K Bohu skrze psychedelika

Když jsem před necelým čtvrtstoletím zažil svou první psychedelickou zkušenost (bylo to s límcovkami kubánskými, které se tehdy daly koupit v jistém pražském podniku jako směs do aromalampy), z hraničního zážitku jsem si odnesl zjištění: „Takhle přece muselo vzniknout náboženství!“ Po této posvátné zkušenosti jsem měl poprvé ve vědomém životě pocit něčeho, co mě bytostně přesahuje. Většina experimentátorů, kteří užili silnější dávku psychedelik, zakusila ten pocit nevýslovného, kdy jakákoli snaha vystihnout zážitek slovy činí z popisovaného zavrženíhodnou banalitu. Proto je referování o těchto stavech velmi ošidné a většinou troskotá na dvou extrémech, které často nacházíme i v tematické literatuře. Buď se referující nechá zážitkem pohltit a jeho popis se rozplizne v chaotické básnivé abstrakci, případně v bahně esoterického žvástu, nebo se naopak od znejišťujícího a všechny hranice bořícího výboje snaží distancovat a vše navrátit do mantinelů vědeckých schémat, takže výsledek bývá spíše exaktní studií zkoumající mechanicky povahu látek a jejich účinky na lidský mozek.

Psychologie i teologie

Přístup amerického psychologa Williama A. Ri­­chardse (nar. 1940) v knize je vzácný v tom, že ačkoli se v kontextu intoxikace nebojí pracovat s pojmy jako Bůh, věčnost, nesmrtelnost, láska či krása, daří se mu spojit nábožensko­-kulturní přístup s tvrdou vědou a zkušenostmi terapeuta, přičemž se zdatně vyhýbá oběma výše zmíněným extrémům. V knize Posvátné poznání. Psychedelika a prožitek mystické náboženské zkušenosti (2015) ohledává těžko verbalizovatelné náboženské prožitky, které psychedelika (nebo chceme­-li entheogeny) dokážou přivodit a jež zažil buď na vlastní kůži, nebo se s nimi setkal u svých pacientů. Jakožto průkopník psychedelické psychoterapie prováděl mezi lety 1967 a 1977 v Marylandském psychiatrickém centru experimentální výzkum, během nějž byly psychoaktivní látky (zejména psilocybin a LSD, ale také MDA a DPT) s velmi dobrými výsledky podávány pacientům s depresí, v terminálním stadiu rakoviny, alkoholikům a drogově závislým. Za vlády Richarda Nixona se v rámci války proti drogám dostal psilocybin na seznam zakázaných látek a v roce 1977 byl Richards na dlouhou dobu posledním lékařem, který ho pacientovi legálně podal. Od roku 1999 oficiálně pokračuje na Univerzitě Johnse Hopkinse společně s neurovědcem Rolandem Griffithsem ve výzkumu účinků entheogenů na lidskou psychiku.

Velká výhoda Richardsovy metody tkví v tom, že má zázemí nejen v psychologii, ale také v kom­­parativní teologii a religionistice. Zá­­znamy mystických stavů popsaných pacienty konfrontuje v knize s pestrou škálou literárních děl – ať už se jedná o Bibli, křesťanské i islámské mystiky, taoistické, hinduistické či buddhistické spisky, antické a novověké filosofy nebo klasická díla světové prózy a poezie. Konfrontací zkušeností z odlišných dob, prostředí i kulturních kontextů nachází velmi podobné (a dodejme, že také důvěryhodné) výsledné rysy, které podle něho pocházejí ze stejných zdrojů lidského vědomí. Ne každá silná intoxikace způsobuje mystické stavy, ovšem pokud se tak stane, výsledné prožitky posvátna jsou na podobné úrovni, jako je stejné poznání docílené tradičními postupy – ať už to jsou techniky extáze anebo meditace v různých kulturních tradicích, náboženské rituály i stavy vyvolané smyslovou deprivací nebo naopak senzorickým přehlcením. A důležitý je i fakt, že nezáleží na užité látce – identický účinek lze dosáhnout prostřednictvím hub, LSD, DMT nebo ayahuascy.

