Zachránci světa

Od letošního léta do podzimu trvá v holešovickém Centru současného umění DOX výstava s názvem (Ne)Moc. Prostor ji prezentuje jako poslední část „pandemické trilogie“, které předcházely výstavní projekty Vanitas a Nadějné vyhlídky. Původní koncepci připravovala kurátorka Ivana Brádková, která však v minulém roce zemřela. Výstavu pak kurátorsky uchopila Terezie Zemánková ve spolupráci s Natálií Drtinovou a hlavním kurátorem DOXu Otto M. Urbanem.

Mocný až moc

Projekt (Ne)Moc se pokouší představit průniky mezi tvorbou „oficiálních“ umělců pohybujících se v zavedených strukturách uměleckých škol a výstavních institucí a díly tvůrců „syrového umění“. Průsečíky a styčné plochy pak mohou sloužit jako inspirační zdroj k řešení nejrůznějších chorob současného světa, ať už se jedná o probíhající válečné konflikty, pandemii, rasismus či stigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Tato výstava není v přístupu spojování art brut a art culturel na české výtvarné scéně ojedinělým úkazem, ale navazuje na předchozí kurátorské počiny Terezie Zemánkové, například na projekt Umění je jen jedno (při kterém byla veřejnosti představena díla z Ateliéru radostné tvorby společně se studentskými pracemi z Akademie výtvarných umění v Praze).

(Ne)Moc se pokouší nasvítit vztahy mezi několika sférami, které jsou si velmi blízké: lidskou mocí, bezmocí a nemocí. Trefně je postihuje na výstavě citovaný Zdeněk Košek, který při reflexi svého plodného tvůrčího období prohlásil, že „nebyl nemocný, ale byl mocný až moc“. V momentě, kdy žijete v přesvědčení, že na vašich kresbách závisí počasí na celém světě, totiž třímáte v rukou obrovskou moc. Úsměvné svědectví poněkud zhořkne, pokud počasí nahradíme třeba globální klimatickou krizí. Najednou jako bychom částečně chápali tíhu zodpovědnosti, která na Koška při kreslení jeho komplikovaných diagramů doléhala.

Ačkoli má (Ne)Moc celkem osm dílčích podtémat, architektonické řešení výstavu výrazně rozděluje na dvě části. V menší části expozice, nazvané Neudržitelné reality, stojí samostatně práce Marka Schovánka, vedle nichž nejsou nainstalovaná žádná další díla ani „artbrutových“, ani „oficiálních“ umělců. Schovánkovy objekty reagují na velmi aktuální témata, jako jsou zbrojení nebo pandemie. Autor ve své instalaci pracuje s dnes již poměrně zavedeným materiálem vypalovaného chlebového těsta, které je ze své podstaty hůř uchovatelné v čase. Rozsáhlá série chlebových samopalů paroduje válečné snahy současných vládců.

Promyšlené juxtapozice

V druhém, rozsáhlejším prostoru se nacházejí zbývající tematické celky, nazvané Zeměvládci, Formy a normy, Nepřístupná zóna, Vládci času, Konec hry, Bezmoc a Delirium moci. Tato část umně kombinuje práce umělců stojících mimo oficiální struktury se zavedenými jmény české a světové umělecké scény a umisťuje je do promyšlených juxtapozic. Jednou z nich mohou být velkoformátové kresby Oty Prouzy instalované do těsné blízkosti malby New York z cyklu Vlajková současného malíře Jiřího Petrboka. V dílech obou autorů lze pozorovat podobné využití geometrických objektů. Spojení prací Jany Kasalové s blízkými díly Juliuse Hartauera a Matěje Hoška umožňuje porovnávat různé přístupy ke „kartografickému“ mapování imaginárních i reálných světů. Podobně se k sobě vztahují objekty v části Konec hry: díla Guns Martina Kocourka a Fusil U.S.A­-rapide 2305­-VRASTONE 56­-A.W.S.N.REVL U.S.AIR FORCE francouzského umělce Andrého Robillarda se sice liší v použitém materiálu, ale potkávají se v tematizaci dospělé „hry na vojáčky“. Kurátorské hledisko zohledňuje kromě obsahových a formálních styčných ploch také barevné souvislosti mezi jednotlivými artefakty, jako při umístění malby s názvem Timenavigator Jana Wolfchena Vlčka k velkoformátovému dílu Jerryho mapa od amerického tvůrce Jerryho Gretzingera.

