Vyprávění o pandemii

První vyprávění o pandemii se zrodila v čínském městě Wu­-chan, tedy ve stejných souřadnicích, odkud začal virus ohrožovat celou naši současnost. Mezi všemi texty, které se na přelomu let 2019 a 2020 objevovaly v čínských mé­­diích a na sociálních sítích, se našel jeden, jemuž se podařilo upoutat pozornost milionů čtenářů nejprve v Číně a po zveřejnění anglického překladu na stránkách magazínu Cchaj­-sin (Caixin) také v zahraničí. Byl to deník spisovatelky Fang Fang, která si 25. ledna 2020 na platformě Weibo založila blog o lockdownu – první z obrovské řady dalších, které v příštích týdnech následovaly jako kameny v globálním dominu.

Těla a displeje

Deník z Wu­-chanu (2020, česky 2020) s podtitulem Zápisky z uzavřeného města, který končí 24. březnem, představuje první velký literární dokument o nemoci covid­-19. Je to svědectví o civilizaci – a samozřejmě i o barbarství. Autorka v něm sice píše o svém každodenním životě, případně o životě svých sousedů, především ale shrnuje a porovnává informace, které se k ní dostávají po internetu nebo přes aplikaci WeChat. Biologie se prolamuje do reality skrze síť pixelů. Už ve svém prvním záznamu Fang upozorňuje, že „technologie občas může být stejně škodlivá jako nakažlivý virus“. Ačkoli odkazuje na cenzuru a nacionalistickou kyberšikanu, kterou zažívá ve vlastní zemi, má toto varování obecnější platnost: první skutečně globální pandemie totiž nastává v obou dimenzích tvořících naši skutečnost. Tedy jak v našich tělech, v městech a nemocnicích, tak na displejích, v internetových memech a fake news. Popírání doprovázelo pandemii od prvních chvil, kdy se místní úřady ve Wu­-chanu snažily maskovat závažnost nastávající krize. Čím méně byl tento postoj s postupem času vědecky obhajitelný, tím sveřepěji se ho drželi toxičtí lídři jako Donald Trump nebo Jair Bolsonaro. Ukázalo se, že pandemie bude mobilizovat nejen personál nemocnic, psychiatrických klinik a pohřebních služeb, ale i bojovníky v kulturních válkách.

„Doslechli jsme se, že dnes uzavřeli město Wu­-chan, nikdo prý nesmí dovnitř ani ven,“ čteme na prvních stránkách románu Los días de la fiebre (Dny v horečkách, 2020) kolumbijského spisovatele Andrése Felipeho Solana, který žije v Jižní Koreji. „Jedenáct milionů lidí – a nikdo neví, na jak dlouho.“ Kniha začíná zprávou, že do Soulu právě přiletěla pětatřicetiletá žena z Wu­-chanu, která s sebou přivezla virus, a končí návratem k relativní normalitě, umožněné efektivním jednáním místních úřadů. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že Jižní Korea bude později lámat rekordy v počtu nakažených, protože očkování bude postupovat pomaleji, než by bylo třeba. V dubnu 2019 převládal pocit úspěchu, zatímco ve Španělsku a dalších zemích kolaboval zdravotnický systém.

Reportéři v pohotovosti

Nejlepší reportáž napsanou přímo v nemocnici, kterou jsem v těch horečnatých dnech četl, napsal peruánský básník Jaime ­Rodrí­­guez Z., v té době pacient madridské nemocnice 12 de Octubre. Publikovala ji španělská mutace magazínu Vice pod titulem El miedo en tiempos del coronavirus (Strach v časech koronaviru) 29. března 2020. Dokonale vystihuje pojem, který dal název prvnímu ze tří dílů minisérie Vitals (2021) z dílny HBO: Chaos. Tu natočil během téže zdravotnické krize Fèlix Colomer v jiné nemocnici, v katalánském městě Sabadell. První týdny nouzového stavu byly bezpochyby poznamenány dezorientací a zmatkem jak v našich hlavách, tak ve společenských a politických makrostrukturách. Další dva díly nesou názvy Naděje a Život, což byl naštěstí směr, kterým pokračovala většina lidí nakažených covidem, mezi nimi i básník Rodríguez Z.

Dokumentární minisérie se uzavírá scénou, kdy protagonisté společně jedí paellu, což ztělesňuje návrat ke společenským rituá­­lům, k blízkosti bez hygienických opatření, k simulakru normality. Stejný konec má shodou okolností i kniha Cuando todo se derrumba (Když se všechno hroutí, 2021), reportáž Aguse Moralese doprovázená fotografiemi Anny Surinyach: dvojice novinářů si dává rýži s krevetami společně s dvojicí ošetřovatelů Noemí Picazo a Gerardem Martínezem, které čtenář postupně poznával na stránkách knihy.

Obě díla tak končí pozitivním a do značné míry optimistickým obrazem, který odráží moment, kdy už byla nejhorší fáze zdravotní krize překonána. Režisér Colomer dokonce po snědení paelly přivolá další postavy, které před závěrečnými titulky společně zatleskají. Jak ale připomíná audiodokumentaristka Isabel Cadenas Cañón ve speciálním dílu svého podcastu De eso no se habla (O tom se nemluví) nazvaném Ozvěna potlesku, tyto mimořádné měsíce přišly po letech škrtů v rozpočtech veřejného zdravotnictví jak v Katalánsku, tak v Madridu. V první osobě tu o nich mluví Clara, praktická lékařka, která dala výpověď, protože po vyhlášení nouzového stavu zůstala bez záruk a zdrojů potřebných k řádnému vykonávání práce.

Příběhy z karantény

Pacienti, jejich ošetřovatelé i reportéři, kteří je sledovali na cestě územím umělého dýchání, nicméně stojí jen za malou částí svědectví o pandemii. Naprostá většina obyvatel, a tím pádem i spisovatelů, umělců, dramatiků nebo režisérů, prožila tyto měsíce mezi zdmi svých domovů. Je proto logické, že mezi vy­právěními převažují ta karanténní. Mnohá na sebe přitom stejně jako v případě Fang a Solana vzala formu deníku. V nejtěžších obdobích roku 2020 to byla nejčastější volba. Lock­down pochopitelně vedl k introspekci a ta zase k intimnímu výrazu. Výjimečnost prožívaného momentu ale vytvářela napětí mezi jedinečným a univerzálním, mezi konkrétní zkušeností a archetypálními prožitky.

Tato dialektika se projevuje v podcastu libanonsko­-kanadského dramatika Wajdiho Mouawada, vysílaného od 16. března do 20. dubna 2020 na webu pařížského Národního divadla La Colline; patrná je v próze portugalského spisovatele Gonçala M. Tavarese Diário da peste (Morový deník, 2021), která před knižním vydáním vycházela po částech v médiích několika zemí světa; a setkáme se s ní v díle Quel che stavamo cercando (To, co jsme hledali, 2020) italského autora Alessandra Baricca, textu, který původně nevznikal pro tisk, ale pro internet (a na stránkách libroprivato.it je dodnes k přečetní i poslechu). Všechny tři projekty spojuje vůle proměnit strohou přítomnost v literaturu a najít v prožívané tragédii mytické ozvěny, naše atavistické strachy, paniku z nákazy, siluetu všudypřítomného číhajícího monstra. Jak totiž píše Baricco, „dřív než pandemie sáhne po tělech jednotlivců, dotkne se kolektivní imaginace“ a mytická figura se vynoří „se znepokojivou rychlostí a silou“.

Po polovině roku 2020 se tón osobních i literárních deníků v Evropě uvolňuje, stejně jako se uvolnily naše každodenní životy. Svědčí o tom autobiografické eseje Parte de mí (Část mě, 2021) španělské spisovatelky Marty Sanz a Volver a dónde (Vrátit se kam, 2021) spisovatele Antonia Muñoze Moliny. Navzdory rozdílnému původu – Sanz shromáždila svoje instagramové posty, zatímco Muñoz Molina, který píše ručně plnicím perem, vychází z každodenních poznámek, aby se nakonec podepsal pod vzpomínkovou knihu – mají obě knihy společné víc než jen to, že vznikly v Madridu během karantény a bezprostředně po ní. Oba autoři totiž využívají pandemickou přítomnost k průzkumu té nejemocionálnější roviny vlastních vzpomínek; s vřelostí hovoří o svých partnerech, příbuzných nebo přátelích; čtou víc než kdy dřív; a shodně vyzdvihují důležitost svých domovů, pokojových rostlin a domácích mazlíčků: kočky Calabardiny v případě Marty Sanz a fenky Lolity u Muñoze Moliny.

