Kauzální destruktor

V roce 1994 se v červencovém čísle časopi­su Ikarie, které bylo jubilejním ­padesátým, čtenáři a čtenářky setkali s neobvyklým experimentem. Redakce oslovila české autory a autorky science fiction, aby se pokusili napsat mikropovídku ve stylu kultovní Vonnegutovy postavy, sci­-fi spisovatele Kilgora Trouta. Zadání tehdy vyhovělo čtrnáct autorů a jedna autorka a jejich díla pod titulem Povídky dnes vybírá Kilgore Trout! zabrala téměř celou sekci Česká SF. Jako poctu Ikarii, která mezi lety 1990 a 2011 významným způsobem formovala prostředí české sci­-fi a fantasy, jsme se rozhodli u příležitosti čísla věnovaného Kurtu Vonnegutovi troutovský experiment zopakovat. Na otevřenou výzvu napsat v rozsahu 3500 znaků mikropovídku v troutovsko­-vonnegutovském duchu se přihlásili tři autoři a jedna autorka. Jeden z nich, Ondřej Neff, se zúčastnil už původního projektu v Ikarii.

 

 

Veronika Salášková

Teorie zrcadel

 

Petr Skála zasvětil svůj život zrcadlům. Ne že by se v nich snad zhlížel jako nějaký narcis. Studoval je jako objekty z pohledu fyziky a metafyziky.

Jeho zrcadlová obsese začala jedné neděle, kdy se jako malý chlapec vkradl na půdu v domě své babičky. V hromadě starého harampádí objevil velké zrcadlo. Chvíli na sebe dělal legrační obličeje a grimasy.

Najednou se něco změnilo. Uprostřed chladné plochy se vytvořil vír, který do sebe začal hocha nasávat. Petr křičel. Na poslední chvíli přiběhla babička a vtáhla ho zpátky. Petr zahlédl, že za zrcadlem byl jiný svět. To mu potvrdila i babička, která mu také vysvětlila, že zrcadla mohou být velmi nebezpečná. Ne nadarmo jim lidé v některých částech Země říkají výpustě a věří, že se jimi dá projít do jiných světů a vesmírů.

Petra to fascinovalo. Začal zrcadla zkoumat a hledat si o nich více informací. Zrcadla určila to, že se dal na dráhu fyzika. Snažil se výpočty prokázat své teorie, že kdyby se zrcadly putovalo dostatečně dlouho, dostal by se člověk až do samého středu stvoření. Kolegové se mu za jeho teorie vysmívali.

Doktor Skála se proto rozhodl, že své teorie podpoří důkazy. Přichystal si vybavení včetně záznamové techniky, vše sbalil do batohu a vydal se na babiččinu půdu. Zrcadlo stálo na svém místě. Prošel jím do jiného světa. Zde našel další zrcadlovou výpusť, jíž se dostal zase jinam.

Putoval už tak dlouho, že mu světy, které navštívil, splynuly. Tvrdohlavě však pokračoval ve svém hledání.

 

***

Dočká se, když v pořadí čtyřicátou druhou výpustí vstoupí do kruhové místnosti, kterou celou vyplňují lesklé plochy. Tvoří stěny, strop i podlahu. Uprostřed místnosti stojí pódium s křeslem. Zády k Petrovi v něm kdosi sedí. Petr popojde několik kroků. Křeslo se k němu otočí. Je v něm muž s plnovousem dlouhým až pod kolena. Oči mu kryjí obří zrcadlové brýle. V jejich sklech se třpytí hvězdy.

„Kde to jsem?“ promluví Petr.

„U cíle,“ odpoví mu basový hlas. „Dostal ses až do podstaty podstaty, do samotného středu veškerenstva.“

„Úžasné,“ splyne Petrovi ze rtů. „Ale co důkaz?“ ozve se vědec v něm.

„Pojď sem,“ pokyne muž. Petr poslechne a vystoupá po schůdcích. Naplňuje ho posvátná bázeň z toho, že zřejmě stojí tváří v tvář nejmocnější bytosti ve všech vesmírech. Chvěje se touhou položit otázku, již v sobě nosí po celé putování.

„Tak už se zeptej,“ pobídne ho muž.

„Jste Bůh?“

Muž pokrčí rameny. „Jsem ten, jenž na vše dohlíží. Zapadá ti to do tvé definice Boha?“

Teď zase trhne rameny Petr.

„Ostatně podívej se sám,“ sejme si muž zrcadlovky a podá je Petrovi. Vstane a nabídne mu své křeslo. Petr shodí ze zad batoh, váhavě se usadí a nasadí si brýle. Před jeho očima se rodí hvězdy, vznikají planety, zanikají civilizace i celé světy. Nezůstane před ním skryt ani ten nejzapadlejší kout vesmírů.

„Musím to zdokumentovat a vrátit se domů. Tohle bude na Nobelovku,“ víří Petrovi hlavou. Po chvíli si sundá si brýle. „Nádhera, já,“ další slova mu zamrznou na rtech. Zírá na muže, který se holí břitvou. Dokončuje poslední tah. Přejede si po obličeji rukou a otočí se k Petrovi.

Ten udiveně hledí do mužovy tváře, tváře, kterou důvěrně zná. Je jeho vlastní.

Petr se dotkne svého obličeje.

„Ano, k odrazu svému,“ přitaká muž. Nahodí si na rameno Petrův batoh. „Střídání stráží, brachu,“ mávne a vkročí do zrcadla, jímž Petr přišel. Lesklá plocha muže pohltí, vzápětí je opět klidná a netečná.

Petrovi se podlomí nohy a dopadne do otočného křesla tak ztěžka, až se zachvějí všechny existující vesmíry.

 

 

Saša Gr.

Cizinec

 

„Do háje, co mi tam lezeš!“ zařval Evžen z okna traktoru.

„Dobrý den,“ ozval se muž v obleku ležící na zemi.

„Kam, kurva, čumíš?! Nevidíš, že couvám s traktorem, doprdele?!“ řval Evžen a blížil se k němu.

„Vážený pane kolego,“ odpověděl muž vstávaje z bláta, „je mi nesmírnou ctí se s vámi setkat tváří v tvář a ujišťuji vás, že naše setkání považuji za nesmírně významné.“

„Ty si ze mě budeš ještě dělat prdel?“ vypěnil Evžen a zvedl ho za límec. „Málem jsem tě zabil, sakra!“ Teprve pak si Evžen uvědomil, co hrozilo, stačila vteřina navíc, a muž by byl pod koly traktoru.

„Seš v pořádku, vole?“ postavil ho zpět na zem. „Neni ti nic? Ehm. Není vám nic?“ změknul.

„Děkuji za váš zájem, ale biologie mé entity neumožňuje terminaci v pravém slova smyslu. Nevyhodnotil jsem správně zvukové a světelné signály vašeho transportního zařízení. Víte, neměl jsem dostatek času prostudovat váš způsob komunikace, zaměřil jsem se zejména na to, čemu říkáte vědecké prameny, aby moje komunikace byla pokud možno přesná a relevantní. Nyní se mi jeví pravděpodobné, že určité aspekty vašeho verbálního kódu nejsem schopen dešifrovat bez sběru většího množství dat a detailní rekognoskace sociálních interakcí.“

„Cože?“ vyjekl Evžen. Vůbec nechápal, co muž říká.

„Hned vám vše vysvětlím. Nejsem součástí vaší komunity. Materializoval jsem se sem z jiného režimu reality za účelem vyřešení jednoho problému.“

„Vy jste nějaká kontrola? Já mám totiž papíry od traktoru támhle v chalupě, ale já pro ně hned

skočím…“

„Myslím, že nepotřebuji papíry,“ odpověděl muž. „Pokouším se lokalizovat příslušníka vaší entity s kódovým označením Harry S. Truman. Pokud jsou data validní, byl pověřen řízením jedné z vašich lokalit na základě sociálního plebiscitu v letech 1945–1953.“

„Jesi hledáte národní výbor, tak ten je támdle. Ale myslím, že majou přes voběd zavřený,“ odhadl zmatený Evžen.

„Dokážete kolegu Trumana lokalizovat, nebo určit, zda byla ukončena jeho působnost? Neznám přesně vaši realizaci komunitního sdílení informací,“ řekl muž a bedlivě pozoroval Evžena.

„Já to nemám, tyhle fesbuki,“ odvětil Evžen, „ale jestli chcete, já vás na ten úřad vezmu a oni vám poradijou.“

„Potřebuji transportovat svou materializaci do Oblasti 51 v místním kódu Area 51. Dokážete ji lokalizovat?“

„Nasedni, vole… no, poď,“ pobídl muže Evžen a vlezl do traktoru.

Muž si prohlédl traktor a potom se nemotorně vydrápal do kabinky.

„Musím konstatovat, že v kontradikci k ne­­smírné primitivitě tohoto zařízení se jedná o zdařilé

technické řešení.“

„Jaká primitivita? To je starej dobrej Zetor, vole, kam se hrabou moderní mašiny,“ usmál se.

„Hodím tě na úřad. A teď jednoduše: Cože to hledáš?“

„Kolegu z mé komunity. Zůstal tu uvězněn v roce 1947.“

„Uvězněnej, jo? A co provedl?“

„Vlivem asymetrických energetických oscilací a prostorové nestability se nedokonale materializoval ve vaší realitě a jeho dopravní prostředek se fragmentoval.“

„Co? Takže rozmlátil bourák?“

„Nevím, jestli vás dešifruji správně, ale… asi ano. Zmíněný kolega Truman by mohl mít relevantní data k jeho lokalizaci.“

„Truman, to mi nic neříká. Tady bydlej dole pod hasičárnou Trůnkovi. Nemyslíš Jardu Trůnkovýho?

Ne, počkej, vlastně jeho děda byl zavřenej! To bude von, starej Trůnek! Ten už ale nežije.“

„Víte, domnívám se, že struktura vašeho systému přenosu informací je syntakticky i lexikálně hypertrofovaná a plná příliš vágních prvků, což neodpovídá jednoduchosti vnitřního kognitivního modelu vašich entit.“

„Nojo, no… Kouříš? Ale mám jenom startky.“

 

 

René Vaněk

Samolepky

 

„Jestli jsi bydlel v Roventě, tak si určitě vzpomínáš na kauzu samolepky,“ řekl Aftin. „Nebo ne?“

Pix trpěl pokročilou stařeckou demencí a nevzpomínal si ani na to, co měl před deseti minutami k obědu. Zavrtěl hlavou.

Aftin si povzdechl a spustil. „V sedmatřicátým tehdejší největší výrobce kancelářských potřeb Inka koupil Dalexe, producenta portálovejch technologií. Dalex se zabýval telepodama, časoprostorovejma elestátorama a podobnejma kravinama. Inka po fúzi nějakou dobu dál chrlila tužky, ořezávátka, pastelky a gumy, ale pak po pár měsících představila něco, co bylo cejtit Dalexem. Samolepkový červí díry.“

Pix zaujatě zachrchlal.

„Úplně jednoduchý,“ pokračoval Aftin. „Za pár šupů sis koupil papírek se dvěma kruhovejma samolepkama. Nalepil jsi je na dvě různý místa, ony se synchronizovaly přes centrální uzel v Ince a vytvořily mezi sebou červí díru. Fungovalo to jen v blízkosti uzlu a mělo to dost omezení. Například jsi nevytvořil tunel delší než dva a půl kilometru. Průměr konco­vejch otvorů taky nic moc. Pět cenťáků. Navíc pokud se samolepky vůči sobě posunuly, spojení mezi nimi okamžitě zaniklo a šlus. Ale účel to navzdory tomu všemu plnilo. Prostě hi­-tech obdoba potrubní pošty, na dokumenty a podobně.“

Pix přikývl.

Aftin se na staříka usmál. Byl rád, že ho vnímá. „V tý době jsem chodil s takovou fajn vdanou paničkou,“ řekl. „Mia se jmenovala. Několikrát jsme se málem provařili, její manža začínal asi něco tušit. Jednoho dne jsem šel kolem papírnictví a ve výloze uviděl samolepky od Inky. Koupil jsem je, jednu si nalepil doma na ledničku, druhou dal Mie. Ta ji přilepila do postele pod matraci. Vytvořili jsme subprostorovou gloryhole a přes ni pak šoustali jak nadržený potkani. Každej den několikrát. Jakmile se na druhý straně portálu místo látky matrace objevila vyholená lasturka nebo análek, hned jsem si ho postavil a šup s ním do díry. Mia se naučila požívat mýho cabana jako robertka, odpadly všechny ty nezáživný předehry a podobně. Bylo to perfektní. Teda alespoň mně to vyhovovalo. Ale znáš to. Jenže ženský a ty jejich citový ekzémky. První měsíc paráda, pak si Mia začala stěžovat, že se nám z našeho vztahu vytratila veškerá – sakra, jak to řekla – hlubší intimita? Měla vlastně pravdu. Šoustací červí díra způsobila, že jsme se úplně přestali fyzicky scházet. Tehdy jsem dostal nápad. V práci jsme dělali s gravitonovejma rozvěrákama. Jeden jsem si půjčil domů, nabil ho, pak jeho čelisti strčil do portálu a stiskl spoušť. Myslel jsem si, že pořádná porce energie tunel mezi samolepkama trochu rozšíří a umožní, abychom se mohli občas alespoň trochu pomazlit. To se ale nestalo.“

„Průser?“ nechal se slyšet Pix.

„Zasyčelo to a portál na ledničce zkolaboval. Byl fuč. Nic jsem si z toho nedělal. Samolepky stály pár šupů, mohl jsem si jich koupit klidně bednu. Jenže najednou slyším houkat rychlou. Kouknu z okna a naprostej chaos. Sirény, řev, panika. Úplně jako kdyby nastal konec světa. Víš, samolepky jsme k mrdu v Roventě nepoužívali jen my s Miou. Byla to běžná praxe a já tím rozvěrákem zkolaboval celej systém děr. Klekl centrální uzel. Dvanáct tisíc chlapů ve vteřině bez ocasu. Totálně přetížený špitály, rozvody, rodinný rozvraty, žaloby. Město dokonce muselo odvolat starostu. A víš, co je nejlepší? Nikdy na mě nepřišli. Nikomu jsem doteď neprozradil, že za to všechno můžu já.“

Pix vstal z lavičky. Rozvázal tkaničku tepláků, spustil kalhoty na zem a odhalil pahýl svého penisu. Okamžik chtěl Aftina zabít, pak se ale zamyslel a zapomněl. Na všechno.

 

 

Ondřej Neff

Řetízek s bambulkou

 

Viktor Šiška mohl žít spokojený život, kdyby ho sem tam netrefil kauzální destruktor.

Jednou se to stalo, zrovna když se vracel 17. dubna 1982 domů, takže místo do bytu ve čtvrtém patře libeňského činžovního domu bez výtahu zašel do sklepa. Jeho žena si to tam rozdávala na stojáka se sousedem, a zrovna když tam docházel, říkala:

„Cítím tě až v krku, cítím tě až v krku.“ A soused říkal: „Hek, hek.“

Že si splet schody a šel do sklepa místo do čtvrtého patra, bylo dílo kauzálního destruktoru.

***

Není podstatné, co KD opravdu je. Zkusme si ho představit jako něco jiného. Třeba jako klasické splachovadlo záchodu. Takové to s dlouhým mosazným řetízkem s porcelánovou bambulkou na konci. Popraskanou od toho, jak se houpe. Narazí na stěnu – a pic ho.

 

***

Nemusí vždycky vrazit do stěny. Naráží do všeho možného, třeba do souvislostí. Pak se holt stane, že synek v sobě objeví genialitu konstruktéra. Narodil se 22. ledna 1983, ale za to nemůže KD. Je to dílo přírody a procesů, které následovaly „hek heky“ tam dole ve sklepě. Jmenuje se Karel, ale otec Viktor Šiška mu z lásky říkal Kryšpín. V životě nikdy nedělal žádnou práci. Otec ho živil i v jeho osmatřiceti letech. Chudáka bez maminky. Geniálního, jak se ukázalo. Dal se na robotiku a v obýváku otcova libeňského bytu stavěl multifunkčního robota. Až Kryšpín robota dokončí, nechá ho patentovat a prodá ho Gatesovi. Vyplatí se to. Bude dobře.

 

***

Docela dobře mohlo být, bylo k tomu našlápnuto. Místo srdce měl robot lithiovou baterii velkou jako čtvrtkilová kostka másla, toho jihočeského. Na milimetr přesné míry. Otec i synek byli spokojeni. Robota se jistě podaří prodat Gatesovi. Jako patent. Nebo prototyp, říkal Kryšpín. „Mám z tebe radost,“ říkal mu otec. Svině pukne vzteky. Svině byla manželka. Odešla z domu, když jí 17. dubna 1983 nafackoval. Pak se vdala a měla s manželem milionářství na Tenerife. Až Kryšpín prodá robota Gatesovi, pukne vzteky. Ta svině v milionářství.

Když na to myslel, byl kauzální destruktor už docela blízko.

Když Gates cukne, je tu Musk, myslel si.

 

***

KD ve skutečnosti není řetízek s bambulkou, protože je součástí toho, co tvoří 98 procent všeho, co je a o čem nemáme ponětí, co to je. Jenom tomu dáváme jméno. Třeba temná hmota. Nebo vakuum. Nebo energetický prostor. Tudíž představovat si cokoli nemá cenu. Máme plnou volnost, takže přirovnat kádéčko k řetízku od hajzlu není nic proti ničemu. Podstatné je, co to dělá. Paseku, když něco trefí. Prostě pic ho.

***

KD narazil. Lithiová baterie v robotovi vy­­buchla. Nastal žár v řádu 1200 stupňů Celsio­vy stupnice. Vzplanul koberec, podpálil stůl a oheň přeskočil na almárku a bral tam všechno. Hasiči se později divili a taky soudní znalec žasl, že byt může „tak totál vyhořet“. Přitom nebylo zas tak moc k divení, byl v tom kauzální destruktor KD. Ten holt dělá paseku. V životě. V kuchyni. Všude, protože to, o čem nevíme, co je, je všude.

 

***

Kryšpín, když s otcem Karlem vyklidil byt, propadl výčitkám. Vůči otci.

„Zničil jsi mi život,“ říkal. „Ty hajzle.“

Protože mu otec dovolil stavět v bytě robota, místo aby ho vykopal a donutil dělat něco pořádného. Třeba práci.

„Takovej pěknej robot to byl. Gates by platil jako divej. Nebo Musk. Ty hajzle. Kvůli tobě je to všechno pryč.“

Tohle Kryšpín otci říkal a taky ho mlátil. Fackoval. Pěstí do břicha. Někdy otce kopal, když padl.

Viktor Šiška se tím trápil. Vždyť já ho tak miloval, říkal si. Žil jsem jen pro něho. Proč to dělá?

 

***

Nevěděl, že ho trefil kauzální destruktor. Něco jako řetízek s bambulkou. Pic ho.

 

 

Postoj redakce A2 k homofobním výrokům Ondřeje Neffa najdete v editorialu na s. 2.