sám se sebou či zpívá a tancuje. Ve všech videích je zřetelná snaha postihnout naturel daného spisovatele či spisovatelky. Spíše než o ucelenou výpověď tak jde o pokus přenést na diváka určitý dojem, naladit ho na danou tvůrčí osobnost a rámec jejího přemýšlení. Výsledek ale nevyznívá vždy srozumitelně, je totiž vytržený z festivalového kontextu, na který leckdy spoléhá – často jako diváci například nevíme, kdo jsou další lidé figurující ve videu.

Zábavně pracuje s tematikou prózy Čepiec (2019, česky 2021; viz A2 č. 4/2020) Kataríny Kucbelové režisérka Hana Nováková: spisovatelka vyšívá do různých potravin – rohlíku, okurky či plátku sýra – motto knihy, zatímco její hlas na pozadí čte ukázku. Opačný případ představuje medailonek Bally, v němž Martin Kyšperský při procházce lesem autora vyzpovídá z hudebního vkusu a pak jej vezme na piknik s ženami, které mu zpívají lidovou píseň. Spisovatelovo překvapení a diskomfort jsou hmatatelné, na čtení už ale nedojde. Zato ve videu o Marku Vadasovi čtou i Češi – a nepůsobí to výsměšně ani parodicky, což obvykle hrozí. Je to vlastně podobná z nouze ctnost jako pozice čestného hosta Slovenska v pandemickém ročníku festivalu.

Potlačovaná pandemie

I přesto, že pandemie loňský ročník festivalu silně ovlivnila, příliš se do něj neotiskla – a do Slovenské čítanky už prakticky vůbec. V seriálu tvoří primárně kulisu, která v některých dílech vykoukne spíš náhodou, jako potlačovaná realita: lidé v rouškách na nádraží, spisovatelka v roušce na návštěvě (opět netušíme, u koho). Ani liduprázdné hospody už ale nepůsobí stejně jako před covidem. Slovenská čítanka je tak po všech stránkách artefaktem své doby.

Autoři a autorky se k pandemii prakticky nevyslovují. Čtou sice zpravidla ze svých posledních knih, ty ale většinou publikovali ještě před jejím vypuknutím. Explicitně se k ní vyjadřuje jen filosofka a autorka autobiografických próz Etela Farkašová. V roce 2020 vydala revidovanou verzi své knihy Záchrana sveta podľa G. (2002), v níž z pohledu psychicky nemocné ženy popisuje recepci zpráv a podnětů z vnějšího světa – strach z budoucnosti a pohled na globální problémy se tak snadno napojují na pandemickou situaci. Sdělení Farkašové vyznívá varovně: pandemie ukázala nemocná místa člověka a naše civilizace už asi propásla šanci udělat život snesitelným a udržitelným. Autorka, která tak implicitně poukazuje i na klimatickou krizi, se pohybuje na stejné globální úrovni jako třeba Mária Ferenčuhová ve svých básních.

Zdá se, že krize – v případě Slovenské čítanky především pandemická – může přispět ke sblížení a stavění mostů. Slovenští literáti a literátky jdou často naproti česko­-slovenské blízkosti i ve videích: Michal Tallo mluví o své československé identitě, Peter Šulej má tričko s nápisem Made in Czechoslovakia. Třebaže překladatel do češtiny Miroslav Zelinský v předfestivalové rozhlasové Vizitce tvrdil, že literární vztahy Čechů a Slováků existují jen na osobní, a nikoli na systémové úrovni, někteří autoři tomu odporují. Veronika Šikulová zmiňuje vliv Jana Skácela na svoji tvorbu, Peter Šulej ho ve své básni přímo cituje. Slovenská čítanka tak kromě představení pestrého, i když omezeného výběru osobností slovenské literatury připomíná stále trvající blízkost Čechů a Slováků, na kterou může být v době krize spolehnutí – alespoň na poli kultury.

Autorka studuje komparatistiku.

Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu.