Jako moucha v kaleidoskopu lezeme mezi střepy. Přes hovory u kafe, nadávky, nedočtené články. Kratičké úseky s ostrými hranami, z nichž se něco skládá.
„Myslím si, že máme hezké manželství; jak vidíte, je tu naklizeno i uvařeno,“ dí pyšně na iDNESu zápasník o svém svazku s bývalou pornoherečkou. „Což teprv až se bude muset dovážet čpavek,“ praví muž ve středních letech. „Slyšeli jste někdy o Haber-Boschově procesu? Já ano, jsem totiž vzdělán v chemii.“ Muž, žena, odborník, všichni spolu jdou – a jdeme – k podobným koncům. Nepěkným.
„Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ ptá se zákoník v desáté kapitole Lukášova evangelia ve střípku konverzace s Ježíšem. Ježíše tím „zkouší“, ale ta otázka směřující ke konci je platná.
Lukášův Ježíš ho nejprve vede k dvojpřikázání lásky. Člověk má milovat Boha, jak to nejvíc jde, a svého bližního jako sebe sama. Zákoník se následně ptá: „Kdo je můj bližní?“ Ježíš reaguje podobenstvím o milosrdném Samařanovi. O tom, jak okradenému a polomrtvému člověku nepomohl kněz ani levita, ale sklonil se k němu Samařan, z hlediska zmláceného Judejce schizmatik, jasný nepřítel. Jako v převálečné anekdotě („Proč vy Izraeliti na každou otázku odpovídáte otázkou?“ – „A proč bychom nemohli na každou otázku odpovídat otázkou?“) je pak zákoník tázán: „Kdo, myslíš, se stal bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ No, samozřejmě Samařan, který mu prokázal milosrdenství. „Jdi a jednej také tak.“ Stará známá perikopa končí.
Obvykle se na jejím základě říká, že pro křesťana mají být bližními všichni, bez ohledu na to, čím jsou. Žid pro Samařana, Rus pro Ukrajince, Azer pro Arména. Macho pro pornoherečku, feministku i muže ve středních letech… Však se taky zákoník ptal právě na ty identity, na podstatná jména: Koho mám, mistře (další podstatné jméno!), považovat za spolučlověka? Kdo pro mě disponuje lidstvím? A tím pádem také: Od koho se můžu odvrátit? Kdo propadne sítem? A ptá se, jak u Lukáše čteme, aby se „ospravedlnil“. Aby se ujistil o tom, že alespoň někteří z těch, k nimž se choval zle, žádní bližní nebyli. Že to s ním není ještě tak špatné.
Jistě bychom čekali, že Ježíš jako spasitel z obrázkové knížky na takovou otázku odpoví, že bližním je úplně každý. Ale ono je to složitější.
Jako další z fragmentů se teď po twitteru pohybuje hlášení ekologa a politologa Kaie Herona o tom, že v současné situaci už nejde o „vyřešení krize“, ale jen o zmenšení škod, počtu mrtvých, počtu vyhynulých druhů. Velké možnosti jsou pryč, zbývají ty malé. Podobně funguje i podobenství o Samařanovi. Ježíš tu zákoníkovu pozornost jistě přivrací k ostatním lidem všeho druhu a zároveň ji odvádí od podstatných jmen ke slovesům. Ze slovesa EIMI v zákoníkově otázce („kdo JE můj bližní“) se stává dynamické GINOMAI („kdo se bližním STAL“), sloveso povstávání nečekaných věcí. Třeba vznícení lidské vzájemnosti mezi nepřáteli, zázračné právě proto, že jejich identity o sebe křešou.
Jistě, všichni lidé si mají být bratry. Jenže takhle se žít nedá, tak to asi není nutné, řekneme si snadno a život jde dál. Asi proto jsme nakonec vedeni ke střední cestě mezi apatií a zoufalstvím, která vede zase po těch ostrých střepech, po jednotlivých setkáních, řečech a provizorních sbratřeních. K cestě, která je v zásadě možná, a proto nejtěžší.