Byly to měsíce objevování a poznávání, doceněného sousedství, intenzivní retrospektivy a doprovodu rostlinných i živočišných druhů. Ve všem, co jsme měli na dosah, jsme hledali smysl zakrytý syrovou skutečností. Všechna díla, která jsem tu uvedl, podávají svědectví o tomto více či méně zoufalém hledání.

Alternativy fikce

První epizody minisérie HBO Scény z manželského života (2021) začínají tím, že herec nebo herečka dorazí na natáčení s tváří zakrytou rouškou. Roušky mají i technici a kameramani. Vzápětí ale vstoupíme do říše fikce, do jiného světa, v němž postavy chodí s obnaženou tváří. Tento metanarativní prvek, který vzdává hold stejnojmennému filmu Ingmara Bergmana (1973), poukazuje na jeden z paradoxů zobrazování pandemie v televizních seriá­lech. Ty, které se odehrávají v nemocnicích, sice virus od začátku zahrnovaly, ale většina z nich umístila jádro zápletky do pomlky mezi dvěma vlnami, takže příběhy pokračovaly se zmenšenou mírou rozestupů a bezpečnostních protokolů. Tato iluze, že skutečnost není zaplněna lidmi v rouškách, je dobře vidět v páté řadě seriá­­lu Dobrý boj (The Good Fight, 2021), jehož první epizoda shrnu­je celou pandemii – práci z domova, videohovory, snižování stavu zaměstnanců, „novou normalitu“ –, aby se pak mohlo pokračovat víceméně ve starých kolejích.

To, že fikce dokáže vytvářet alternativní skutečnosti, je přitom jednou z jejích předností. „Události téhle zimy jsou všeobecně známé, takže o nich nemusím mluvit; řeknu jen, že na nás měly mnohem menší dopad než na většinu lidí,“ říká vypravěčka románu Second place (Druhý domov, 2021) kanadsko­-britské spisovatelky Rachel Cusk. Její život ve venkovském ústraní byl prostý už před událostmi, o kterých nepíše a které přinutily svět, aby zjednodušil své fungování. „I tak jsem ale pocítila ztrátu svobody,“ uzavírá. V románu najdeme jen málo narážek na pandemii a všechny jsou podobně zastřené. Katastrofa se ale vepisuje do těžiště příběhu – právě kvůli ní se totiž postava umělce rozhodne přijmout pozvání od protagonistky, čímž se spustí celá zápletka.

Také v románu Los besos (Polibky, 2021) španělského spisovatele Manuela Vilase vstupujeme do světa daleko od metropolí a geopolitiky, idylického, a přesto ohroženého. Vilasovu prózu lze číst jako román s tezí – láska je mocnější než virus –, ale také jako uchronii. Tušíme za ní autorovu otázku: Co by se stalo, kdybych nezůstal v Madridu, kde píšu tuhle knihu, a místo toho bych den před vyhlášením nouzového stavu utekl do hor? Přesně tohle totiž udělá hlavní hrdina: odjede pryč z velkého města, usadí se v chatě uprostřed lesa – a uprostřed lockdownu se zamiluje.

Vnitřní azyl

Ne všechny fikce ale vytvářejí únikové cesty z klaustrofobické reality, která nás obklopuje. Dokonce i tam, kde očkování umožnilo soužití a kontakt, zůstává pandemie přítomná jako cosi na druhé straně hranice nebo jako trauma – více či méně potlačené nebo překonané – uvnitř vědomí a svědomí každého z nás. Vypovídá o tom návrat seriálu HBO V odborné péči (In Treatment) v podobě nečekané čtvrté řady (2021), která přišla jedenáct let po té předchozí. Během kritických měsíců nebyl nikdo v bezpečí, nikdo nezůstal bez úhony. Dokonce i hlavní hrdinka, psychoterapeutka Brooke Taylor, špičková profesionálka, která pomáhá pacientům rozpoznávat a překonávat jejich závažné problémy, se během lockdownu dostává do sociální izolace a znovu upadá do alkoholismu. „Pandemie nám sundala pásku z očí,“ říká. V posledních dvou letech se užívání antidepresiv a anxiolytik neustále zvyšuje – a to samé se děje s počtem sebevražd.

