Anna Štičková, básnířka a spoluzakladatelka Asociace malých nakladatelů a knihkupců, na stránkách h7o.cz zveřejnila svůj názor na první kolo rozdělování financí státem dlouho ohlašovaného Národního plánu obnovy v kultuře – konkrétně v oblasti literatury. Uvádí řadu argumentů, jak by bylo možné výzvy formulovat lépe. V jednom má určitě pravdu – lze-li žádat maximálně o sto tisíc na až rok trvající projekt, například v podobě překladu románu, je to výsměch tvůrčí práci. Štičkové text se zdá být podrobný, přesto ale opomíjí dvě zásadní otázky: Jak hodnotit adekvátně uměleckou tvorbu a kdo bude takto formulovaná stipendia skutečně čerpat? Vzhledem k jejich výši bohužel asi především zkušenější tvůrci a tvůrkyně s dobrým sociálním zázemím. Proč se však vůbec nepočítá s redaktorem, ilustrátorkami, korektorem či sazeči? Všichni tito lidé se podílejí na vzniku knihy a většinou dostávají stejně mizerně zaplaceno jako sami překladatelé či autorky. Nestálo by za to debatu nad prekarizací tvůrčích profesí rozšířit i na situaci dalších dělníků a dělnic kultury? Naopak dlouhá analýza toho, že žadatelé o grant nejsou schopni uplatňovat způsobilé výdaje a vést účetnictví, je spíš zbytná – nedělejme ze sebe nesvéprávné chudáky, kteří nezvládnou to, co běžná kadeřnice nebo zedník.