Tvorba Felixe Holzmanna, českého baviče s německými kořeny, je těžko pochopitelná bez znalosti fenoménu estrády. Dnes je tento žánr zábavního průmyslu zpravidla vnímán negativně, ve skutečnosti ovšem jde o jeden z klíčových formátů televizního média.
Když se dnes řekne televizní estráda, je to téměř neslušný výraz. Pro řadu lidí symbolizuje pokleslou formu zábavy, cosi primitivního a obhroublého. Případně si s ní spojujeme přímo normalizační produkci Československé televize. A přitom před desítkami let se při estrádách – a nejen těch na obrazovce – bavily miliony lidí a k jejich protagonistům patřili ti nejlepší komici a komičky, které uznáváme dodnes. Je estráda skutečně podbízivý, vybydlený žánr, který už dávno nepatří na televizní obrazovky? Samozřejmě, že není. To jen u nás jeho vývoj nabral v devadesátých letech nešťastný směr, který skončil logickým nezájmem diváků a vlastně i samotných bavičů.
Všudypřítomná zábava
Když se podíváme na vývoj televizní zábavy, ale i televize jako média, zjistíme, že se všude ve světě jako první původní programy prosadily právě různé formy pódiových show. Má to svoji logiku – nabízely totiž pestrou podívanou, při níž se střídala krátká vystoupení nejrůznějšího druhu, takže byl-li někdo zklamán například hudebním číslem, věděl, že je záhy vystřídá něco jiného, co třeba zaujme a pobaví víc. Není náhodou, že americký komik a moderátor Milton Berle získal přezdívku Mr. Television. Právě díky jím uváděnému estrádnímu programu Texaco Star Theatre si Američané na konci čtyřicátých let začali kupovat ve velkém televizní přijímače a pochopili, že televize je něco zcela jiného než jen „rozhlas s obrázky“.
Televize samozřejmě jen využila forem lidové zábavy, které existovaly už dávno před jejím vznikem – například vaudevillu, jenž se vyvinul v průběhu 19. století ve varietní program, který sice neměl souvislý děj, zato však obsahoval různá zábavná, trikově efektní, často i cirkusová čísla. Ale estráda měla i další předchůdce: kabarety, revue a varieté. Pro televizní tvůrce byly tyto žánry zajímavé už proto, že nabízely spád a změnu, a televize se tak mohla představit divákům jako dynamické médium, které přináší množství vizuálně rozmanitých prožitků i v rámci jednoho pořadu, a tedy se podstatně odlišuje od rozhlasu a filmu. Estráda navíc poskytovala i vítanou možnost vyzkoušet si, co funguje a co nikoli.
Že se u nás pro komponovanou pestrou pódiovou zábavu ujal právě tento název, je zřejmě výsledkem přejímání sovětské praxe ve všech oblastech veřejného života. Estráda podle některých teoretiků původně označovala směs různých hudebních vystoupení od klasické až po populární tvorbu. Později ale získala formu takzvané lidové zábavy, v níž se vedle hudby a komických čísel hojně uplatňovali i artisté a cirkusoví umělci. V Československu nebyl tento formát ničím novým – například za protektorátu byl okupanty využíván jako odměna pro dobře pracující české dělníky. Po válce estráda doznala obrovského rozmachu, dokonce takového, že vznikly samostatné estrádní soubory, které se na lidovou pódiovou show specializovaly. Ve městech se estrády konaly v závodních klubech ROH, na venkově v kulturních domech či sálech hostinců, ale probíhaly i u vojenských posádek a také ve velkých amfiteátrech u příležitosti nových socialistických svátků – Dne horníků, MDŽ a podobně. Pro potřeby „kvalitní lidové zábavy“ vznikl mimo jiné Československý státní soubor písní a tanců nebo Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. Vystupovali v nich známí umělci, leckdy i ti, jejichž působení režim omezoval – například Vlasta Burian.
S kosou, a hlavně s úsměvem
Pro televizi začala být estráda zajímavou programovou náplní krátce poté, co byla schopna využívat přímé přenosy z jiných míst, než byla kapacitně značně omezená studia v Měšťanské besedě. V roce 1955 vysílala československá televize (tehdy ještě s malým č, protože byla součástí Československého rozhlasu) 22 estrád a kabaretů – i z velkých sálů, jako byl Radiopalác na Vinohradech. Estrády se vysílaly k různým příležitostem: výročím, svátkům, významným událostem, případně se vybralo téma spojené nějak s obdobím, kdy se pořad nasazoval do vysílání – kupříkladu letní estrády, věnované žním, jako byl pořad S kosou, a hlavně s úsměvem (1957).
Estráda byla také tradiční náplní silvestrovského vysílání a také nejčastějším programem sobotních večerů. Byť během desetiletí prošla různými mutacemi, přežila bez ztráty diváckého zájmu – o čemž svědčí i fakt, že jedním z nejúspěšnějších zábavních pořadů v dějinách ČST je vlídná parodie na estrádu Možná přijde i kouzelník. I po listopadu 1989 se žánr v televizi dále rozvíjel, ač soutěžil s mnoha jinými formáty. Jenže se začalo ukazovat, že odumírá podhoubí, z něhož estráda celé desítky let těžila, totiž zájezdní pořady putující po celé republice, na nichž mohli umělci zkoušet a vylepšovat své výstupy. Mimo to tuzemská zábava přišla o velká jména, jako byl Vladimír Dvořák, o lidi, kteří dokázali skeče či výstupy vymyslet a napsat tak, aby se daly předvést na obrazovce. A definitivní ránu zasadila estrádě paradoxně její obrovská televizní obliba – estrád prostě bylo tolik, že celkem logicky musela jejich kvalita klesat. Definitivně se to projevilo na přelomu tisíciletí. Na archivní silvestrovské pořady, různé sestřihy a výběry scének se sice dívá obrovské množství lidí, ale nových estrád je minimum.
Umění banality
Felix Holzmann byl především estrádní umělec – jeho první veřejné vystoupení, tehdy ještě sólové, se odehrálo na vystoupení pro vojáky v terezínských kasárnách v roce 1951. Těmto zájezdovým estrádám Holzmann zůstal věrný mnoho let – rozhlas si jej všiml až v roce 1963, kdy byl odvysílán jeho monolog Akvárium, televize v roce 1967. Šlo o silvestrovskou estrádu nazvanou S našinci kolem Evropy, kde se objevila Holzmannova scénka Klobouky. Nejúspěšnější televizní érou byla pro Holzmanna sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se pravidelně objevoval v televizních silvestrech, Televarieté, Kabaretu U dobré pohody i dalších pořadech – jako host například v cyklu Zpívá Karel Gott nebo v semaforském Zajíci v pytli. Jezdil také s estrádním pořadem – se svými partnery, nejčastěji s Františkem Budínem, vystupoval po celé republice a dobře ho znalo i publikum ve východním Německu.
Jeho úspěch měl hned několik důvodů. Holzmannův humor byl postaven na jednoduchém principu a spolehlivě zabíral u většiny diváků bez ohledu na jejich vzdělání či prostředí, ve kterém žili. Vycházel z běžných, až banálních životních situací, které znal každý – návštěva hostince, nákup lístků do kina nebo posezení na lavičce v parku. Humor zpravidla těžil z nečekaného uchopení významu slov a slovních spojení známých každému. Scénky či výstupy navíc nebyly dlouhé, neunavily a dokonale se hodily do skládačky, jíž televizní estráda je. Univerzálnost byla Holzmannovou největší zbraní, což dokazuje fakt, že neměl problém uspět i mimo republiku – zejména v Německu (v nejsledovanějším zábavním pořadu televize NDR Ein Kessel Buntes se poprvé objevil v lednu 1977), ale později i na zaoceánském parníku. Ač se opak zdá pravdou, ve skutečnosti byl Holzmann perfekcionista, pečlivě sledoval reakce diváků a podle nich texty upravoval. „Absolutně odmítal improvizaci, říkal, že každé slovo má svůj účel a nesmí se vyměnit,“ vzpomínala před několika lety jeho dcera. Asi nejlepší výběr scének učinil komik sám pro pořad Humoriády Felixe Holzmanna, který v roce 1985 natočil v Československé televizi režisér Josef Vondráček.
Holzmann zůstal věrný televizním estrádám i poté, co se znovu oženil a žil trvale v Německu. V devadesátých letech vystoupil například v pořadech Šance, Zlatá mříž, Co takhle dát si Gotta nebo Šaráda. Zemřel 13. září 2002 ve věku 81 let, ale pro televizní diváky žije dál. Stěží si lze představit sestřih zábavných scének z archivních pořadů, kde by chyběl. Česká televize mu věnovala několik samostatných pořadů (například Komici na jedničku, Příběhy slavných nebo Zpátky se Sobotou) a diváci se jeho výstupy stále baví – a také obdivují jeho využití jazyka, timing a dokonalou souhru s partnery. Označení legenda je v případě Felixe Holzmanna zcela namístě.
Autor pracuje ve vývoji České televize.