Felix Holzmann

Začalo to nenápadně. Už si nejsem jistý, kdy a kdo v redakci poprvé utrousil natvrdlou otázku se stoupavě protaženou poslední slabikou, ale spustilo se tím něco, co nám postupně začalo přerůstat přes hlavu. Provalilo se totiž, že řada z nás ve scénkách Felixe Holzmanna našla svou guilty pleasure. A jelikož se dá citáty z nich reagovat prakticky na cokoliv, bylo čím dál těžší udržet holzmannovského ducha, schopného rozklížit veškerou smysluplnost řeči, za dveřmi redakce: „Prosím vás! Tak to von krátce než umřel, musel bejt ještě živ!“ Jak z toho ven? Nakonec jsme se rozhodli vyhnat čerta ďáblem a u příležitosti dvacátého výročí komikova úmrtí vzít jeho dílo vážně. Inspiroval nás k tomu filosof Vojtěch Kolman, který Holzmanna ve své nedávné knize o původu jazykové komiky uvedl do souvislosti s Hegelem. „Humorista se ke smyslu nesnaží dostat přímo, ale pohledem na jeho odvrácenou stránku, tedy nesmysl,“ píše Kolman v eseji čísla a dodává, že „v hledání smyslu na místech, kde není“ jsou paranoidní nejen filosofové, ale každý uživatel jazyka – a právě Holzmannovy gagy jsou toho dokladem. Do kontextu estrády a normalizační televizní zábavy zasazují Holzmannovu tvorbu texty Antonína Tesaře a Milana Krumla. S hercem Davidem Šírem jsme si povídali o jeho holzmannovském revivalu a došlo i na některé méně známé skutečnosti z umělcova života. Na dvoustraně beletrie pak najdete fanfikce, které Holzmanna konfrontují se Sókratem, Marcelem Proustem nebo Elenou Ferrante. Zkrátka a dobře, milí televizní čtenáři, program je pestrý a my vám přejeme příjemnou zábavu.