Velmi výrazným dílem je práce Evy Koťátkové Nesignováno (Gugging), které kombinuje koláže, fotografie, kresby a zápisky do podoby instalace připomínající myšlenkovou mapu v prostoru. Autorka v ní diváky a divačky přenáší za zdi historických institucí, jež zkoumají psychiatrické pacienty a jejich chování a výtvarné vyjadřování – konkrétně tak činí na příkladu Centra pro umění a psychoterapii v rakouském Guggingu. Díky tomu, že Eva Koťátková uměleckým výzkumem rozkrývá, v jakých podmínkách zde lidé s psychiatrickým onemocněním tvořili a co na jejich práce mělo vliv, daří se jí odkouzlovat výsledné umělecké artefakty a zbavovat je nádechu něčeho neznámého, a proto snad „exotického“ či „romantického“.

K problémům etnicity a nedobrovolného vyčlenění z většinové společnosti se vztahuje práce Ty do mého prostoru nikdy patřit nebudeš! slovenského umělce Roberta Gabrise. Při reprezentaci dvou pokojů pracoval se zmenšenou replikou domu svého otce Edy Gabrise. Na výstavě je možné nahlédnout do vybavení dvou pokojů ve formě digitálního tisku. Kurátorský tým Gabrisovo dílo zařadil do části nazvané Nepřístupná zóna (no go zone) pravděpodobně ani ne tak v souvislosti s postupující ghettoizaci, které Romové musí čelit, jako spíš kvůli symbolice stažení se do sebe v okamžiku neúnosné frustrace z okolního nepřátelského území.

Hranice umění

Součástí výstavy je také projekční místnost se čtyřmi krátkými filmy o Zdeňku Koškovi, Alexanderu Lobanovovi, Kunizovi Matsumotovi a Georgi Wiedenerovi, které vytvořil francouzský sběratel art brut Bruno Decharme. Dokumentární filmy skrze rozhovory s tvůrci částečně přibližují myšlenky, jimiž se čtyři zmínění autoři při malbě a kresbě řídí nebo řídili. Všechny snímky jsou volně dostupné ke zhlédnutí i mimo výstavní prostory na webu abcd­-artbrut.net.

Jak již bylo zmíněno, mezi vystavenými díly neprobíhá na první pohled čitelná dělící čára, která by je vymezovala jako art brut nebo jako současné „oficiální“ umění. Pokud si předem nepoučené diváctvo nepřečte doprovodné texty u vystavených děl, často jen stěží odhadne, kam konkrétní dílo přiřadit. Tento moment znejistění vytváří příležitost k reflexi toho, kde si sami představujeme pomyslné hranice umění. V případě „oficiálních“ umělkyň a umělců je však životopisný text většinou uvozený vyjmenováním vzdělávacích institucí, které na začátku své kariéry absolvovali. Ostatní autoři a autorky ve svých medailoncích mají obvykle zmínku o svých životních osudech nebo o psychiatrické diagnóze. Diaristické zápisy a postřehy Ivety Horváthové doplněné kresbami fixem tak například doprovází životopisný komentář, který začíná větou: „Romskou dívku odložila matka do kojeneckého ústavu…“ Pokud by se tyto biografické údaje na výstavě nenacházely vůbec nebo byly umístěny v tištěném (či online) katalogu mimo zdi výstavního prostoru, rozostření mezi tvorbou neškolených a školených umělců by zůstalo zachováno. Ale odhodlat se k tak zásadnímu kurátorskému rozhodnutí, které by pravděpodobně výrazně ovlivnilo recepci výstavy širokou veřejností, jistě není snadné.

Autorka je portugalistka a filmová kurátorka.