S rozšířenou realitou a využíváním nových médií v muzeích, galeriích a návštěvnických centrech už se lze setkat nejen v zahraničí, ale i v tuzemsku. Unikátní kostru plejtváka myšoka při návštěvě Národního muzea aplikace obalí masem, kůží a oživí, průlet českými dějinami nabídne 360° kino tamtéž. Signal Festival si šlo letos užít i bez večerního davového šílenství a vstoupit do rozšířené reality karlínských ulic skrze displej chytrého telefonu. Ti, kteří se nezalekli ani vysoké ceny vstupenky, si letos mohli v rámci imerzivního projektu iMucha prohlédnout na velkoplošných projekcích animovaná díla Alfonse Muchy včetně monumentální Slovanské epopeje, na výstavě bylo možné si zakoupit unikátní muchovské NFT tokeny. To je prima, chtělo by se říct, konečně se i svět kultury a umění stává součástí 21. století! Ale oproti zážitkům, které jsem nasbírala třeba během letošního roku v německém Porúří, jsem z těch českých rozpačitá. Jako by postrádaly dramaturga, kurátora, scenáristu… Tvůrci se nechávají okouzlit možnostmi formy, a divákovi tak zpravidla nabízejí poněkud plochý výsledek. Chtěla bych příběh, závrať, kontext, wow efekt. Chtěla bych, aby díla založená na práci s jedničkami a nulami uměla komunikovat i s nepoučeným divákem, aby vzdělávala, uchvacovala a stimulovala estetické prožitky. Aby mi pak nemuselo být líto, že investované peníze a čas nepřinesly odpovídající zážitek.