Gesamtkunstwerk Berghain

S lehkou nadsázkou můžeme proměnu uvažování o dnes již legendárním berlínském techno klubu Berghain nahlížet z pozitivistické perspektivy tří stadií poznání. Mytologickou fází byla literatura v podobě blogu Strobo, plagovaného románem Axolotl Roadkill (2010, česky 2011) berlínské spisovatelky Helene Hegemann a jeho filmovou adaptací ­Axolotl Overkill (2017), a románů Demain Berlin (Zítřek v Berlíně, 2016) Oscara Coop­-Phana a Demande à la nuit (Zeptejte se v no­­ci, 2016) od Anne Laure Jaeglé.

V přítomnosti ďábla

Koncept „klubového stroje“ představuje obrat „od mýtu k logu“. Jeho autoři, umělec, filosof a člen uskupení Philosophy Unbound Kilian Jörg spolu s aktivistkou z berlínské Die Linke Jorindou Schulz, jež se v knize Die Clubmaschine: (Berghain) z roku 2018 identifikují jako (queer) heterosexuálové, překládají význam Guattariho a Deleuzeho pojmu „válečného stroje“ do postosmašedesátnického kontextu pozdního kapitalismu. V centru uvažování Jörga a Schulzové stojí kontinuita mezi oběma mechanismy: válečný stroj organizované modernity v podobě Wehrmachtu i postmoderní klubový stroj Berghainu (oba vyčleněné ze všedního života společnosti) sublimují energii mladých lidí skrze disciplínu, hierarchii a tělesný trénink. Klubovou scénu tak vnímají jako sociálně kontrolovanou „subverzi“ ve smyslu Bachtinova pojetí karnevalu, symbolicky převracejícího řád jen o svátcích.

Vědecké stadium poznání představuje Robinovo dílo Berghain, Techno und die Körperfabrik (Beghain, techno a továrna na těla, 2021). Předmětem Robinova výzkumu jsou utopická těla v sakrálním „ne­-místě“ neoklasicistní budovy, která svou architektonickou koncepcí zprostředkovává iluzi gotické katedrály, v níž skleněné zdi mění fyzické světlo v přítomnost ďábla. Praxi utopických těl a jejich (sebe)disciplinaci v rámci „ne­-místa“, kde jsou tolerovány sexuální orgie, nahota, užívání drog a extravagantní styly oblékání a tance, analyzuje pomocí pojmů heterotopie, governmentalita a konstruktivisticky pojatý gender. Cílem bádání je prozkoumat klišé vážící se k mysteriu klubu (jež tvoří leitmotiv jeho brandmarketingu) pomocí metody zúčastněného pozorování, prováděného formou rozhovorů se čtyřiceti štamgasty. Robin přitom problematizuje pojetí společných orgií sociologa Michela Maffesoliho, jenž staví dionýsovské požitkářství, exces, pýchu a zvířeckost do protikladu k apollinskému principu západní hyperracionality, individualismu, morálky, uměřenosti a píle. Přestože by v přízemí umístěná socha Bakchuse pijícího z rohu hojnosti mohla obrazu postsekulárního kultu odpovídat, sex je pro hosty po hudbě a tanci až na pátém místě. Důvodem sexuálních excesů a drogových raušů bývá přitom docela prozaická potřeba ventilovat pracovní přetlak.

Etnografie „havranů“

Kdo jsou berghainští „regulars“, kteří podstupují každou neděli vstupní rituál a klub opouštějí v pondělí odpoledne? Validita kvalitativního výzkumu je omezena tekutou a kosmopolitní povahou publika, neboť status zasvěceného insidera trvá v důsledku fyzického vyčerpání zpravidla jen pár let. Analýza sesbíraných dat se tak váže k výpovědím pravidelných hostů nedělní akce ­Klubnacht v období 2018 až 2020. Euforie, která se do­­staví, když projdete kontrolou vyhazovačů, je důsledkem manipulace s afekty, jejíž součástí jsou dlouhé fronty, náhodné odmítání před vstupem a mýtus exkluzivity, vytvářející mezi pravidelnými návštěvníky pocit atraktivity a příslušnosti ke společenství. Podle Robina má toto společenství dočasně existenciální rozměr, založený na „afektivním občanství“ (pojem Luise Manuela Garcii). Berghain je vnímán jako domov. Komunita založená na estetických preferencích, stylu a pocitu souvisí s mechanismy subkulturní distinkce, neboť scéna je provázána se světem umění a módy.

