Aktuální výstava Domu umění města Brna se věnuje rozkrývání mytologických námětů v malířství a sochařství autorů mladší a střední generace. Díla dvaceti tvůrců ukazují, jak jsou v současné umělecké produkci reflektovány tisíciletí staré příběhy a motivy.
Je v lidské přirozenosti toužit po vysvětlení vzniku kosmu. Každý z nás si nese mýtus stvoření v sobě, mnozí však k vyprávěním (řecky mythos) o počátku světa připojují také vlastní příběhy. Každý umělec přispívá, ať už vědomě či nevědomě, k rozvíjení vlastního kosmologického archetypu – co si z něj vzal, to do něj pozměněné zase navrací. Právě tuto tvůrčí tendenci sledovalo kurátorské duo Mariana Serranová a Marika Svobodová při svém výběru moderních „mytologů“.
Návrat k antice
Hned u vstupu zaujme diváka dílo ostravského malíře Josefa Mladějovského – scagliolové (technika štukového mramoru) destičky formálně odkazující k renesanci, v níž byly náhražkou inkrustace přírodním mramorem, obsahově pak k antice a „intertextově“ k italskému metafyzickému malíři Giorgiu de Chiricovi. Na antiku a s ní spojené mýty dále upomínají skulptury olomouckého sochaře Matouše Lipuse, hlavně Keř peřejí, a v třetím sále také plátno Mythologos Adély Součkové, v jehož prvním plánu bojuje orel s hadem. Jde o archetypální zobrazení, které bychom našli například na mozaice ze 6. století v paláci císaře Justiniána I. v Istanbulu, založené na skutečných zápasech, jež mohl tehdy člověk pozorovat v přírodě kolem sebe – mezi orlíkem krátkoprstým a hady – a které ohlašovaly blížící se období bouří.
K mýtu zrození světa svým názvem přímo odkazuje plátno Pavla Dvořáka, s jehož až stuckistickou figurací kontrastuje abstraktnější stylizace pláten Martiny Staňkové, triptych Sen noci – Lehkost bytí s vibrující barevnou konstelací. Na jejich plátna dohlížejí plastiky Sabiny Knetlové, evokující tentokrát spíše než antiku a zrod právních městských států éru, jež předcházela – kyklopské zdivo ve formálně prostých figurálních vizích. Samotného Kyklopa zpřítomnila ve stejnojmenné plastice Anna Hulačová, k dalším postavám starověké řeckořímské kultury pak odkazuje názorný Lipusův Atlas nebo Messalina Martina Skalického.
Dokud je tvořen, tvoří…
Několik artefaktů osloví diváka kontrastní či lehce posunutou barevnou konstelací, ať již jde o scagliolovou fontánu a nástěnná umyvadla Josefa Mladějovského, narativní instalace pláten Denisy Štefanigové či fascinující a epileptizující fauvismus Denisy Krausové. V závěrečné, přízračně ztemnělé místnosti expozice znejišťují diváky snové postavy pláten Matyáše Maláče i objekt, který jim dává nahlédnout magické a mytické myšlení evokací rituální masky i zjevného nebezpečí v podobě ostří, jež z ní Maláč nechává čnít.
Brněnskému návštěvníkovi může být z vystavujících známá zejména Dominika Dobiášová, jejíž díla bylo v letních měsících tohoto roku možné spatřit v Galerii mladých a která obdržela 3. místo Ceny kritiky za mladou malbu za rok 2021, a Josef Mladějovský, vystavující v posledních letech na Ostravsku i Brněnsku. Jan Karpíšek, jenž svou specifickou malířskou techniku a práci s přírodními pigmenty rozvíjí posledních patnáct let, studoval na FaVU VUT u Martina Mainera a jeden semestr strávil v ateliéru Tomáše Rullera. V Karpíškově přístupu k tvorbě můžeme shrnout podstatu performativního gesta, jež je základem každého mýtu a které nacházíme i v příslušných „osobních mytologiích“ autorů brněnské výstavy: dokud se podílíme na utváření vesmíru, i on sám pokračuje v tvorbě.
Autor je teatrolog a teoretik umění.
Osobní mytologie. Dům umění – Dům pánů z Kunštátu, Brno, 14. 9. – 13. 11. 2022.