Místo vytváření globálních příběhů pandemie vyvolává především bujení intimních, osobních, individuálních vyprávění, která se otevírají nanejvýš v rámci emocionálních sítí tvořených rodinou a přáteli, různými formami terapie (ať už fyzicky nebo přes zoom), případně vlastní ulicí, čtvrtí nebo městem. Ukazuje tak hranice naší psyché a z nich vyplývající omezení.

Jak píše Fang Fang: „Můžu pozorovat a vnímat jen fragmentární skutečnosti a konkrétní osoby ve svém okolí.“ Proto se omezuje na „zaznamenávání drobných detailů a zapisování krátkých úvah, abych mohla zanechat vzpomínku na tenhle proces přežívání“. Solano se snaží pochopit, co se děje v Soulu, zaznamenat první případy nákazy a protiepidemická opatření, ale spoustu stránek věnuje také průzkumu svých vnitřních děsů a partnerského života. Rodríguez Z. svou reportáží o strachu prožívaném v madridské nemocnici zahájil cestu za bolestnými rodinnými vzpomínkami, které dnes tvoří knihu Solo quedamos nosotros (Zbýváme jen my, 2021). Morales se noří do svých pochybností a do své profese, aby nahlas přemýšlel o tom, jak vlastně reprezentovat to, co prožívá a čím trpí; nakonec se rozhodne uzavřít knihu dnem, kdy s partnerkou počnou dítě. Muñoz Molina nám vypráví o svých rodičích, strýcích a tetách, o prarodičích, o dětství. Sanz si připomíná, kdy a jak psala jednotlivé své knihy, zatímco nám ukazuje prostory své domácnosti. Cusk konfrontuje svoji hrdinku s jejími přízraky – před virem se sice cítí v bezpečí, ale spolu s ním přichází největší emoční kataklyzma jejího života. Vilas rozebírá polibky, tato sotva viditelná pouta, fenomén fyziologické niternosti, přičemž své milence uzavírá do chaty ztracené kdesi v horách. Všechno jsou to introspektivní texty, které tíhnou k reflexi a často i k filosofii: průzkumy nitra, při nichž autorky a autoři sestupují do hlubin vlastní identity a paměti.

Jmenovaná díla se vepisují do kontextu doby poznamenané individualismem a osamělostí. Pandemie samoty totiž probíhala už před pandemií koronaviru, která ji jen zvýraznila. Virus SARS­-CoV­-2 by se nejspíš nepřenesl na člověka, kdyby světu nevládla logika vykořisťování přírody, která způsobila změnu klimatického řádu. Podstata kapitalismu je koloniální, a tedy i rasistická. Kolektiv metaLAB (at) Harvard v roce 2020 tento svazek skličujících skutečností – osamělost a environmentální i rasové násilí – proměnil v dílo digitálního umění s názvem Dear Loneliness (Milá samoto). Šlo o interaktivní, otevřený projekt pod vedením Jessiky Lao, Sarah Lao a Carissy Chen, které shromáždily tisíce dopisů začínajících tímto oslovením. Záměrem bylo spojit je v nejdelší dopis, jaký byl kdy napsán, a tím i v památník roku 2020 – roku pandemie covidu­-19 i rasového násilí, od #BlackLivesMatter po vraždy domorodých lídrů v Latinské Americe. Byl to pokus vytvořit konstelaci smyslu z mnoha a mnoha izolovaných životů. Já jsem se o něco podobného pokusil v tomto textu.

Autor je spisovatel.

Ze španělského originálu Narrativas de la pandemia, zveřejněného 27. listopadu 2021 na webu deníku La Vanguardia, přeložil Michal Špína.