Proces začlenění probíhá ve třech fázích: a) pozorování kódu; b) adopce kódu (náhrdelníky, kožené popruhy); c) vytváření vlastního stylu (např. fetiš doplňky značky Perlensau, síťované punčochy, průhledné topy s řetězy nebo popruhy, boty Dr. Martens, šortky s vysokým pasem, podprsenky, dvoudílné plavky apod.). Emancipace od dresscodu jako projev distance od komunity Berghainu je paradoxně známkou pokročilé integrace, neboť striktní all­-in­-black styl bývá v očích štamgastů spojován s turisty na Finest Friday, jimž chybí „trueness“ (osobní vazby ve scéně). Některé ženy například tančí rády v kimonu, jednodílných plavkách nebo v outfitu kočičí ženy. K nejextravagantnějším outfitům lze řadit havajské minisukně, latexové overaly, kostým jeptišky, panovnické atributy (žezlo a jablko) s papírovou korunou a okružím, vojenské uniformy, pracovní oblek pošťáka nebo lacláče. Pódia berlínských klubových scén, jichž je Berghain od roku 2004 avantgardou, fungují jako inspirace pro módní svět, představovaný akcí Berlin Alternative Fashion Week, lokálními labely UY, Perlensau, NAKT, Kaiserengel/Heroin Kids nebo globální značkou Balenciaga.

Silným socializačním a komunikačním prvkem je kromě „tučňákovitého“ tance, typického jen pro Berghain, společná konzumace drog na toaletách, nejčastěji speedu, ketaminu a MDMA nebo tabletek extáze. Zatímco tyto levné drogy (tabletka za 5–11 eur) platily v rámci klubové techno scény za výraz stírání sociálních nerovností, stále častější užívání kokainu (gram za 50–70 eur) ze strany turistů a tzv. expatů souvisí s gentrifikací publika a jeho sociální proměnou v exkluzivní strukturu. Protože Robinově etnografii schází koncepce třídní analýzy, autor jen opatrně reflektuje kulturně elitní skladbu „regulars“, jež z devadesáti procent tvoří vysokoškolští absolventi (nejméně polovina má magisterský diplom). Vzhledem k věkovému průměru třicet let a nízkému zastoupení studentů (asi šestnáct procent) nelze hovořit o subkultuře mládeže.

Koncept kulturní hegemonie by byl ná­­stroj vhodný k analýze mocenských vztahů mezi queer komunitou, jež je historickým jádrem scény a formuje její estetické a sociální normy, a heterosexuálním publikem, jež tvoří zhruba polovinu návštěvníků. Přestože queerness je nominální etiketa všech sexpozitivních večírků v Berlíně (Symbiotikka a Gegen v Kit­-Katu, Cocktail d’Amore, Pornceptual apod.), účastní se jich všechny gendery. I když tedy Robin pracuje v rámci uchopení tanečního parketu se sociál­ním konstruktivismem Judith Butler, nevnímá Berghain jako queer prostor, ale jako tavicí kotlík k překonávání genderových rolí. Hra světla a tmy a erogenní povaha parketu založená na vzájemném respektu umožňuje hostům uvolnit sexuální zábrany a experimenty, které se odehrávají na toaletách a jinde po klubu (fist fucking, sadomasochismus, skupinový sex, undinismus apod).

Klubový stroj

Spektakulární performování a utváření utopických těl, jež je součástí intermediálního pojetí architektury, hudby, tance a kostýmů, světla a tmy, flirtování a svádění, je však sociálně kontrolováno dvěma režimy governmentality. Prvním režimem je biopolitika založená na individuální sebekontrole každého jednotlivého člena scény, která má dvě podoby: každodenní zdravý životní styl (vegetariánství, nejméně dvakrát týdně sport ve fitness studiu, běh, jízda na kole nebo jóga a pilates) a příprava na párty včetně ­nutriční snídaně (například vajíčka) a doplňování vitamínů během akce (tabletky magnesia, banány). Problematickým aspektem je režim tzv. panoptikonu, v jehož rámci je v prostoru strategicky rozmístěna civilně oblečená bezpečnostní služba, aby odhalovala nežádoucí praktiky, jako jsou veřejná konzumace a prodej některých drog, zejména cracku a GHB, focení, natáčení, sexismus, obtěžování nebo násilí, a trestala je několikaměsíčním – či dokonce doživotním – zákazem vstupu. Právě ochranka je hosty kritizována za svévolné zneužívání moci. Institucionalizace klubu na úroveň opery či muzea, návrat k DIY kultuře v podobě venkovních free parties a rádia Hör Berlin, rozvoj různorodých sexpozitivních večírků a znovuvyzbrojování Bundeswehru však otevírá otázku, zda společenské podmínky estetické platnosti konceptu Berghainu již nejsou pomalu passé.

Autor je doktorand historie na UHK, v letech 2015 až 2016 studoval na FU Berlin.