V labyrintu obrazů

Korejský režisér Park Chan­-Wook se svou novinkou Podezřelá slaví návrat na výsluní. Snad žádný jeho film od téměř dvacet let starého Old Boye (2013) nevyvolal tak pozitivní kritické reakce. Noirová krimi skutečně patří k jeho vrcholným dílům. Parkovi se tu podařilo navázat na svou zálibu ve vytváření spletitých vypravěčských labyrintů, ale zároveň vytvořit velmi soustředěné a komplexní dílo. Snímek lze považovat za návrat k filmové tradici, z níž Parkova tvorba vychází, ale zároveň je zcela současný.

Starouš asijské kinematografie

Park je jedním z klíčových tvůrců, kteří definovali boom jihokorejské kinematografie počátku tisíciletí. Jeho filmy v čele se světově proslulým Old Boyem nabídly specifickou odpověď na západní trend postmoderních, ironických snímků ohledávajících hranice toho, co bylo do té doby v kinematografii považováno za přijatelné. Dílo se zašmodrchanou zápletkou, ornamentálním stylem plným neobvyklých formálních nápadů a groteskně brutálními výjevy se vyjímalo jako svérázný exces i vedle tvorby autorů typu Quentina Tarantina nebo Guye Ritchieho. Old Boy upevnil dobovou představu o východoasijském filmu jako o kinematografii excesu a formální vybroušenosti. Definitivně také stvrdil pověst korejské tvorby coby „žánrové laboratoře“, kde se filmy nepředvídatelně, ale smysluplně přelévají z jedné žánrové polohy do druhé… a pak ještě do třetí a do čtvrté.

Téměř dvacet let po jeho přelomovém filmu se asijská vlna ustálila do stojatých vod regionálních produkcí. Dodnes přitom vznikají filmy, které se pokoušejí těžit z reputace vytvořené mimo jiné právě Old Boyem (což ostatně platí i pro loňský hit Netflixu Hra na oliheň, Ojing­-eo Geim). Park se během minulé dekády pokusil expandovat na Západ s hitchcockovskou variací Stokerovi (Stoker, 2013) a seriálem Malá bubenice (The Little Drummer Girl, 2018) a na domácí půdě vytvořil solidní, i když na své poměry poněkud mdlé historické drama Komorná (Agassi, 2016). Zůstal ale spolu s hrstkou dalších výrazných tvůrců své doby, jako jsou Bong Joon­-ho nebo Lee Chang­-dong, mezinárodně sledovanou celebritou. Na rozdíl od jiných korejských filmařů nucených přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám v domácí kinematografii si může dovolit točit vyhraněné, osobité filmy díky tomu, že o ně bude mít zájem síť mezinárodních distributorů napojených na okruh filmových festivalů. Z této perspektivy je třeba nahlížet i Parkův poslední film Zmizelá, který měl premiéru na letošním festivalu v Cannes, z nějž si Park odvezl Zlatou palmu za režii.

Vertigo po korejsku

Podobně jako Bongův tři roky starý Parazit (Gisaengchung, 2019), který se po úspěšném tažení světovými kiny stal prvním neanglicky mluveným snímkem, jenž získal Oscara v kategorii nejlepší film, nemůže být Podezřelá považována za důkaz vzestupu jihokorejské kinematografie. Je to zkrátka vyzrálý snímek tvůrce, který se stal hvězdou v mileniálním asijském boomu a od té doby cizeluje svůj styl a zkouší jeho nové polohy. Park se opět pohybuje ve svém oblíbeném žánru mystery thrilleru, kde se hlavní hrdina vyrovnává s nějakou záhadou. Spolu s ním ale v tomto případě čelí určitému mystériu i diváci – onou záhadou je film samotný.

Podezřelá vypráví o policistovi z oddělení vražd, který vyšetřuje smrt bohatého muže, jenž spadl ze srázu. Detektiv podezírá mužovu manželku, která ho ale brzy začne přitahovat. Jednoduchá zápletka evokuje klasický Hollywood nebo Hitchcockovy studie obsesí v čele s Vertigem (1958). Park na ně vědomě navazuje, ale staví na nich vlastní, osobitý filmařský labyrint plný vypravěčských fint a orientaci znesnadňujících postupů. Namísto velkých gest typických pro Old Boye je ale tentokrát mnohem tlumenější, cílevědomější a koncentrovanější.

Hypermediální detektivka

Park se tu naplno noří do problému, který byl zásadní pro značnou část sofistikovanější části mainstreamové kinematografie přelomu tisíciletí – otázky důvěryhodnosti obrazů. Jedná se o téma spojené s nečekanými odhaleními, která převracejí naruby dosavadní vyprávění (např. ve filmech M. Night Shyamalana), s narušováním dějové posloupnosti (třeba reverzně vyprávěné Mentolky, Bakhasatang, 1999, Memento, 2000, či Zvrácený, Irréversible, 2002) nebo s různými variacemi na nespolehlivé vypravěče (Obvyklí podezřelí, Usual Suspects, 1995, Klub rváčů, Fight Club, 1999). Podezřelá formálně kopíruje rozpoložení svého hlavního hrdiny. Je to film se zvláštně apatickou náladou, záměrně nespojitými scénami, jež vytrhují diváky z toku děje, film, který nám neustále připomíná naši omezenou perspektivu – to, jak si souvislosti konstruujeme sami na základě omezených informací a jak sami sebe rádi obelháváme.

Parkova novinka je plná odrazných či projekčních ploch – skel, zrcadel, obrazovek, mobilních telefonů, odposlouchávacích zařízení a dalekohledů –, ale i záběrů zdůrazňujících pohledy postav nebo přímo jejich oči. Stejně podstatná jsou však i slova – textové zprávy, hlasové nahrávky nebo dialogy. Film neustále zdůrazňuje medialitu, zprostředkovanost našeho poznání: domníváme se, že něco víme, ale ve skutečnosti může jít o dezinterpretaci či dezinformaci.

Park se v Podezřelé hlásí k dlouhé tradi­ci thrillerů o neproniknutelných záhadách, tragických záměnách a nedorozuměních, která sahá od klasických filmů noir přes deziluzivní sedmdesátkové krimi jako Rozhovor (Conversation, 1974) či Noc postupuje (Night Moves, 1975) až ke zmíněným devadesátkovým filmům. Zároveň se ale vztahuje k hypermedializované současnosti, k propastem v mezilidských vztazích, k přepracovanosti a neurózám – zkrátka všemu, co přispívá k naší odpoutanosti od okolního světa.