Propojení se smrtí

Jak Richards sám uznává zkraje knihy, ona „mystičnost“ by mohla evokovat vágní pojmovou rozmlženost. Sám ji definuje jako formu vědomí, která zůstává v živé paměti toho, kdo ji prožije, a během následné integrace hraniční zkušenost různými způsoby ovlivňuje jeho život. Mnohdy na zážitky s entheogeny jen s údivem hledíme a netušíme jejich symboliku, význam či dosah. Ovšem jak píše Richards: „Fakt, že jsem něco takového zakusil, však zůstává pevně ukotven v mé paměti a přispívá k hlubokému údivu, který k potenciálu lidského vědomí chovám.“ V druhém oddílu knihy se autor v krátkých, čtivých a praktickými ukázkami protkaných kapitolách věnuje různým aspektům zkušenosti posvátného vědomí a ohledává její klíčové projevy a následky, ať se jedná o hypertrofované intuitivní poznání, pocit vnější a vnitřní jednoty, poznání Boha, rozplynutí se v univerzálním nad­osobním vědomí nebo například objevování archetypálních obrazů. Ostatně Jungovo učení shrnuje následující větou: „V archivech psychedelických výzkumníků se dnes už nachází dostatek popisných dat k tomu, abychom mohli Jungův koncept kolektivního nevědomí považovat za empiricky ověřený.“

Přínosná je například kapitola o smrti, která je s krajními zážitky těsně propojená a již naše společnost masivně vytěsňuje. Zde se zúročuje autorova dlouhodobá práce s umírajícími, kteří se díky silným psychedelickým zážitkům smířili se sebou samými, svými blízkými i blížícím se koncem. Tento efekt má evidentně velký potenciál v budoucnosti paliativní péče. Se zakušením smrti souvisí i nepříjemné zážitky, zvané v knize jako zkušenosti „bezvýznamnosti, beznaděje a tělesného diskomfortu“ – tedy bad tripy. Richards zde zdůrazňuje důležitost osoby zkušeného průvodce a zároveň popisuje nemožnost naplánovat průběh a směřování seance, protože obvykle nezažíváme to, co bychom chtěli, ale to, co potřebujeme zažít. V případě bad tripu pak tento zážitek nelze chápat negativně, ale spíše jako vnitřní projev něčeho, co bylo potlačeno a potřebovalo se v mysli zhmotnit. Jak zazní v zápisu jedné temnější zkušenosti: „Smyslem příšery není člověka trápit, ale něco ho naučit!“

Zkoumání hranic poznání

Některé autorovy teze se mohou na první pohled zdát přehnané, až nepřijatelné. Pokud by si průměrný uživatel psychedelik přečetl pouze epilog, v němž jsou poznatky rozvinuté v knize shrnuty do třinácti stručných bodů (například: „Pro případ, že o tom máte pochybnosti: Bůh [případně si doplňte jiný preferovaný výraz pro nejzazší skutečnost] existuje.“ nebo „Ať se nám to líbí, nebo ne, vědomí se jeví jako nezničitelné.“), asi by autora obvinil z šarlatánství. Jenže předchozích dvě stě šedesát stran dokazuje opak. V důsledku je vlastně úlevné číst něco tak prostého a sebejistého, co by mohlo fungovat jako součást koperníkovského obratu v nejniternějších pravdách o lidské mysli. A i když zůstaneme skeptiky, kniha může sloužit jako inspirativní vize toho, k čemu tyto látky v budoucnu mohou přispět, nebo alespoň jako fundovaný bedekr na cestách po nekonečných prostorech vnitřních vesmírů, které máme na dosah ruky.

Autorův životní osud, který se do knihy okrajově promítá, ilustruje mimo jiné turbulentní příběh látek, které se nejprve z experimentálních medikamentů nevzbuzujících žádné kontroverze staly veřejnými nepřáteli, jež je třeba urputně potírat. V posledních letech naštěstí po dlouhé pauze zažívají renesanci a opět začínají pomáhat lidem. S ohledem na své zkušenosti vystupuje Richards jako jeden z hlavních zpovídaných v druhém dílu dokumentární minisérie Michaela Pollana Jak se mění vědomí (2022), který je věnován psychedelickým houbám. V dokumentu, v němž se Netflix jakožto významný popkulturní přímluvce entheogenů věnuje kulturnímu a lékařskému využití LSD, psilocybinu, MDMA a mezkalinu, obhajuje Richards svou metodu a zároveň trefně shrnuje práci vědců, kteří se vydali touto nesnadnou cestou: „Existují dva druhy vědy. Jeden se zaměřuje na to, co se dá snadno změřit, a ignoruje všechno ostatní. A pak máme skutečnou vědu, která prozkoumává hranice lidského poznání. A tam se teď nachází psychedelický výzkum.“